Doc Holliday / Danger Zone (1986)

Nedávno jsem se v recenzi na jedno osmdesátkové album australských The Angels zamýšlel nad vlivy glam metalu na klasické rockové, hard rockové a metalové kapely v osmé dekádě. Přitom jsem zmínil, že by mě zajímalo, jak by si s těmito vlivy na svých albech poradili southern rockoví králové Lynyrd Skynyrd. Bohužel (nebo možná bohudík), jak by v tomhle případě dopadli zrovna oni, se v této realitě nikdy nedozvíme. Na druhou stranu to, jak si s osmdesátkami poradili jiní zasloužilí Jižani jako např. Molly Hatchet, Blackfoot a další, můžeme zvědět velmi snadno. Stačí si v jejich diskografiích vylovit konkrétní alba z příslušných časových období.

Doc Holliday byli southern rocková parta z Georgie, která se dala dohromady už v 70. letech. Desky však začali vydávat až právě v oněch osudových osmdesátkách. Začali na samém jejich prahu a to nejinak než velmi dobře. První dvě alba z let 1981 a 1982 jsou jakýmikoliv trendy zcela neovlivněná jižanská klasika. Bohužel, pak přišel rok 1983 a experiment zvaný Modern Medicine. Stejný rok je i rokem vydání veleúspěšného alba Eliminator texaských blues rockerů ZZ Top. Všichni víme jak moc na něm fousaté trio změnilo svůj sound za mohutného využití všech možných syntetizérů, sequencerů a jiných moderních výdobytků. Víme také jak úspěšné, mj. i díky inovativním videoklipům a jejich mohutné rotaci na tehdy ještě mladé hudební televizi MTV, to album bylo. Zda je pes zakopán právě tady, a zvuk Eliminatoru byl inspirací třetímu albu Doc Holliday, se však můžeme jen domnívat. Jisté je, že Modern Medicine bylo absolutním fiaskem. A to po všech stránkách.
Pořád říkám, že i komerce se musí umět. A vzhledem k tomu jak velký komerční neúspěch trojka Doc Holliday sklidila, můžeme suše konstatovat, že tady se zase jednou neumělo. Pokud si to album poslechnete (nebo se o to alespoň pokusíte - nikdo vám nemůže vyčítat, když to nezvládnete), zjistíte proč. Zjistíte úplně všechno - nejvíc asi to, že je to tak trochu šunt. A to nejen po stránce hudební invence. Pokud tam nějaká je, zůstane navždy pohřbena pod neposlouchatelným nánosem elektronického neumětelství. Celý ten pokus je tak těžkopádný, že nezbývá než konstatovat, že tahle Docova kobyla kulhá na všechny čtyři nohy.

Není divu, že si pak dala kapela tři roky pokoj. Spíš je s podivem, že se z té katastrofy vůbec vzpamatovala a vydala další album. A právě jím se nyní budu zabývat. Není totiž vůbec špatné, právě naopak!
Jistě, nepřátelé 80s rocku se budou nejspíš nad některými jeho položkami ošklíbat tak či tak, ale já mám rockové osmdesátky rád. A když se v nich dělá něco dobře, nemohu to neocenit.
Úvodní a zároveň titulní skladba "Danger Zone" sice southern rockového puristu nejspíš spolehlivě odradí, ale jinak není třeba si nic nalhávat. Šlape to skvěle a vyrovná se to i takové "Mighty Wings", kterou Cheap Trick v tom samém roce ozdobili soundtrack k filmu Top Gun. Což znamená, že je to strhující, nablýskaná, silně melodická pop rocková pecka. Přesně taková, jaké bývají k slyšení v amerických filmech z poloviny osmé dekády. Nic víc, nic míň.
"Ready to Burn" pokračuje přibližně ve stejném duchu, jen je rychlejší, dramatičtější a zpěv tu místy připomíná Billyho Idola. Kytary jsou ovšem řádně nabroušené, rifuje a sóluje se o sto šest, přičemž si to pořád drží vysoce energický náboj.
Jediný problém může spočívat ve stylu, který je stále mnohem blíže nablýskanému losangelskému glam metalu než zaprášenému southern rocku, jaký bychom od Doc Holliday čekali.

To vše se změní s třetí skladbou, kde kapela nabídne jeden z absolutních vrcholů svého repertoáru - klasiku "Redneck Rock & Roll Band". V tu chvíli jsme zpět na jižanské půdě a nezbývá než říct: Díky, Docu, to je přesně to, co jsme chtěli.
Ten stylový skok je stejně tak potěšující jako překvapivý. Kdo by po výše zmíněném úvodu čekal tak náhlé obrácení na pravou víru? A že je to jižanská paráda se vším všudy, včetně lynyrdovských trademarků jako dívčí vokály a powellovské piano, na to můžete vzít jed. Dokonce dojde i na citaci ze "Swamp Music" a v textu se objeví jména jako B.B. King, Outlaws, Marshall Tucker, padnou názvy songů jako "Johnny B. Goode" a "Mustang Sally", jsou zmíněni dva blonďatí bratři a vyloženě jsou pak vypíchnuti Lynyrd Skynyrd coby "best damn band".
Nejen že je tahle pecka nejlepší na desce (alespoň pro každého southern rockera zcela jistě), dovolím si tvrdit, že jde dokonce o jednu z nejlepších skladeb v rámci celého žánru.
Přitom ji u mě v oblíbenosti přebíjí následující skvost "Run to Me", což je melodicky zadumaná, pro mě však absolutně bombastická a totálně náladotvorná country-southern rock-popárna, která si u mě to první místo mezi všemi skladbami alba jednou provždy ukradla pro sebe. Tady se totiž kníratému pistolníkovi povedl zásah přímo do srdce. Minimálně toho mého určitě.
Jižanské bažiny neopustíme ani v následující "Southern Girls". Tady nabídne Doc vyloženě rozdováděné boogie, podané tak, že u něj musí zaplesat každý Jižan bez ohledu na to, jaký směr ve svém oblíbeném žánru preferuje.
Nemůže být sporu o tom, že touhle za sebou jdoucí trojicí skladeb si Doc alespoň na chvíli prostřílel cestu na jižanský trůn. Myslím, že takové parádě nemohl konkurovat žádným ze svých tehdy vydaných počinů nikdo na celé southern rockové scéně. Pokud někdo víte o jižanském albu z roku 1986, které by bylo lepší než Danger Zone, neváhejte se ozvat. Já jsem takové ještě neslyšel.

Kapela však v tuto chvíli pořád ještě nemá dost a tak vsadí do hry zz topovsky znějící "Automatic Girl", která rozhodně neurazí a vše potupluje zběsile rozvernou mariachi záležitostí "Tijuana Motel", odvázanou to instrumentálkou s vtipnými mexickými podoteky.
Tím však výčet toho dobrého na Danger Zone nekončí. Doc vytahuje další eso z rukávu a na řadu přichází majestátní kompozice "Thunder & Lightning / Into the Night", dramaticky vystavěná a hard rockově přitvrzená balada, bombasticky gradující v druhé časti této celkově bezmála sedm minut trvající melodické parádičky.
Po ní už se vracíme na teritorium, na němž jsme se nacházeli na samém začátku této jízdy. Tedy na území nenáročného osmdesátkového pop/hard rocku v podobě mě osobně nijak neurážející halekačky "All the Right Moves". Zklidněný závěr alba pak obstará krátká zasněná věcička "Easy Goin' Up", jež si vystačí pouze s provzdušněnými akustickými kytarami a příjemným vokálem Bruce Brookshirea.

Moje CD vydání od Halycon/Record Haven Music z roku 2001 (za něž jsem mimochodem utratil majlant) obsahuje ještě dva koncertní bonusy, které rozhodně stojí za zmínku. Celkový dojem z Danger Zone totiž vylepšují až k páté hvězdičce. A tu bych tomu albu v případě, že by tyto dva kousky byly jeho regulérní součástí, nejspíš i přidal.
Doc Holliday na nás nejdříve vybalí skvostně odpálenou živou verzi skladby "Redneck Rock & Roll Band" s intrem v podobě smrště kytarových sól, přecházející do konfederačního evergreenu "Dixie" a na úplný závěr si dáme parádní provedení bluesového standardu "Rollin' and Tumblin'". Konkrétně tahle věc musí svou fantastickou, do běla rozžhavenou slide kytarou rozsekat úplně každého, kdo kdy jenom trochu přičichl k blues rocku a zavonělo mu to. Doc Holliday se zde naživo předvádějí v takové formě jako už snad nikdy potom ani předtím.

Bohužel ani čtvrté album nevrátilo kapelu do první rockové ligy, kde se možná krátce nacházela počátkem osmé dekády.
Southern rock byl tehdy (minimálně podle Josefa Vlčka) „stejným anachronismem jako jazz rock nebo Hammondovy varhany“ a ani zdařilá koketérie s glam metalem (doposud nejzdařilejší, jakou jsem kdy u nějakých Jižanů zaregistroval) nepomohla vrátit skupinu, nesoucí jméno legendárního tuberkulózního pistolníka a vášnivého hráče pokeru, zpět do hry.
Na její další studiový počin se čekalo dlouhých sedm let a je nabíledni, že ani ten v době vlády grunge (Léta Páně 1993) žádnou velkou díru do světa neudělal. A neudělal by ji ani kdyby nabídl daleko lepší obsah než ten, který ve zdejší recenzi popisuje hejkal.
Doc Holliday svou šanci nadobro propásli už deset let předtím jednou obrovskou chybou, nesoucí název Modern Medicine. Což ale neznamená, že nestojí za to jejich tvorbu zkoumat. Za sebe mohu s čistým svědomím doporučit jak první dvě alba, tak i tohle čtvrté - od nich definitivně moje nejoblíbenější.
Další jejich počiny od 90. let nahoru už moc neznám. Zkusil jsem něco málo, ale nebylo to nic, co by mi na rozdíl od alb, která zde doporučuji, utkvělo v paměti.

Můj žebříček oblíbených southern rockových kapel je už zhruba dvacet let neměnný:
1) Lynyrd Skynyrd, 2) Blackfoot, 3) Molly Hatchet.
Pokud bych však měl vybrat jednoho kandidáta na bramborovou medaili, neváhal bych ani chviličku.

PS: Kdysi jsem zde albu Danger Zone nadělil čtyři hvězdičky. Ale teď, když ho poslouchám během dvou dní asi už popáté, si jasně uvědomuju to, co už jsem jednou napsal. Ano, jde definitivně o můj nejoblíbenější počin v diskografii kapely. Už léta se právě k němu vracím v diskografii Doc Holliday nejčastěji a vždy mě znovu a znovu potěší.
A za to, jak se na něm kapela popasovala s dobovým zvukem i tehdejšími trendy a minimálně za ty dvě mnou veleoblíbené pecky ("Redneck Rock & Roll Band" a "Run to Me") si u mě tahle deska těch pět šerifskych hvězd nakonec sice těsně, ale přece jen čestně, vybojovala.

» ostatní recenze alba Doc Holliday - Danger Zone
» popis a diskografie skupiny Doc Holliday