Styx / Man Of Miracles (1974)

Za nejvyrovnanější z prvních čtyř alb, která Styx vydali u Wooden Nickel, považuji hned to první, dle mého často zbytečně podceňované. Za nejhorší pak to třetí, The Serpent Is Rising, což je vůbec nejzbytečnější počin kapely s Dennisem DeYoungem v sestavě. Dají se z něj vzít na milost tak čtyři položky, které by dohromady daly jedno docela fajn EP. Naproti tomu velmi dobré je jejich druhé album Styx II. A dost možná je právě ono z těch čtyř to úplně nejlepší. Ale úplně nejzábavnější je podle mě Man of Miracles. A právě tuhle desku si dnes vemu na paškál.
Začnu obalem. Z raných cover artů Styx je barevně nejvýraznější a určitě má schopnost přitáhnout pozornost, i když zároveň se nedá brát příliš vážně. Něco jako ilustrace z pohádkové knížky nebo nějaké obskurnější dětské fantasy, je dílem malíře Leona Rosenblatta, jehož iniciály můžeme vidět ve vousech čaroděje merlinovského typu, hrajícího si s planetami.
A teď už k muzice.
Když jsem napsal, že Man of Miracles je nejzábavnější deska z těch vydaných u Wooden Nickel, měl jsem na mysli především první tři a hlavně pak poslední tři skladby. Ty čtyři mezi tím, pravda, už tak zábavné nejsou.

Ale popořadě.
Dennis DeYoung tvrdí, že Styx nikdy nebyli skutečná prog rocková kapela. Nejblíže progresivnímu rocku měl tenkrát z celé party druhý kytarista (a také druhý klávesák a třetí zpěvák kapely) John Curulewski. Sólový kytarista a občasný zpěvák James Young byl ze všeho nejvíc tvrdý rocker. A jakožto urostlý blonďák byl tím, z koho chtěli mít Wooden Nickel hlavní hvězdu. Klávesák (a také nejzdatnější zpěvák skupiny) DeYoung byl talentovaný hudebník a skladatel s ambicemi. Bratři Panozzové pak byli jednoduše muzikanti – spolehlivá rytmická sekce v pozadí, ale zcela bez tvůrčí ctižádosti.
Do prog rocku tlačila kapelu hlavně vydavatelská firma, a to jednoduše proto, že tenhle styl byl tenkrát in. Ostatně, po odchodu Curulewského a změně labelu nabrali Styx s novou posilou v podobě Tommyho Shawa, vlastní směr. Díky tomu se jim podařilo stát se miláčky Ameriky a na konci 70. let překonat v popularitě veškerou konkurenci, včetně ještě nedávno zbožňovaných KISS a Aerosmith.
Zatímco tyto kapely upadaly, ať už díky zbrklým experimentům (KISS) nebo drogám (Aerosmith), Styx měli jasnou vizi a nakonec ovládli USA. Na přelomu 70. a 80. let se stali číslem 1 a první americkou kapelou, která získala čtyři multiplatinové desky za sebou.
V době vydání jejich čtvrtého alba Man of Miracles jim však do zásadního obratu v kariéře schází ještě tři roky.
Léta Páně 1974 byli jen průměrně úspěšnou kapelou spíše lokálního významu. Do objevení a zpopularizování skladby "Lady" (což byl první větší zlom v jejich kariéře) stále zbývá několik měsíců. Jak již pravil můj zdejší recenzní předchůdce, tehdejší situace byla pro Styx zoufalá. Kapela se ocitla na pokraji rozpadu a Panozzové s DeYoungem, který byl už delší čas ženáčem se závazky, měli mimo jiné i svá civilní zaměstnání, aby se uživili.
Po příšerném prog rockovém albu The Serpent Is Rising (vím, že jsou i tací, kterým se ta deska líbí, ale já ani Dennis mezi ně nepatříme) se Styx rozhodli svůj sound zjednodušit.

Všem v kapele bylo jasné, že základem je prostý rock and rollový feeling. A tak se v úvodním songu nového alba vrátili ke kořenům. "Rock & Roll Feeling" pochází ze spolupráce DeYounga a Johna Curulewského a je to rychlý, úderný a chytlavý kousek s přímým tahem na bránu. Podobně je na tom další příspěvek téhle dvojice, o něco slabší, o něco melodičtější, ale pořád ještě dosti zdařilá "Havin' a Ball".
Po přímočarém rokenrolovém úvodu přichází zklidnění v podobě DeYoungovy balady "Golden Lark", což je jímavá romantická záležitost, jaké Dennis vždycky uměl. Až do chvíle než přijde na řadu závěrečná trojice skladeb, je tahle zadumaná pecka s podzimní náladou, podpořenou ještě violou a zvukem větru za okny, vrcholem alba, o který se dělí společně s jeho parádním otvírákem.
Po ní bohužel přichází útlum v podobě čtyř snadno zapomenutelných skladeb, které mě nijak zvlášť neoslovily.
Co říct na "A Song for Suzanne"? Opět DeYoungova skladba, jenž efekty v podobě větru a bouře v tklivém úvodu jasně navazuje na předchozí píseň. Tentokrát sází Dennis na trochu dramatičtější a pompéznější notu a výsledek věnuje už v samotném názvu své manželce. Jistě bylo třeba ji trochu uchlácholit, neboť jako žena nepříliš úspěšného muzikanta to nejspíš neměla úplně lehké. Píseň zní zpočátku nadějně a jsou na ní znát vysoké ambice. Po chvíli se však díky nejasné koncepci rozmělní, ztrácí mou pozornost a končí mezi těmi kousky, které na vás při náhodné konverzaci na téma Styx nejspíš nevytáhne ani jejich zanícený fanda.
"A Man Like Me" jede v rokenrolovém duchu nastoleném úvodem. Zazní tu i dívčí sborové vokály a dechy. Tento Youngův pohodově roztančený a (možná až příliš) rozjuchaný kousek neoslní ani nepopudí. Problémem může být jen to, že se okamžitě po doznění vykouří z hlavy. Totéž se dá říct o následující "Lies". Nenáročný, rychlý a vcelku chytlavý, ve finále však taktéž zapomenutelný pop rockový kousek vystřídá DeYoungova typicky zadumaná a mírně přitvrzená styxovina "Evil Eyes", která neohromí ani neurazí.

A pak…
Pak přijde nejlepších 12 minut tohoto alba.
Tvoří je tři skladby, z nichž každá je podle mě naprostou klasikou v repertoáru kapely. A každá z nich byla (neprávem) pozapomenuta díky monstrhitům, jež kapela stvoří v budoucnosti.
Tyto tři songy jsou vrcholem tvorby raných Styx. Možná právě proto si je kapela nechala až na samotný závěr svého posledního počinu, vydaného u Wooden Nickel.
Velké finále začíná parádním hard rockem "Southern Woman". A jak už napovídá sám název, tenhle kousek jede v lehce jižanském duchu. Druhou takovou svižnou, tvrdě rockovou palbu na jejich raných deskách nenajdete.
V budoucnu přijdou Styx se srovnatelnými, často ještě lepšími hard rockovými věcmi. Ale pro tuto chvíli je Jižanka absolutním vrcholem jejich snažení v této oblasti. Na svědomí ji má (jak jinak) kytarista James Young, největší hard rocker téhle party. Stejně jako několik dalších písní ji složil společně s Rayem Brandlem, který se podílel ještě na jedné položce téhle desky. K té se brzy dostaneme; pro tuto chvíli je však nutno zmínit, že o Rayi Brandleovi ani dlouholetí fandové Styx nevědí vůbec nic. I Google se ohledně tohoto občasného spolupracovníka kapely (s Youngem složili mj. ještě fantastickou "Half-Penny, Two Penny" z Paradise Theatre) vždycky tvářil tajemně jako hrad v Karpatech. Snad jedině J.Y. sám by nám k tomuhle muži v pozadí sdělil něco víc. I když vzhledem k Youngovu vystupování při interview v posledních letech mám podezření, že už neví ani kdo byl Dennis DeYoung, natož nějaký Ray Brandle.

Ale zpátky od současného úpadku ke dnům, které předcházely vzestupu kapely.
"Christopher, Mr. Christopher" – tak se jmenuje další, pro změnu DeYoungova pecka z velkého finále čtvrtého alba. Typicky zadumané intro nás uvede do osudově naléhavé kompozice, plné styxovských trademarků jako jsou sborové vokály a přitvrzené i tklivé pasáže. Zkrátka Dennis at his best.
Text skladby vychází ze staré křesťanské legendy o svatém Kryštofovi, obrovi, jenž dříve sloužil ďáblu. Aby napravil své hříchy, začal přenášet pocestné přes rozvodněnou řeku. Když takhle nesl jedno malé dítě, zdálo se mu, že chlapec je stále těžší a těžší. Když ho pak už nemohl unést, zeptal se, co se to děje. Chlapec mu odpověděl: „Teď neseš na ramenou všechnu tíhu světa. Je jen na tobě, zda to zvládneš.“
Kryštof to zvládl a ten chlapec, který se jmenoval Ježíš, mu na památku proměnil hůl, o níž se obr v řece opíral, v zelenou ratolest. Kryštof pak začal Ježíše uctívat ještě předtím než se proslavil. A díky této legendě se proslavil také.
DeYoung pochází z italské rodiny a tohle byl jeho způsob jak uctít její křesťanské tradice.

Závěr patří mistrům. Pod poslední (a zároveň titulní) kompozicí jsou podepsáni James Young, již zmíněný tajemný Ray Brandle a Dennis. Monumentální finále alba označil publicista Martin Popoff za nejlepší hard rockovou jízdu, s jakou kdy Styx ve své historii přišli.
Zde máme přesné znění toho, co k této skladbě Popoff napsal:
„Vždycky to nakonec bude "Man of Miracles“, že? Jistě, tato poslední skladba na stejnojmenném albu je tak hlasitá a hrdá jako cokoli, co kdy udělali Uriah Heep, až po "Gypsy", které se podobá. Jak jsem se v průběhu let ujistil, když byli Heep na vrcholu, byli lepší než Deep Purple. A tento konkrétní kouzelný moment v katalogu Styx dokazuje, že naši pompézní chlapci z Chicaga postoupili na stejně úctyhodnou úroveň. Na ten riff by byl hrdý i Ritchie Blackmore. A na to, co tam předvádějí hammondky, by byl zase hrdý Jon Lord. Takže, tady to máme, "Man of Miracles" – nejvíce "headbanging song", jaký kdy Styx napsali. Dost dobrý i na to, aby to byla jedna z písní Rainbow z éry Ronnieho Jamese Dia."

Osobně nemám k téhle skladbě až tak vroucný vztah jako citovaný publicista, avšak musím uznat, že pecka je to náramná; zdobná a krásně zatěžkaná. A ty dunivě osudové bicí v úvodu, jež upomenou na bubny v obřím orchestru, jsou naprosto parádní! Tato skladba je klenot, jenž jistě uchvátil nejednoho posluchače a nastolil v jeho mysli otázku, proč nejsou Styx více uznáváni coby hard rocková veličina. Odpověď zní: Styx měli vždy několik tváří. Byli hudebně až příliš pestří na to, aby se stali pouze jednostrannou hard rockovou atrakcí. (Nic proti takovým!) Stejně jako k tvrdému rocku tíhli k melodické pompě a zpěvnému popu, takže je nebylo možno jednoznačně definovat. Navíc zde působily skladatelsky dosti odlišné osobnosti a sladit jejich preference nebylo jednoduché. Když se to později podařilo, výsledek přinesl kýžené ovoce v podobě obrovské popularity. Pro fanoušky tvrdého rocku a metalu byl ale až příliš uhlazený na to, aby kapele kdy přiznali kredit hardrockových mistrů.
Mnoho jejich písní si však dle mého názoru obdiv příznivců tvrdé rockové muziky plně zaslouží.

Man of Miracles je pestré album. Kapela na něm nabízí skočné rokenroly, zasněné balady, nekompromisní rockové jízdy i monumentální osudové kompozice. Vlastně je to takový trochu typický mix všeho, co Styx ve své kariéře předvedli. Jen těch progrockových momentů je tentokrát (po fiasku s předchozí deskou nejspíš záměrně) trochu míň. 
Problém je, že na rozdíl od pozdějších nejslavnějších počinů kapely, nejsou všechny tyto elementy dostatečně promíchány. A tak zde vzniká nevyrovnanost, kdy některé skladby zní jako díla rockových bohů a jiné zase jako zbytečný balast, vhodný tak maximálně k zaplácnutí singlových B-stran.
Jak už jsem někde poznamenal, pro mě osobně je to deska s velmi slibnou první třetinou, hodně slabým středem a skvělým finále. Celku proto dávám čtyři hvězdičky. A to bez uzardění, protože po tak silném zážitku, jaký představuje poslední třetina alba, by z mého pohledu bylo nižší hodnocení čirým nonsensem.
Na druhou stranu, ty slabší kousky jsou zde opravdu slabé. Plná polovina všech skladeb je však velmi dobrá, až naprosto vynikající. A to rozhoduje.

PS: Pro informativní úplnost se sluší dodat, že album vyšlo celkem ve třech verzích. Hned první vydání mělo značně limitovaný náklad a tak ještě v roce 1974 vyšla deska znovu ve verzi, na níž byla skladba "Lies" nahrazena singlovkou "Best Thing" z debutu. V roce 1980 se pak v USA, Francii a Austrálii objeví album na znače RCA Victor už potřetí, tentokrát s novým obalem a pozměněným názvem Miracles. Na této verzi nahrazuje původní "Lies" a pozdější "Best Thing" skladba "Unfinished Song", složená DeYoungem a občasným spolupracovníkem raných Styx, Chuckem Lofranem. Tato (výborná) věc se původně nacházela pouze na promo singlu z roku 1974. Na CD se poprvé objevila v roce 2005 v rámci souhrného remasterovaného vydání prvních čtyř alb The Complete Wooden Nickel Recordings. (Must have for every Styx fan.)

Epilog:
Několik měsíců po vydání čtvrtého a opět neúspěšného alba Man of Miracles (154. pozice žebříčku Billboardu) si DJ rádia WLS, Jim Smith, zašel na pizzu do zapadlé restaurace kdesi na severním konci Chicaga. Někdo tam na jukeboxu pustil singl s nahrávkou "Lady". Tato malá deska vyšla u Wooden Nickel v září 1973 a zapadla bez povšimnutí. Smith na první poslech rozeznal potenciální hit a přesvědčil management rádia, aby mohl píseň zahrát ve své sobotní show. Ta se vysílala ve 38 státech USA a několika dalších zemích. Z "Lady" se stal jeden z největších trháků stanice WLS a v roce 1975 se skladba umístila na 6. místě singlového žebříčku Billboardu. Styx se dostali do hledáčku obřích nahrávacích společností a podepsali smlouvu s gigantem A&M Records. Není divu, že Suzanne, manželka Dennise DeYounga, zůstala se svým chotěm až do dnešních dnů. "Lady" byla totiž první z několika písní, kterou Dennis složil právě pro ni.
Od roku 1975 šla pak popularita kapely prudce nahoru. Styx vydali své doposud nejsilnější album (Equinox), progrockového hipíka Curulewského následně vyměnili za talentovaného a průbojného Tommyho Shawa, jehož skladatelský potenciál se téměř vyrovnal tomu DeYoungovu a 7. 7. 1977 se se svým sedmým albem The Grand Illusion a hitem "Come Sail Away" stali národní (a posléze i světovou) senzací.

Zbytek je historie.

» ostatní recenze alba Styx - Man Of Miracles
» popis a diskografie skupiny Styx