Bad Company - Burnin' Sky (1977)

Britskou skupinu Bad Company jsem zaregistroval během léta 1974, ale tehdy jsem neproniknul do nitra jejich eponymního alba, protože jsem byl pod záplavou dalších alb a pak jsem najednou odešel na vojnu a tahle kapela se mi nějak ztratila z dohledu. Proto jsem si doobjevoval jejich hudební produkci mnohem později a navíc nikoliv podle chronologie vydávaných alb.
Paul Rodgers, jako frontman bývalých Free byl pro mě zárukou rockové kvality a výtečného zpěvu, překvapila mě účast Boze Burrella (ex-King Crimson), který pravděpodobně ve frippovském intelektuálním hudebním prostředí ztrácel svoji rockovou přirozenost, bicí Simona Kirka z Free jsem znal jako důrazného bijce z nekomplikovaným stylem… Mick Ralphs jako součást Mott The Hoople byl týmový hráč, ale nebyl jsem si jist, jak se zhostí významných partů kytaristy, na kterém bude stát hlavní instrumentální zátěž, protože Bad Company odmítli stálého hráče na klávesy…..
Takže jako jedno z prvních u mě přistálo album Burnin´ Sky, která mám dodnes doma ve sbírce a občas se k němu vracím…

BURNIN´ SKY – začátek alba zahájí zahřmění hromu, který otevírá místo první skladbě. Ano, tak tohle je od prvního momentu klasické hard rock britského střihu. Paul Rodgers jako zpěvák je opět ve formě jako kdysi předtím u Free… Má spoustu energie, výtečně frázuje a zpívá s neuvěřitelnou lehkostí svoje party a přitom dokáže přitlačit na ostří. Kirkovy bicí jsou stejně jako u Free víceméně stručně pojaté a sázejí na běžný postupy, nezatěžkávají píseň složitými breaky a divokými přechody, také Boz Burrell se přizpůsobuje a jeho basy jsou sice důrazné, ale slouží věci a nijak nevyčnívají. Ralphs kouzlí v prostoru svými tóny a jeho řeřavá dravost se mírně rozpouští v dlouhých dozvucích a v závěrečné fadeoutu se nám ještě přihlásí dvakrát zahřmění hromu a poté zde máme odbíjení kostelního zvonu…..

MORNING SUN – pozitivisticky vyznívá další skladby. Vsadilo se zde na playbackovaný přísun zvonivých akustických kytar, střídaných glissando elektrické. Píseˇm má charakter balady, což podmiňuje i hostující Mel Collins (King Crimson) na flétny. Ralphsovy akustické kytary mají velmi výrazný kovový zvuk a místy přemítám, zda zde neposiluje schéma kytarového vybrnkávání ještě cembalo. Rodgers zpívá přesv učivě a odevzdaně a tak zde máme další příjemnou a povedou skladbu….

LEAVING YOU – rockovější platformu představuje tato skladba. V něčem jakoby přivolávala dávno neexistující Free s jejich neopakovatelnou atmosférou. Ralphs ovšem není Kossoff, třebaže jeho kytarové výrazivo má dostatečný prostor pro suverénní sebevyjádření, což potvrdilo mezihrové sólo. Je ale krátké a mohlo dostat širší prostor, třebaže kytarové party jsou skladbou přímo protkány jako nervový systém se všemi možnými odbočkami. Rodgers zpívá s výtečným nasazením a potvrzuje, že jeho bluesové cítění neztrácí nic, ani v hardrockových dimenzích….

LIKE WATER – smysl pro nádherně vystavěnou baladu neopouští Rodgerse ani v Bad Company. Domnívám se, že si uvědomuje, že podobný typ skladby od něho budou posluchači vyžadovat neustále, dokud bude zpívat a proto ani tentokrát nemohou být zklamáni. V něčem může být podobný postup příbuzný Nazareth, ale jsou to jen drobné asociace. Ralphs kouzlí se svými tóny kytarových partů a znovu si uvědomuji, jak je někdy obtížné napsat přehlednou a nekomplikovanou skladbu, která bude mít údernost, sdělnost, nebude podbízivá a neztratí přitom určitou přitažlivost. Domnívám se, že tady se tohle všechno podařilo. V instrumentaci slyším zvuk varhan, ale kupodivu není v obsazení skladeb nikdo označen, že by jako varhaník byl přítomen (!?) Je to snad starý známý Rabbit (Peter Bundrick). Rogers sice hraje na kytary a klavír, ale na varhany? V údajích kolem hráčských obsazení jsem na nikoho nenarazil… Nebo snad, že by Mick Ralphs?

KNAPSACK – odlehčená žertovná skladba s pateticky nadsázkovým zpěvem má v sobě operetní atmosféru a pijácké veselí sborového zpívání, když už mají hudebníci dost upito je pozdě a ještě se nechce domů a tak se prostě chtějí bavit….

EVERYTHING I NEED – tak tady je změna. Za mikrofonem se jako sólista objevuje Boz Burrell. Jeho pronikavý hlas se výrazně liší od Rodgersova. Také typ skladby mi připadá jako výrazné vybočení ze stylového pojetí a skladbové dramaturgie. Píseň je komerční záležitosti se zvýrazňovaným, rytmem posouvající skladbu na pokraj reggae. Třebaže v mezihře skladba získá drsnější rockový sound, houkavé sbory ji vracejí do popové roviny. V téhle skladbě v mezihře slyším ty varhany zcela výrazně a tak zase jednou zůstávám mystifikován – protože na albu není o keyboards ani zmínka.

HEARTBEAT – Kirk zahájí skladbu výrazným kulometným přechodem. Tady v téhle skladbě cítím zřetelný posun k hudbě jako dělají Mott The Hoople. Je tady rock and roll, který je vytěžován přehledným hardrockovým odérem s kvílivými kytarovými tóny. Boz Burrell opět zpívá sólo. Daný žánr cítí a předvádí, že je v něm jako ryba ve vodě. Poctivá rocková dupárna, ale nic víc, co bych hlouběji dokázal prožít….

PEACE OF MIND – Rodgers je zpátky a také návrat k vláčnější rockové baladě. Ralphsova kytara kvílí ve výškách jako zpomalený Santana, třebaže dokresluje docela podmanivě atmosféru, ve které hraje Rodgers klavírní party a ryzost podání je mi velmi blízká, třebaže mám pocit, že tohle pojetí spíš demonstruje americké pojetí rocku, v němž občas slyším i soulové výboje (třebaže zde nejsou dechy černošské sboristky). Rodgers je ale opravdu přesvědčivý a neopakovatelný…..

PASSING TIME – bzučení elektroniky s dozvukem klavíru přináší do skladby navíc ještě percussion, které vedle bicích obhospodařován Kirk. Přehledná melodická struktura s čitelnou melodickou linkou, kde nikdo nevyčnívá a nepřebíjí další hudebníky v instrumentaci. V závěru skladby musím pochválit ještě Rodgersovy klavírní party a velmi pěkný závěr…..

TOO BAD – hardrockový model sedmdesátých let představuje vypilovaný riff Ralphsovy kytary dobře propojený s Burrellovou baskytarou. Ralphs natočil vedle kytarového riffu kvílivé sólo do mezihry. Bicí dusají v přesných a čitelných rytmech v daném stylu a pojetí. Podle toho lze (domnívám se) Kirka docela čitelně rozeznat mezi ostatními rockovými úderníky. Zvuk skladby je hutný a našlapaný a Rodgers se do něj nádherně trefuje svým výtečně frázujícím hlasem. Kdo hledal přímý nekomplikovaný hardrock, tady ho zcela určitě našel…..

MAN NEEDS WOMAN – dravost představuje i další bytelná rocková skladba. Čitelné jsou zde rockandrollové kytarové postupy a pěvecké sólo má opět Boz Burrell. Máme tady ale opět hostujícího Mela Collinsem na saxofon. Uvědomuji si, že tahle skladba mi hodně připomíná Rolling Stones, třebaže hlas zpívajícího frontmana není pojetí Micka Jaggera, ale jinak se zde atmosféra hodně podobá albu Exile On Main Street, tedy alespoň mě se to tak jeví….

MASTER OF CEREMONY – poslední skladba na albu. Hlas je podivně deformován a teď zcela čitelně slyším hammondky, vedle rytmické jednotky ve stylu Free. Ralphs hraje pár subtilních tónů, ale pochválit musím Burrellovy basy (trochu mi zní jako Andy Fraser) a nebojí se melodických výjezdů mimo rytmickou strukturu, ale i přesto by mohl být odvážnější víc….. Collinsův saxofon a mírně ponurá atmosféra přetváří jakýsi zahalený derivát blues do skromného experimentování. Musím konstatovat, že se zde Bad Company trochu podařilo vybočit z daných schémat…..

Album Burnin´ Sky není nějakým pronikavě progresivním hudebním počinem. Uvědomuji si, že kromě poslední skladby kde podobné pokusy registruji, nejsou na albu nějaké unikátní aranžérské nebo instrumentální překvapivosti. Pojetí hardrocku Bad Company je hodně vzdáleno Led Zeppelin (v daném roce obě kapely nahrávaly pod jednou značkou Swan Song a měli i jednoho manažera a Paul Rodgers se docela úzce kamarádil s Jimmy Pagem), stejně tak jako Black Sabbath nebo Uriah Heep o Deep Purple nemluvě. Musím konstatovat, že Bad Company je poctivá rocková hudba vyváženého typu (aniž bych chtěl srovnávat, význam Free se ale Rodgersovi a Kirkovi podle mého názoru překonat nepodařilo. Pro dnešní rockovou generaci už asi jejich sound nebude tak přitažlivý jako posluchače poloviny sedmdesátých let, ale to nic nevadí. Myslím, že s mírnou shovívavostí tohle album na čtyři hvězdičky dosáhne…



reagovat