Jeff Healey Band, The - Cover to Cover (1995)

Jeff Healey je pro mě geniálním příkladem hudebníka, který přes velmi závažnou oční vadu, která ho celoživotně handicapovala, dokázal jako hudebník, zpěvák a skladatel vytvořit zajímavé věci a vedle Stevie Ray Vaughana se už koncem osmdesátých let zařadil mezi nejvýraznější kytarové kumštýře elektrického blues.
Tentokrát jsem si z jeho albové produkce vybral nikoliv autorské album, ale album coververzí, které sestavil většinou z celosvětově proslulých skladeb a ty pak oblékl do svých hudebních představ.
Setkal jsem se s názorem, že Stevie Ray Vaughan a Jeff Healey potřebovali prostor pro svoje kytarové exhibice a že jejich doprovodní hráči byli hudebníci „druhé kategorie“. Ano, někdy může vznikat dojem, že se rytmika u obou skupin skutečně přizpůsobuje až příliš svému frontmanovi a nedeklaruje výrazněji svůj vlastní názor…. Tohle bych ponechal bez komentáře a přidržel bych se raději vlastní recenze alba Cover To Cover…

SHAPE OF THINGS – elektronická kouzla preparovaných tónů je předobrazem nástupu slavné skladby legendárních Yardbirds. Jeff Healey výrazně prokreslil původní téma Jeffa Becka a playbackem nahrál další kytarové vstupy a vznikla nám hutná varianta skladby, v níž se drsnějším způsobem deklarují rockové principy a Jeff nabídne vodopád jiskrné elektrifikace a v dalším sledu pak dané téma zrychlí a rytmika se rozběhne jako o závod do divočejších obrazců a v rychlém spády servírované nálety elektrické kytary. Závěr se ale opět vrátí do první „umírněnější“ podoby, kdy zaslechneme občasné prošlápnutí wah wah pedálu a sporadické baskytarové proměny. Skvělý nástup!

FREEDOM – legendární skladba famózního Jimi Hendrixe. Jeff ukazuje, že si dokáže poradit s jeho hudebním tématem. Jeho zastřený hlas se do dané varianty velmi dobře hodí. Nemá sice velký rozsah a barevnost, ale výtečně frázuje a proniká do jádra sdělení. Kytarové party jsou drsněji pojaté, Jeff se nepohrává s jednotlivými detaily jako je tomu v originále, ale přesto odér hendrixovského odkazu ze skladby cítím. Kytarové nálety jsou nekompromisně dravé a divoké, rytmika se snaží seč může.

YER BLUES – ano, tak tohle je dílo! Beatlesovský odkaz v ryze elektrickém pojetí podle Jeffa. Tahle Johnova skladba byla a zůstává vždycky velmi podmanivá a dalo se předpokládat, že bude lákat k vytváření coverů – ostatně s Plastic Ono Bandem to dělal naživo i Eric Clapton. Healeyova verze je vláčnější a klouzavější, zachovává napětí v rytmických proměnách. Kytarové sólo je značně odlišné od Georgeova a Johnova, ale je komplexní a výrazově jednotné. Také bicí Toma Stephena jsou jinak natočeny v shuffle stylu, ale baskytara Joe Rockmana se mi zdá trochu utopená v tom homogenním soundu. Na rozdíl od Beatles Jeff nasadil širší exhibiční záběr v delší kytarové prezentaci až do klasického závěru….

STOP BREAKIN´ DOWN – klasik černošského blues z mississipské delty Robert Johnson posloužil Jeffovi k další coververzi. Klouzavé tóny jsou správně americké a voní „špinavou“ deltou. Výtečně modulované tóny klouzavé kytary. Ryzí bluesová varianta, která vděčně inspiruje a nadále bude inspirovat. Kytarové sólo je technicky vynikající a přitom nezabředává do nějakých samožerských variant a melodická linka je stále zachovávána a hraje se zde v těch nejsprávnějších proporcích. Dokonce slyším z pozadí i klavírní akordy, ale jen velmi subtilně. Paráda na první pokus…

ANGEL – nádherná hendrixovská balada. Akordická výměna je volena velmi citlivě a nadzemsky něžně. Ostatně téma samo už zjednává pro sebe specifickou atmosféru. Proměny durových a mollových akordů jsou velmi působivé za aplikace jemné elektronické clony. Bicí nástroje jsou zde příliš viditelné a slušelo by se trochu ubrat na dynamice, skladbě by to neublížilo a více by se do poslechu skladby vměstnaly ty nádherné nálady a upozaděné sbory. Kytarové sólo opisuje melodickou linkou až do konce do závěrečného vyvrcholení s názvuky gospelu….

EVIL – další bluesový klasik – kontrabasista Willie Dixon už mnohokrát posloužil rockerům svými skladbami. Tato skladba má základní rytmické principy, akcentované jednotlivými dobami a Jeffova kytara zde vytváří zvláštní tónové barvy a prolíná ser s foukací harmonikou. Kytarové přeznívání tónů je efektní a působí jako rozzuřený roj čmeláků a Jeff přitlačí na hlas, který zní pojednou ještě více chraptivě a neurvale při vyzpívávání niterných pocitů z obsahu samotného textu. Lahůdka pro ryzího obdivovatele elektrického blues…

STUCK IN THE MIDDLE WITH YOU – přiznám se, že coververze skladby Gerryho Raffertyho mě mezi ostatními skladbami přece jenom překvapila. Vysvětluji si to tak, že na něm v dobách puberty Jeff jednoduše „ujížděl“ a tak se rozhodl pro malý tribute ve své coververzi. Skladba má přímočarou údernost a sdělnost v základních akordových obratech, kde můžeme hovořit spíš o rockandrollovém derivátu než o blues – ale je to jen otázka pocitu. Kytarová mezihra je opět pořádně „plnotučná a bez přísad a bez barviv“ a tak se zaradují i klasičtí rockeři, kteří při téhle skladbě pořádně rozhýbají svoje partnerky na tanečním parketu…..Zcela nečekaně se končí s akustickou kytarou, což by asi v daném pojetí málokdo očekával.

I GOT A LINE ON YOU – tak tohle je dost odlišné pojetí hitové skladby Spirit – kterou prezentoval jako autor jejich výtečný kytarista Randy California. Foukací harmonika se zapojí do kytarových eskapád a dobře šlapající skladba získává svižnější a elastičtější podobu, třebaže základní kytarový riff je velmi dobře preparován a akcentován. Ve snaze udržet posluchače v našlápnutém tempu se aranžmá skladby přizpůsobuje jízdě ve zrychleném vlaku, ale hodně zdařile.

RUN THROUGH THE JUNGLE – taky CCR získaly prostor v podobě další coververze. To je ale překvapení. Hlas zpěváka zní tak, jako kdyby s kapelou působil legendární avantgardista Don Van Vliet alias Captain Beefheart. To je hlas jako ze záhrobí. Celá skladby má takový zvláštní sound. Bicí jsou čitelně jasné, ale kytarové party jsou natočené jakoby v nějakém hodně těsném a neprodyšném prostoru. Vida, je tady elektronické vibráto, slyším tikot na conga, žraločí zuby a prolínání rockové nekompromisnosti s blues. Kytarové nálety jsou nekompromisní s protahovanými tóny a hutným soundem. Velmi niterná coververze.

AS THE YEARS GO PASSING BY – další klasika od Toma Malona – po pěvecké stránce se ovšem „krákající“ Maggie Bell nedostižná, tady se Jeffův vokál tolik neprosazuje, zato zde máme hammondky (konečně)Roy Bittana a nádherně vláčné téma nám pronikne až do samého nitra duše. Jeff si pohrává s kytarovými tóny někde mezi Gary Moorem a Peterem Greenem, to je výraz jako zvon. V této variantě se Jeff zatím neprojevil a dokazuje že i podobném pojetí je jako ryba ve vodě. Znovu a už po několikáté si připomínám Jeffův handicap a jeho virtuozně erudovanou hru speciální technikou

I´M READY – jak vidno, již jednou citovaný Willie Dixon je pro Jeffa velkým inspiračním modelem, zřejmě proto se na setlistu objevuje jeho další song. Dravá varianta blues bez příkras, kde se jede na plný plyn od začátku až do konce. Jeff k téhle hudbě přistupuje s pokorou, ale přesto se nebojí experimentovat s kytarovými tóny a vytvářet vlastní derivát. Klavírní téma se mírně prodere do popředí, ale je to samozřejmě Jeff, který ovládne prostor a jako vodopád nekonečných vodních proudů se na vás řinou jeho tóny. Výtečné frázování a dusavé bicí nástroje občas překvapí nečekanými, ale velmi vítanými breaky se závěrečným skluzem klavírních tónů.

BADGE – vymezit se vůči Cream jsem považoval na tomto album za něco logického a přirozeného a možná jsem raději, že Jeff zvolil právě tuhle skladbu a ne třeba Sunshine Of Your Love, kterou hraje dnes už tolik lidí. Dusavý rytmus bicích zdůrazňuje druhou dobu a táhne skladbu vpřed. Baskytara ovšem trochu „pokulhává“. Bruceovy basové party jsou pro mě natolik nedostižné, že se stávám kritickým vůči dané basové lince a očekávám nějaký posun….. Kytarové party se samozřejmě pět grandiózně rozbíhají vpřed. Jeffův hlas je ve středních polohách méně znělý než Claptonův, ale i tak se zde dějí výtečné kousky. Nekonečně dlouhý tón nás provází po celou dobu rozlamovaných akordů a kvílivě rozvibrované tóny se nesou prostorem až do závěru….

COMMUNICATION BREAKDOWN – máme tady další cover. Tentokrát jsou to Led Zeppelin. Originální pojetí. Výrazně akcentovaná foukací harmonika Johna Poppera, která přebírá vůdčí úlohu je střídána divokou jízdou elektrické kytary, kde se hojně využívá wah wah pedal a zeppelinovský riff je pořádně prokreslován jedinečným způsobem. Je to instrumentální verze a tak se můžeme více zaměřit na celkové pojetí. Pravda, Bonzo Bonham by k tomu dodal ty spodní hutné proudy, které v dané rytmice postrádám, ale i tak je to velmi povedená záležitost. Výrazný energetický potenciál a věřím, že na koncertech tím musel Jeff se svou kapelou bořit nejen sály, ale i haly.

ME AND MY CRAZY SELF – konec ovšem znamená zklidnění. Akustická kytara a k tomu výtečně frázovaný hlas. Jeff dokazuje, že okolnost, že byl majitelem gigantické sbírky elpíček bluesové hudby (především černošské) se velmi zdařile promítla do jeho cítění a interpretace. Henry Glover a Syd Nathan, Sonny Terry And Brownie McGhee…. To je lhostejné. Prostě i běloch dokáže zahrát klasické blues bez příkras s velkým nasazením za (v daném okamžiku) aplikace základních vyjadřovacích prostředků. Víc už se k tomu ani dodat nehodí…

Osobně je mi velmi líto, že Jeff Healey velmi předčasně opustil tento svět. Osud se k němu zachoval velmi tvrdě a nekompromisně – žil ve světě věčné temnoty a bohužel i tak byl jeho život velmi krátký. Přesto byl nadán geniálními schopnostmi ovládnout virtuozním způsobem elektrickou kytaru a navíc velmi originálním a netypickým technickým uchopením hry. Hraji spíš sporadicky na kytaru (navíc akustickou dvanáctistrunnou kytaru) a vůbec si nedokážu představit, jak se mohl naučit hrát na šest strun vsedě a navíc oběma rukama vibrováním a natahováním strun s neuvěřitelnou přesností, citem, ale také s vynaložením velké fyzické síly. Myslím, že kdo hraje jenom trochu na kytaru – dáu mi za pravdu, že hrát tímto způsobem je téměř nedostižné.
Myslím si, že v současné době jsou v dané kategorii hodně v kurzu jména jako Joe Bonamassa a Popa Chubby a že se na handicapovaného Jeffa Healeyho nespravedlivě pozapomíná. Chtěl bych to alespoň skromným způsobem napravit svou recenzí, ale také tím, že jsem do vědecké práce známého českého tyflopedického experta a muzikologa PhDr. Smýkala (se kterým spolupracuji) vložil krátký příspěvek (miniprofil) o geniální Jeffovi – to píšu jenom pro informaci – zcela mimo rámec recenze.
Můj obdiv k Jeffovi je velký – vzhledem k jeho velikému handicapu a zároveň tak originálním a řekl bych těžko napodobitelným způsobem vytvořit osobité deriváty k původním originálům, jsou natolik průkazně jedinečné, že jsem se rozhodl pro pět hvězdiček.



reagovat