Didier Lockwood Group - DLG (1993)

Jméno Didier Lockwood jsem znal od konce sedmdesátých let. Zcela náhodně jsem na rakouské televizi v noci viděl jeho koncert a hodně mě zaujal. Samozřejmě se hned nabídla různá srovnání například s Američanem Jerry Goodmanem nebo s jeho krajanem Jean-Luc Pontym, ale třebaže nejsem odborník na houslovou hru a jednotlivé techniky, přesto jsem si uvědomil, že jeho vedení smyčce a technika nasazování tónů je jiná než jeho jmenovaných kolegů…..
Také mě zaujalo, že je to Francouz a přesto má anglické příjmení. Pravděpodobně zde zapracovala okolnost, že anglicko-francouzský středověk a války Sasů a Normanů, stejně jako stoletá válka přinášely různé migrace obyvatel a vzájemné mísení a tak křestní jméno francouzské a příjmení anglické zase není až tak úplně nepochopitelné…
Přiznám se, že jsem na černých burzách s vinyly žádné album s ním nikdy neviděl a sehnat francouzskou Magmu (jíž byl několik let členem bylo hodně obtížné) a tak když jsem v devadesátých letech zabloudil do Paříže, tak v malém obchůdku na Champs Éllysées jsem objevil album, pod nímž byl podepsán a tak jsem neváhal.
Album bylo na CD deklarováno jako ADD a tak už jsem se nemohl dočkat, až si po návratu z Paříže a zámků na Loiře doma album vychutnám. A byl to příjemný „zákusek“…

TIP TAP – výrazně kvalitně sejmuté bicí nástroje a stejně tak baskytarová linka. Hned vzápětí po tomto intru vstupuje do čelné pozice hra na elektrické housle, stejně jako elektrická kytara, která má drsně přiostřený rockový tón. Dlouhé tóny a se pohybují v mollových tóninách a neomylně šlapající rytmika ve strojovém dusotu s občasnými breaky drží základy skladby. Lockwood nad očekávání, že vás zahrnu nějakou eskapádou divoce pilovaných tónů jako Goodman, hraje spíše úsporně, ale velmi ústrojně bez nadbytečných ornamentů (Možná přijdo poději). Sólovou příležitost dostává kytarista Jean-Marie Ecay. Jeho kytarové sólo má výtečnou barvu a dodá patřičnou drsnost, ale i melodičnost. Výtečný nástup…

JUST A MOMENT – krásné klouzavé elektronicky preparované tóny hostujícího synclavieru. Hra rytmiky je rovněž úsporně přímočará, přitom má dostatek energie, ale hraje v jednodušších obrazcích. Lockwoodovy housle mají příjemný sound a kloužou prostorem jako závan větru a vytvářejí jakýsi duhový most mezi houslovými tóny a rockovým Ecayem, který protahuje elektrické tóny, stejně tak jako používá přeznívání soundu, což zní velmi příjemně až melancholicky. Bubeník Pontieux a baskytarista Vernerey nám předvedou technicky perfektní souhru v níž se potkává jazzová a rocková identita….

NAVARONNE – výrazné rytmické nástupy baskytary ve funkovém pojetí, ale bicí nástroje hrají svůj model doprovodu. Elektrickou kytaru posloucháme v playbacích doprovodu, ale i minisólujícího tématu a je tu Lockwood, který se zapojí svými elektrickými houslemi, které ovládá synthesizerem Zéta a dotváří zajímavý obraz virtuálního vzpomínání na poetický řecký ostrov Navaronne v Egejském moři, který Lockwooda inspiroval. Baskytarista Laurent Vernerey má výtečnou techniku hry a jeho modulované basové tóny mají svou přehlednost, ale přesto výtečnou linku s muzikantskými pikantnostmi. Další výtečný počin pro album….

LA BALLADE IRLANDAISE – pravděpodobně dřímá v Lockwoodovi i nějaké to procento keltství a tak zde máme asociaci na věčně zelené zádumčivý Erin. Lockwood hraje krásnou melodickou linku. Jeho housle jsou elektricky preparovány, ale jejich tón není drasticky deformován a tak si můžeme vychutnat krásnou zpěvnost a teď dokonce skutečná mistrovská piccikatta, která střídá s jemnými tahy smyčcem. Jean-Marie Ecay je rocker tělem i duší, ale dokáže hrát velmi subtilně a vystihnout atmosféru svými kytarovými tématy ve velmi sugestivním vyznění. V pozadí slyšíme hostující klávesy, které jen dotvářejí celkovou melancholickou atmosféru….

OFF SHORE – ani další další skladba nepřináší nějaký dramatický zvrat v koncepci a nějaké zběsilé agresivní nálety rytmů nebo harmonií, třebaže zde dochází k rytmickým proměnám. Děje se tak ale ve velmi vkusné uměřeném pojetí. Bubeník Loic Pontieux hraje zajímavé bubenické obrazce a velmi účinně vstupuje s dynamickými vibracemi do tématu. Lockwood hraje vynikající houslové sólo, v němž střídá pomalé obraty s rychlými a jeho klasické vzdělání se zde výtečně doplňuje s jazzovým cítěním. Skladba má velmi dobrou melodickou strukturu a tak svádí k improvizacím, které se v tomto typu hudby považují za součást koloritu…

DON´T LET GO – pochmurná skladba. Synthesizer vytvoří dumavé dlouhé zvukové stěny v nostalgických a jakoby vážných harmoniích. Ecay vymění elektrickou kytaru za akustickou a my vnímáme pečlivě pilované tóny, které dokáže vyloudit ze svého nástroje za následného doprovodu dlouhých kontemplativních tónů Lockwoodových houslí. Výtečně pojednané věčné téma loučení a rozchodů, která vás mimoděk napadne nejen když si přeložíte název skladby….

RIDE ON – živější příspěvek tvoří další skladba. Kytarové doprovody mají drolivy doprovod a bicí nástroje jsou energičtější a důraznější v technických breacích a teď se dokonce do hry vloží i percussion a kytarová přediva mají jasnější tóny a zvoní a perlí. Muzikantská souhra na velmi vysoké úrovní. Moderní fusion music podle francouzského modelu s jistou noblesou a elegancí hraná přece jenom odlišněji než její americká příbuzná…

SAWADEE – bicí nástroje a percussion ovládnout v tajemných obrazcích prostor. Bubeník Pontieux používá systém MIDI drum electronic a zde slyšíme jeho aplikaci, ale není to nějaký odklon k elektrickým padům ve stylu osmdesátých let, spíš mám pocit, jakoby Pontieux poslouchal Billa Bruforda v King Crimson v osmdesátých letech. Nekopíruje, ale principy jeho hry vnímám poměrně čitelně. Lockwood už ovšem hraje famózní houslové party bez nějakých závratných zvratů, ale výtečně vede smyčec a moduluje elektrické preparované tóny jako zkušený mistr houslové hry. Zcela zřetelně slyším asociace na japonskou lidovou hudbu, sice jenom krátce, ale zřetelně Vernereyovy basové postupy mají zajímavé variace a vkládají do skladby důležitý rytmický základ…

VOL 405 – v téhle skladbě přichází jakési uvolnění a větší přehlednost. Melodie je daná a nijak se neodchyluje od základního tématu, třebaže harmonické proměny vnímáme velmi citelně. Jazzová písnička – míněno bez pejorativního přídechu v mém mínění… Teď ovšem zcela nečekaně Vernerey zahraje vynikající basový break a Lockwood vloží do hry více agrese a sype divoké tóny ve zcela nečekaných souvislostech, vzápětí střídán Ecayovou elektrickou kytarou, která hraje prodlužované, ale rychle vyměňované tóny. Šlapavý rytmus bicích nástrojů skladbu provází až ke konečnému závěru, kde se instrumentace konečně zastaví po několika rychle zahraných houslových pasážích. A definitivní tečku udělá výrazný rockový (nečekaný) opakovaný riff s drsnějším nápřahem….

81 STREET – Pontieux nám předvede, že není žádná druhá bubenická kategorie a rozvíří svoje baterii výtečně propracovanými breaky ve spojení se stejně výtečným Vernereyem na baskytaru jazzrockové postupy doplňují klouzavé houslové tóny, které si hrají s drobnými předivy pavoučích tónů, které se zvláštně do sebe vplétají až jsou nahrazeny Ecaovými kytarovými party v drobivých tónových proměnách. Rytmické obrazce přecházejí do funkových variant a chce ser mi říct že právě tady Pontieux ukazuje kolik toho dokáže zahrát asi v nejpřesvědčivější míře. Svoji exhibici ale nenechá přejít v nějaké samoúčelné běsnění. Výrazné, důrazné…. Krásné!

BLUEZIG – závěrečná skladby je už ovšem funky ve velkém stylu. Tady se kapela skutečně dostává na jinou platformu. Baskytara a bicí to potvrzují s každým následným úderem a breakem (kdyby se s nimi znal v pozdních osmdesátých letech slavný trumpetista Miles Davis, řekl bych, že by Vernereye a Pontieuxe angažoval na funková alba těch časů… a kdyby to náhodou neudělal, byla by tu ještě Herbie Hancock…). Lockwoodovy housle jsou preparovány elektronickým ohýbáním tónu a mění svou houslovou podstatu do funkových proporcí. Velmi zajímavé! Ecay ovšem převezme iniciativu a jeho elektrická kytara je v tématu kam vkládá zkreslené a ohýbané tóny s pořadně drsnými hranami. Velmi dobře zaranžovaná a instrumentálně pojednaná skladba…..

Didier Lockwood je třída. Kytarista Jean-Marie Ecay, baskytarista Laurent Vernerey a bubeník Loic Pontieux jsou o generaci mladší hráči. Je mi sympatické, že se na albu nějak zásadně nesebeprosazuje na jejich účet a že je neodsouvá do role „pouhých“ doprovazečů.
Nejenže jim poskytuje dostatečný prostor pro sebevyjádření, ale navíc i autorský a aranžérský. Milovník fusion music evropského cítění (domnívám se) na albu najde opravdovou kvalitu. Myslím, že pět hvězdiček je namístě.




reagovat