Megadeth - Cryptic Writings (1997)

16.12.2016 horyna | #

První zmínku o existenci jakýchsi Megadeth jsem zaznamenal jako prcek, řekněme v 12 letech kdy mi kámoš půjčil nejspíš polskou kazetu s albem z 88 roku So Far, So Good... So What! a víc než šílený rachot zaujal mladého pakina jeho nekompromisní obal. Desku Rust in Peace mi přehrál z cd na Sonku, nebo to byla Basfka :-) známý, který se tímto živil a rotující klip v televizi k písni Hangar 18 s asi 125 sóly mistra Friedmana a tématikou ufo mě dostal do kolen. Další album, Countdown to Extinction jsem si už v půjčovně cd půjčil sám a sjížděl pořád dokola, byla to a je opravdová bombo-lahůdka technického metalu. Youthanasii jsem si samože koupil originál a desku recenzovanou rovněž. Poté jsem o kapelu ztratil zájem a jejich alba, dle mého se hodně opakující (bráno podle recenzí a několika písní) jdou už mimo mě.

Jestliže byl Countdown dohnán k maximální techničnosti a Youthanasia k velkým melodiím, největší progres kapela zanamenala právě s deskou Cryptic Writings. Ano, jistě, Risk šel ještě mnohem dál, ale už jaksi mimo styl kapely a většinou fanoušků byl silně nepochopen.
Velice kladně hodnotím změnu producenta, na tuto židli usedl kytarista jižanských melodických rockerů Giant, Dann Huff a vytvořil kapele dynamický módní, plný a šťavnatý rockový!!! zvuk lišící se od ostatních produkcí té doby. Především pak po stránce aranžérské měl ve výsledku důležité poslední slovo a přispěl tak řadou zajímavých vychytávek a pro kapelu nově vložených uzpůsobených prostředků.

Deska působí oproti minulosti temněji a kompaktněji v jejím konečném mohutném zvukovém vyznění. Houpavý riff otevírá jedničku Trust- vcelku typický song kapely, ale její střední akusticky posmutnělá myšlenka už jde naproti novým obzorům, stejně jako vyšperkovaný refrén v druhé Almost Honest. Začátek třetí Use The Man uvede úryvek písně Needles and Pins stařičkých Smokie, píseň znám už od dětství, ale nevěděl jsem od koho je, až zaúřadoval Youtube a bylo jasno. Teď malá odbočka. Vždy jsem považoval S-trojici- Smokie, Sweet a Slade za uhlazené glam rockery sedmdesátých let a celkem mě překvapilo že zde "kouřoví" nemají ani vlastní profil, že by zaúřadovala jejich popová cukrkadlovost holčičího typu, nemající mezi rockery většího vlivu? Netuším? Zpět ale k desce, je zajímavé že na její remasterované verzi se ona půlminotová "starověkost" nenachází, výborně tu sedí a proto jsem sháněl původní verzi alba, dnes už sběratelskou raritu. Po této krátké vložce skladba krásně přeroste do akustické polohy pro Megadeth ne tolik prozkoumané, bzučivé jižanské sóla v doprovodu Mustaineho přiškrceného vokálu a smyčcové sekce působí naprosto úchvatně. Metalový kabát je odhozen a progres si klestí cestu do Mega-stylu. Na stařičkou kolej nás přivede klasická riffo jízda Mastermind- s krásně vytáhlou Ellesonovou basou a kytarovým citem mistra Friedmana. Rychlostní závod The Disintegrators se zpočátku jeví průměrně, do chvíle, než přijde melodický bridge a famózní očistný refrén, kam Marty pouští skvělé melodie. Na prog strunu zabrnká trojice dalších, po sobě jdoucích písní a je opravdu co poslouchat, zajímavé postupy, fantasticky vyvážený zvuk všech nástrojů a vkusně zpívající Mustaine, nápady kapela sype z rukávu, akustiky duní okolo a Nick Menza, jeden z nejlepších bubeníků v daném ranci nám předvádí své fígle. Za největší hitovku alba byla po zásluze označena orientálními motivy protkána osmička A Secret Place- pro kapelu velmi inovativní píseň s rockovým nábojem ve středním tempu a naléhavým poselstvím, naplněna melodickými obraty omamné chuti. Do skladby Have Cool, Will Travel na přímluvu producenta pánové zařadili foukací harmoniku a její částečně jižanský esprit je v hudbě Megadeth vítaným osvěžením, stejně jako svůdně dunivé riffy v kvalitně namazamných strojovnách She-Wolf a Vortex.


Musím hodnotit maximem, přesto, že to není úplně sofistikovaná hudba na způsob zásadních alba jako Foxtrot, Wis You..., nebo Seržanta, ale v rámci scény, stylu a diskografie kapely sahá rozhodně po metách nejvyšších.
reagovat

john l @ 16.12.2016 12:51:57
Megadeth byli vždycky technicky nejzdatnější z té velké čtyřky a desky s Friedmanem psali metalovou historii. Pro mě je Youthanasia nejvýš, pak Countdown a až potom Cryptic. Teď je to jenom Mustainova karikatura, slavné časy upadly v zapomění.

EasyRocker @ 16.12.2016 16:02:41
Poslední Mustaineova deska, kterou mám. Jsou tu technické lahůdky a na druhou stranu válce jako Mastermind. Pro mě 4/5 :)

steve @ 16.12.2016 19:11:10
Prostřednictvím Cryptic Writings jsem s Megadeth kdysi začal, ale taky brzo zjistil že to není hudba úplně podle mýho gusta. Nikdy jsem nepochopil co všichni vidí na průměrné desce Rust in Peace a o těch starších slabotkách ani nemluvě. Nakonec mě zůstali tři desky. Risk není zas tak špatnej.

horyna @ 19.12.2016 10:42:47
I pro mě jsou Megadeth z velké čtyřky tou nej kapelou.

Rust in Peace má několik dobrých momentů-skladeb, něco mě ale dnes už tolik neoslovuje, ale oproti trojici předchozích fošen je to uragán.

john l @ 22.12.2016 22:06:12
Taky nechapu že tu jediní Smokie namaj svůj profil, jsou rozhodně invenčnější než Sweet a asi 100x lepší než odpudivý Slade. A těch nezapomenutelnejch hitů, paráda.

horyna @ 23.12.2016 12:07:52
Nedalo mi to a na YT jsem si pustil par hitů od Smokie, znal jsem všechny z mládí v rádiích je za komárů hráli pořád a často. Akorát jsem nevěděl že jsou to oni.

dan @ 23.12.2016 19:12:53
Od Smokie postačí vlastnit jednodiskový výběr největších pecek a je vystaráno.

horyna @ 29.11.2018 09:46:36
Needles and Pins je skvostný kus od Smokie. Koukám, že tu profil stále nikdo nevypracoval. Že bych si od nich přec nějaký ten best off obstaral? Možná někdy jo. Pár dobrých hitůvek by se doma určitě rádo zabydlelo:)

Jinak tyhle Megadeth můžu a musím. Stále, i s odstupem x let od jejich nejlepšího - Friedmanovského období (s nepřekonatelnou trojicí alb 92,94,97) mám toto nejradši.

Voytus @ 29.11.2018 12:20:37
Needles & Pins je od The Searchers z r. 1963, Smokie ji pouze převzali.