Megadeth - Risk (1999)

I přesto, že jsem měl řadu značně experimentálních alb různých metalových kapel devadesátých let ve značné oblibě, deska Risk Mustaineových Megadeth mne tehdy vůbec nenadchla. Pravdou je, že vyšla do doby, ve které jsem rock a metal posílal pomalu do kopru a nechával se zcela pohltit vážnou hudbou, ale i tak... Z předchozí Cryptic Writings jsem byl úplně nadšen a i dnes, s odstupem více jak dvaceti let, jsem s jejím obsahem více než spokojen. Poslední dobou mi to však nedalo a začal jsem se s touhou vědce pořádně šťourat i v Risk.

Vlastně to nebyla ani nijak zvlášť mravenčí práce, objevit tuto dávnou raritku a nejvíce (nenáviděné) přehlížené a jen málo jedinci pochopené album. Patří do stejné řady jako o dva roky starší Cryptic, jako alba Grin, Kaleidoscope, One Second, Am Universum, Chameleon, nebo Cuatro - znalec si jistě jejich rodiče dosadí sám. Ale proti právě Cryptic jde ještě o hodný kus dál. Risk nemá s metalem společného ani co by se do náprstku vešlo. Jde čistě o rockové, silně experimentální album s mnoha, na vysoké profesní úrovni absorbovanými moderními znaky a prvky. Nahrávka zní v některých momentech až neuvěřitelně hitově - skladby jako Prince Of Darkness, Crush 'Em, The Doctor Is Calling, I'll Be There, či Ecstasy jsou toho jasným důkazem a disponují mimořádnou kvalitou. Celkově jde o plejádu velice pestrých, živočišných kusů, ze kterých doslova vyzařuje touho souboru po experimentu s cílem zkoušet nové a neslýchané věci. Pouhých pět let dělí alba Youthanasia a Risk, ale při komplexním pohledu na přetrženou linii se zdá, že je museli nahrát úplně jiní lidé.

Deska vznikla opět za asistence Danna Huffa z Giant v Nashvillském studiu a opomenout nesmíme ani změnu na postu bubeníka, kde byl vyhozený oblíbenec Nick Menza nahrazen protřelým Jimmy DeGrassem. Jde rovněž o první album, které od 86-tého nedosáhlo žádné výrazné prodejní úspěchy.

Po tomto znatelném nepochopení ze stran fanoušků, si Mustaine rychle jistí chrbát a otáčí svou bárku dost výrazně opět do vod pouze striktně metalových.

Risk tak dodnes zůstává jasným důkazem o progresivním cítění kapely během bouřlivých devadesátých let. Důkazem o době, ve které značná část hudebního spektra toužila otevírat dveře do oblastí pro ně nových a velice dobrodružných. Žel bohu se většina z tamní konkurence setkala jen s minimem pochopení stran svých kroků a pokud se rovnou nerozpadla, rychle zabředla do všednosti, kýče a nekončící nudy. Naštěstí těch pár vlaštovek, které tu po krátce experimentujících kapelách zůstalo, je výmluvným důkazem toho, že vývoj se dá následovat různými směry a po cestách zajímavě se klikatících. Megadeth tehdy zvolili tu nejkrkolomnější a nejen za to si zasluhují určitou porci uznání.
reagovat

Pegas @ 19.03.2020 14:28:25
Já nikdy nebyl fanouškem thras metalu, ale Megadeth jsem zaznamenal díky klipům z Youthanasia, které často pouštěli v televizi a pak jsem si půjčil celou desku a docela se mi líbila, něco málo jsem slyšel i ze starších desek a z novějších si pustím nějaký singl, který se obvykle objeví na internetu s vydáním. Youthanasia a Risk byla jediná alba, která jsem měl nahraná a poslouchal víc, proto můj pohled na Risk nebyl ovlivněnfanouškovstvím a neznamenal pro mě zklamání, možná naopak. Už je to dávno, co jsem tu desk slyšel a moc si ji nepamatuju. Ale vím jistě, že se mi to tenkrát dost zamlouvalo a celkově ten jiný a moderní zvuk mi vůbec nevadil, právě naopak. Moc mě nebavila Crush 'em, brzo se ohrála, myslím, že to bylo udělané k filmu Univerzální voják a často pouštěli klip. Vybavuji si Insomnia a Breadline, ale určitě se mi toho líbilo víc. Pak jsem to neposlouchal vůbec a už je to také několi let, co jsem to oživil a trochu mě vyděsilo, jak to zní. Nevím, jestli ty moje staré mp3 soubory byly nějaké mizerné nebo to má opravdu takový divný zvuk. Něco je asi schválně tak vyprodukované a občas mi to kazí Mustaineův přidušený zpěv, kdy to cedí mezi zuby, než aby pořádně otevřel pusu. Ale jinak si myslím, že tahle deska má podobné postavení jako Chameleon od Helloween. Fanoušky původního stylu spíš naštvala, ale kdo měl víc otevřené uši a nebyl ovlivněn škatulkou, přijal to kladně (i když ten Chameleon je u mě proti Risk o ligu výše).

horyna @ 20.03.2020 07:27:50
Petře zdravím tě. Tedy odpověď právě od tebe na téma Megadeth bych nečekal ani ve snu:-) Jsem opravdu překvapený, že tě Mustainovci zaujali i když jen velmi okrajově. Každopádně Youthanasia je zatraceně melodická věc a naopak Risk zase velký experiment, komu tohle vyhovuje má pak šanci i v tomto odvětví.

Pegas @ 20.03.2020 20:19:55
Nevím, proč mě to tenkrát chytlo, možná i proto, že v té době jsem měl ve sbírce pár kazet a zkoušel všechno možné z půjčovny CD, jinak jsem se k hudbě moc nedostal. Dokonce se mi líbila i Metallica - Load, kterou spousta jejich příznivců také neskousla. A klipy Train Of Consequences a A Tout Le Monde pouštěli každou chvíli v televizi, v té době jsem měl snad každý den puštěný v pořad SOS na tehdejší stanici Premiéra.

Hanry @ 21.03.2020 00:23:50
Jak píše autor, že většinou fanouškovské základy, je Risk nepochopen, tak pod to se jen mohu podepsat, nápady v jednotlivých skladbách mi přijdou nedotažené, takové čvachtání v blátě a louži a ne a ne, ze z toho dostat.

Až snad na 1 vyjímku, což je ovšem (pro mě nepochopitelně) japonský bonus, píseň - Duke Nukem (kdo by neznal samotnou pc hru z roku 96), výborná intrumentální záležitost, tady se megadeth opravdu předvedli, mám tuto jejich intrumentální verzi opravdu rád, kdo by to byl řekl, že píseň z pc hry se dokáže takto zaaranžovat do metalového pojetí a o to hůř, že je to "jen" japonský bonus.

Voytus @ 22.03.2020 14:33:44
Mí první Megadeth, takže jsem předpokládal, že takhle normálně znějí. Byl to potom celkem šok, když jsem objevil další tvorbu. Ale i proto mám Risk dodnes rád. Dnes už se mi díky internetu nedaří objevovat alba nahodile. Mělo své kouzlo nebýt ohledně "nové" hudby ničím zatížen, maximálně doporučením.

horyna @ 23.03.2020 06:17:10
Vojto jestli jsi se tenkrát domníval, že takto hrají i starší Megadeth tak věřím, že to pro tebe s prvním jiným albem musel být pořádný šok :-)
Tahle věta se mi moc líbí - "Mělo své kouzlo nebýt ohledně "nové" hudby ničím zatížen, maximálně doporučením."

Tak tohle album jsem až doteď vynechával. Jsem sice skoro skalní fanoušek období 88-94, ale tohohle alba jsem se bál. Podobně jako svého času např. Chameleona od Helloween. Teď to ale poslouchám a nemůžu se nabažit. V době vzniku bych to možná nezkousl, ale dnes mohu říci, že se mi to líbí víc než některé novější kousky z pera kapely, potažmo kapelníka. Tenhle směr pro Megadeth vůbec nebyl špatnej - škoda.
reagovat

martin69 @ 28.01.2014 14:16:37
Risk, byl risk. Ale povedlo se. Nejprogresivnější album v kariéře Megadeth. Zásluhu na tom má jistě i Bud Prager, jehož rady pomohly k velikému komerčnímu úspěchu Foreigner. Na albu se poprvé představil nový bubeník Jimmy Degraso (ex-Alice Cooper, Y&T...).
Za zásadní skladby považuji Crush ´Em a Time.
Těžko říct, jestli měli pokračovat v tomto směru i dále...
Hodnotím ho stejně.