Hot Bolshevik - Konstantin Ruchadze - Amsterdamn Blues (2005)

Neměl jsem štěstí být divácky aktivní v době, kdy na pražské scéně působil člověk s exotickým jménem Konstantin Ruchadze a jeho Band. Jednak jsem byl z Brna a v dané době bych nebyl vpuštěn do nočních hudebních klubů díky své předpubertě…. Přesto si jeho jméno pamatuji z historických souvislostí a také si vzpomínám, že o něm jako o zajímavém inspiračním zdroji hovořili pozdější významní představitelé tehdejší rockové sféry, třeba i tehdy velmi mladý a neznámý kytarista Michal Pavlíček, v období ještě před Expanzí.
Kosťa (jak se mu v Praze říkalo) Ruchadze pochopil, že po nástupu normalizace nebude existovat prostor pro nějaké osobité prosazování hudby a protože odmítal kličkovat, raději zvolil emigraci. Ale venku se neztratil a třebaže nezískal nějaký světový ohlas, jeho jméno nezapadlo a dokázal se hudbou v Rakousku a později i v Holandsku uživit a nahrát i několik alb. Jedno z nich je i součástí mojí sbírky, které natočil se skupinou Hot Bolshevik, jak deklaruje samotný název…

LAZY DAISY – tohle je ovšem nástup jako řemen. Dravý a nekompromisní. Spojuje se zde skatovaný jazz, rock a blues do volného tvaru. Rytmika šlape jako zvon – bicí a baskytara cítí niterné kořeny a Ruchadze svou kytarou zatím seká kytarové přiznávky a nechává prostor hammondkám Stefana Thieleho, který je sjíždí ve stylu Briana Augera. Pod hammondkami slyším i elektrické smyčce, které sice do blues nepatří, ale tady jsou použity velmi nenápadně k dotváření soundu. Bicí Chrise Barcheta a baskytara Konstantina Ruchadzeho přímo ukázkově swingují, radost poslouchat.

AMSTERDAMN BLUES – devítiminutové téma pro blues je pořádná kláda, ale pro vyjádření pocitů potřebuje Ruchadzeho kapela širší formát (ostatně Since I´ve Been Loving You od Led Zeppelin má také svou délku…). Začíná se zvolna, zatím se téma rozšiřuje do prostoru. Elektrické smyčce máme i tady (hmm), ale teď zrovna ustoupí do pozadí a Ruchadze popřeje svému naturelu živočišnou interpretaci blues s přiškrceným hlasem. Ve hře je kytarista Leon Kemper. Zvolil volnější vyjadřovací způsob zatím bez strojově rychlých modulací a mírně zkresleným tónem opisuje křivku, ve které je prostor pro sférické pojetí sólové exhibice, která nakonec graduje do agresivnější podoby. Ruchadzeho blues se více přelévá k jazzu a v interpretaci se v žádném případě nešetří. Hudební doprovod mi místy připomíná exponované okamžiky na některých albech Milese Davise (bez dechů). Nakonec dochází ke zklidnění a prokreslování pocitových emocí tajemnými zvuky hlasu a bicích…. Až k důraznému finále.

GIVE ME SOME REASON – tak tohle jsou funkové námluvy jako bič. Barchetovy bicí šlapou v přesném metru za asistence Ruchadzeho baskytary a do hry vstupuje saxofonista Paul van der Feen. Kemperova kytara seká rytmické doprovody a Ruchadzeho se pět opírá do svého hlasu ve správných proporcích podání daného žánru, jemuž odpovídají přitlumené sbory. Saxofon dotváří správnou atmosféru a klávesy drží harmonickou strukturu. Slapové údery mají tu podmanivou barvu a nad tím melancholické saxofonové sólo odvíjí svoje projasněné hudební barviva. Jazz a funk – jak vidno – Ruchadzemu nečiní žádné překážky a v intencích daných žánrů se pohybuje jako ryba ve vodě.

GOT TO FEEL – posun k jazzu je ve skladbě ještě čitelnější. V dusavém středním tempu ser odvíjí další skladba. Ruchadze opět skvěle swinguje a emocionálně vyjadřuje svoje zpívané pocity až do okamžiku, kdy se svojí role ujímá kytarista Kemper. Nasadí další výtečně zahrané kytarové téma, který ovládne prostor. Zásadní akcenty v rytmech mají svou údernost, ale další téma pro hammondky se už odvíjí opět ve swingujícím doprovodu. Thiele hraje suverénně, bez hráčského patosu, anebo dravého exhibicionismu. Hudba u které bezpečně neusnete, ale naopak vás nabudí energií….

HEAVY SITUATION – pokračuje to i v další skladbě. Dělený a sekaný rytmus se opět pohybuje ve funkové poloze a vzdaluje se bluesové formě. Žádné konkrétné melodické linky, všechno je postaveno na pocitech a rytmech. Saxofonové kouzlení s klávesami má svůj půvab a Ruchadze vedle zpěvu stačí propilovat i výraznější basovou linku. Elektrické piano společně s basovým slapem a přesnými bicími kumulují společnou energii a dokáží to nabídnout v pevně sevřeném tvaru. Kemperovo kytarové sólo se pouští s patřičnou davostí do prostoru a ve hře je opět Ruchadze se svým hlasem. Koncertně musí být tahle skladba snad ještě více strhující než ve studiu…

I WANNA BE THERE – v další skladbě je výraznější melodická linka, i když její vedení není zásadně rozvíjeno, ale drží se daných vyjadřovacích prostředků. Kemper na kytaru opět vypálí dobře promyšlené sólo – obecně více posouvané do bluesrocku – což potvrzuje větší dravost. Technicky je na tom velmi dobře – teď ovšem do interpretace vstupuje více soulu v pěveckém projevu a v přidaném sboru. Hammondky si zjednají prostor pro krásně vystavěné sólo, dodávající krásnou melancholickou atmosféru – řekl bych že Thiele je varhaník s jazzovou praxí, který se kdysi učil na Jimmy Smithovi, ale vstřebal i již zmíněného Biana Augera….. parádička.

PAY BACK – předposlední skladbu si Ruchadze vypůjčil od krále soulu – Jamese Browna. Klávesové akordy a dravé rytmy baskytary a bicí nástrojů. Tak tohle je opravdu velmi blízko nedostižní brownovské interpretaci. Ruchadze má opravdu mimořádný talent pro soul. Přemýšlím, kde na svazích Kavkazu získal kořeny pro vybavení se na takovéto úrovni vyrovnat s tak náročnou interpretací soulu, o což na pražské scéně koncem šedesátých let usiloval Michal Prokop nebo Miloš Reddy Kirken (Vokurka). Ruchadze je nechává oba za sebou. Co by si o interpretaci myslel samotný Brown – docela by mě to zajímalo, ale už se to nikdy nedozvíme. Změna rytmu a teď se ovšem rozbalí taková jízda, kdy baskytarové obraty, kouzlení na elektrické piano a šlapající bicí vytvářejí jedinečné podhoubí pro muzikantské uvolnění, že se až místy tají dech. Teď jim ovšem do toho vstoupil strhujícím způsobem Ruchadze a řádí jako Brown v nejlepších letech až do řízného finále.

BLUES IS ALL ABOUT – poslední skladba zvolní a máme tu propojení melancholie a nostalgické nálady foukací harmoniky, kterému v unisonu pomáhá elektrická kytara, klávesy jakoby kolorují svými barvami a Ruchadze proměňuje instrumentální téma ve zpívané. Bluesová forma je sice deklarovaná, ale není tak čitelná, jak bývá obvykle v blues zvykem. Harmonizování doprovodu skladbu posouvá skladbu do jazzu, až posléze se rytmicky jednotlivé části skladby od sebe oddělují, aby se zase přibližovaly. Klávesy se propojují s foukací harmonikou Sandera Schuurmana a deklamovaým způsobem Ruchadze ukončuje hudební výlet…

Je to docela oříšek: „emigrovavší“ Armén do Československa, odtud „emigrovavší“ do Rakouska a odtud „odcestovavší“ do Holandska…. Co všechno asi musel nositel tohoto jména v sobě zmobilizovat, aby se dokázal ztotožnit s americkým blues!?. Myslím, že mnoho Arménů, kteří by dokázali spojit svoje kavkazsko-asiatské kořeny s původní hudbou amerických černochů, mnoho nebylo.
Myslím, že Ruchadze a jeho kapela Hot Bolshevik se na albu Amsterdamn Blues docela vyznamenala a tak čtyři hvězdičky mohu s čistým svědomím udělit.



reagovat