Plastic Penny - Currency (1969)

Druhá deska Plastic Penny vyšla až po rozpadu skupiny a už na ní chyběl hlavní zpěvák Brian Keith, což mě osobně vůbec nevadí - ba naopak. Valnou většinu písní zde odzpíval Paul Raymond, který se mi opravdu líbí. Tytam jsou totiž nasládlé písničky s hitovými ambicemi - Currency v tom nejlepším duchu navazuje na druhou stranu prvotiny. Zvuk je hutně rockový, přitom si však zachoval jistou popovost a hlavně psychedeličnost (prostě ještě v něm silně znějí úžasná 60. léta - jejich druhá polovina). Na Currency se kapele podařilo všechny zmíněné chutě namíchat v ideálním poměru tak, aby vzniklo hodně progresívní a plastické album.

Your Way To Tell Me Go je krásně melodická píseň na úvod s dostatkem rockové dravosti na to, aby mě doopravdy zaujala.

Hound Dog ještě přitvrdí a zdrsní, kytara akordicky řičí, Olssonův zpěv je dost vypjatý, spodek tvrdí muziku, varhany vše drží pohromadě. Kytarové sólo uprostřed je sice krátké, ale výživné.

Instrumentálka Currency je postavená hlavně na Raymondových klávesách, které dobře doplňuje kytara, rytmika ji žene kupředu. Mění se tempo, nálada - mohla by být klidně od The Nice.

Cover od The Band Caledonian Mission je hardpopová věc, kterou chvílemi zdobí vícehlasy.

MacArthur Park je pomalejší sedm a půl minuty trvající věc převzatá od zpěváka Richarda Harrise. V originále z roku 1968 jde o zajívavou kompozici s velkým orchestrem. Plastic Penny jí natočili v syrovější verzi, v závěru jsou instrumentální pasáže.

Turn to Me se vrací k popu - příjemná melodie ale nic vlezlého. Opět prima vokály.

Baby You're Not To Blame - bubny a dunivý basový rif (k němuž se přidávají varhany a tlumené kytarové beglajty) přecházející do první sloky s krásně psychedelicky vystavěnou melodií i vokály. Před poslední slokou se probudí kytara do parádního sóla.

Give Me Money podle mého soudu vzdává hold The Who - ta podobnost a inspirace se nedají popřít!

Desku uzavírá kompozičně výborně zvládnutá classical rocková Sour Suite - osmiminutová skladba, která si téměř nezadá např. s takovým Rondem od již zmíněných The Nice.

Je jen škoda, že tato deska i kapela zapadly a dnes je zná opravdu málokdo. Zvláště, když se může směle zařadit k tomu nejlepšímu, co nám z konce 60. let rocková scéna zanechala. Osobně si Plastic Penny řadím vedle takových (namátkou) Kinks, Zombies, Tomorrow, Blonde On Blonde, Golden Earrings, Traffic, Procol Harum etc. Je jen logické, že se někteří z členů kapely později prosadili na rockové scéně. Zvláště se mi líbí opravdu vynikající klávesák a zde i zpěvák Paul Raymond, kterého mám rád i později v UFO. Troufnu si tvrdit, že byl hlavní postavou Plastic Penny, na záda mu funěl zpívající bubeník Nigel Olsson.






reagovat