Cocteau Twins - Garlands (1982)

V osmdesátých letech jsem hlavně díky Dead Can Dance objevil nezávislou vydavatelskou firmu 4AD z Anglie. Specializovala se ( a je tomu tak dodnes) na různé odnože alternativního rocku, post punku a experimentální elektroniky. Tyto spolky tehdy vydatně oživovaly tehdejší uvadající rockovou scénu a jednou z nich byli i skotští Cocteau Twins.

Pamatuji se, že jsem je sledoval až do jejich nejznámější nahrávky Heaven or Las Vegas, potom následoval v jejich produkci určitý kvalitativní propad.

V minulých dnech jsem si připomínal jejich tvorbu a proto mne překvapilo, že rovněž vydávající firma oprašuje archiv a pro fandy připravila znovu vydání úspěšných alb 'Head Over Heels' and 'Treasure' na vinylu a ve vysokém rozlišení.

Při poslechu raných desek jsem si uvědomil jednu zajímavou věc. Některá alba na mne působí naprosto stejně dnes, tak i tehdy a naopak, některé se mi tehdy zdály zajímavé a dnes k nim ten vřelý vztah nemohu najít.

To je i případ Cocteau Twins. Kapela se jistě zapsala hluboko do podvědomí fandů, jejich projev je i dnes rozpoznatelný a identifikovatelný mezi tisíci jinými spolky hlavně díky vysoko posazenému sopránu Elizabeth Fraser, který se chvěje a trylkuje kdesi v oblacích. Spolu s jakoby impresionisticky rozmazaným zvukem zkreslené kytary Robina Guthrieho tvoří jasně rozpoznávací znaky tohoto sdružení.

Při poslechu mi v dnešní době hodně vadí hodně špatná kvalita zvuku, výsledný mix a použití automatického bubeníka.

Zvuk se nelepší ani s dalšími deskami, je zřejmé, že ona rozplizlost je záměrem. Na tento způsob zvuku si někteří členové stáje ostře stěžovali, neboť management jej prosazoval i na ostatní akvizice firmy 4AD. Některým kapelám byl tímto způsobem kompletně změněn sound kapely, pamatuju třeba na rozhořčené Lush.

Nicméně Cocteau Twins se z této šablony již nevymanili, proto je pro mě v současné době paradoxně nejvíce poslouchatelné první syrové album Garlands zaznamenané do osmi stop.

Tato nahrávka je chladně goticky ponurá, čerpá z post punku a zvukově vyznívá nejpřirozeněji. Vnímám tu podobnost se souputníky Cure či Siouxsie and The Banshees.

Baví mě výrazné figury baskytaristy Willa a vazbící, někdy až industriálně skřípějící kytara Robina. Automatický bubeník znásobuje chlad.Nad tím krouží zalykající se, zatím však neutopený a nenahalovaný hlas Liz.

Typickou ukázkou je skladba Blind Dumb Deaf. Zvazbená smyčka kytary opakuje neustále stejný motiv, bicí automat rovněž přehrává jednu figuru. Nic jiného neočekávejte od baskytaristy i když jeho part je velmi invenční. Ve stereo bázi se přelévájí přes sebe dva odosobněné zpěvové party zpěvačky. Velmi působivé.

Škoda, že se kapela na dalších albech přiklonila k jakémusi hybridu chrámového dream popu, který si své příznivce sice našel, ovšem některé i pomalu ale jistě ztrácel.

P.S. : Ač nejsem obdivovatelem různých cover alb, v tomto případě vyjímka potvrzuje pravidlo. Zvukově násobně lépe, než většina řadových desek dopadlo CD s názvem Dark Treasures (A Tribute to Cocteau Twins), kde různé kapely vzdávají hold tvorbě těchto zasněných muzikantů ze Skotska...

reagovat