Kalandra, Petr - Petr Kalandra And Blues Session Vol. 2 (1994)

Druhé album Petra Kalandry Blues Session Vol. 2 mě v době vydání zcela uniklo. Můj zájem byl v daných časech upřen ke kompletování mé sbírky a k vyměňování vinylů na CD, že se stalo, že mě v podstatě poslední titul Petra Kalandry zmizel ze zorného úhlu. Byla to ale doba, kdy se hudba hodně nakupovala a já jsem si říkal, že počkám na další reedici. Byla to ale chyba, protože album už nikdy nevyšlo a soudě podle dalšího výběru, který byl připraven na CD z Kalandrovy produkce už tenhle titul nebude důvodné vydávat.
Naštěstí ho mají moji podobně naladění kamarádi a tak cesta k němu není zavřená. V čem se vlastně liší tahle Dvojka od Jedničky?
Na první pohled má výtvarně hodně odbytý výtvarný design, typografickou úpravu (hrůzný grotesk v minuskách je obzvlášť odpudivý) a je na něm znát, že na realizaci bylo zoufale málo finančních prostředků, což se promítlo i na tom že na bookletu musela být otištěna varovná upozornění na AIDS a dokonce přímé telefonní kontakty na hygienické stanice v Čechách a na Moravě!?! A jaká byla hudba?

ŠPITÁL U SV. JAKUBA – výtečná skladba… jenom si říkám, proč byla natočena ještě znovu na tohle album, když už ji posluchači znají z alba Jana Spáleného Asi v tom bude nějakej háček (1986), kde Petr Kalandra aktivně vystupuje. Ve skladbě jsou příkladně kvalitně nahrány bicí nástroje!! To je to první co vám zaútočí do uší. Bicí technicky jednoduché, ale jejich zvuk je to prav ořechové…. Kytary jsou díky téhle okolnosti mírně upozaděny, ale v daném okamžiku to příliš nevadí. Text napsal Zdeněk Rytíř a myslím, že se mu řemeslně i epicky velmi povedl. Nemohu se ubránit dojmu, že tohle téma je převzato z westernové parodie Limonádový Joe (tuším že píseň zpívá Mistr Kopecký, ale s jiným textem). Kytary jsou v mezihře řeřavé a prostorově plné, pak se zcela nečekaně píseň promění v derivát reggae. Petr zpívá svým přírodním způsobem se smyslem pro frázi a celkový dojem je díky různým hudebním ornamentům i aranžmá zajímavý. Třebaže s Janem Spáleným zpíval dravěji….

DŮM Z OBILÍ – také tato píseň zde působí nepatřičně… objevila se už na prvním eponymním albu Marsyasu, kde ji rovněž interpretuje Petr Kalandra…. Aranžmá je ovšem jiné, je postaveno na elektrifikované variantě energičtějšího bigbítu, Petr zpívá ve střednín poloze a jeho hlas se v hudebním doprovodu přece jenom trochu ztrácí. Michal Sibera vstoupí do tématu varhanami a máme tady i foukací harmoniku. Asi to bude škoda, protože poetický text je přitloukán k zemi a kapela, třebaže hraje výtečně i za účasti sboristek Petra tlačí. On není typem zpívajícího frontmana do ryze bigbítové kapely a tady si tuto skutečnost poněkud hořce uvědomuji….

BLUES O STARÉ ŠTĚNICI – skladbu napsal bývalý člen Marsyas a současný člen Etc… a samozřejmě člen Blues Session – výtečný kytarista Pavel Skála. Text dodal rockový básník Pavel Vrba. Konstatovat musím totéž co předtím, že kapela Petra přebíjí. Znovu musím pochválit sound, ale Petrovi tohle činí medvědí službu – on je typem folksingera s akustickou kytarou a foukací harmonikou a tohle není jeho pravé ořechové… Když byl členem ASPM, ani tam nebyl v komorním provedení tria zastiňován, tady je.

NIKDY NEBUDEŠ SVŮJ – tahle skladba je od Boba Dylana – jmenuje se v originálu Gotta Serve Somebody a je z reggae alba Slow Train Coming. Text si napsal Petr sám, má silný emotivní náboj s obsahem citlivého pozorovatele člověka a společnosti v jeho reflexích a zde platí ještě víc to, co jsem napsal už předtím. Elektrické piano a dusající rytmika dominují s občasnými kytarovými vjezdy doplněnými clavinetem. Petr chtěl pravděpodobně občas víc zařvat a zaforsírovat, ale nějak se to nedařilo a tak se mnohá sdělení stávají hůře slyšitelnými…

SKLADNÍK – irský písničkář Van Morrison domestikovaný v USA posloužil další skladbou k vytvoření téhle coververze ve stylu reggae kořeněné blues. Rytmizované aranžmé stojí na bicích, percussion, baskytaře a přiznávkách kláves s řeřavou foukací harmonikou. Výtečně zahrané a nahrané, ale nejsem si jist, jestli pro Petra Kalandru úplně nejvhodnější model zpracovávaného tématu….

CHCI TĚ ZNÁT – Approximately Queen Jane, tohle je Dylanův originál a český text k téhle coververzi napsala přítelkyně Jaroslava Hutky Zora Růžová. Skladba je nosný bigbít i v originále v polovině šedesátých let, Blues Session skladbu ještě více zrockovali a zrychlili, ale není to na škodu. Petr se svým zpěvem do skladby v dané harmonii kupodivu na rozdíl od předešlých skladeb více „vejde“. Zdařilá skladba!

SNAD KAŽDÁ TVÁŘ – je tady další Dylanova skladba – I Shall Be Released – v české verzi ji nazpíval kdysi dávno ještě Petr Němec, ale také Martha Elefteriadu. Petrovi Kalandrovi sluší asi nejvíc. Řekl bych ale, že bicí nástroje se zde měly nahrávat jiným způsobem a zdůrazňování rytmu se mi zde zdá zbytečné, možná až rušivé. Je o hodně procítěná skladba a kupodivu i drásavé kytarové sólo mi zde nevadí právě jako ty zmiňované bicí. Teplý nostalgický proud v backgroundu působí velmi účinně a byl šťastný nápad ho ve skladbě použít stejně jako mírně nahallovaný Petrův hlas. Skálovy elektrické i akustické kytary za asistence Pavla Karlíka znějí velmi stylově a krásně dotvářejí atmosféru.

LODNÍK – Tracy Chapmanová byla rocková písničkářka osmdesátých let, nástupkyně Joan Armatradingové, která patří do sedmdesátých let. Krček po vzoru osmdesátých let zase zdůrazňuje tu druhou dobu (?!) Také zde si nejsem jist, jestli je tahle skladba pro Petra to pravé. Je dobře zahraná a tenhle kapelový doprovod by více seděl takovému Vláďovi Mišíkovi. Zvuk Yamahy DX7 a Petra Kalandra? Tohle mi také nejde moc dohromady. Doprovod přebíjí nejen Petra, ale i obě sboristky a je přespříliš důrazný, i když kytary tady krásně kouzlí a krystalizují……

NA CESTĚ – tady je skladba je od Bandu, jejich velehit Oproti Bandu se ale tady podařily sloky, ale naopak vůbec se i nelíbí aranžmá a pojetí refrénu, kde sborový zpěv zní nepřirozeně ostře a s téměř ječivým timbrem, který je místy až nepříjemný. Divím se, že si skladby nepřizval Petr svého kamaráda Jana Spáleného s tubou nebo jeho syna (svého dobrého kamaráda Filipa). Tahle skladba mi připadá dost dryáčnická a typově vhodná i pro jiného zpěváka než je Petr.

MĚŠŤÁCKÝ BLUES – předposlední skladbu mohou pamětníci znát z profilového CD digipacku Petr Kalandra 1950 až 1995, kde ji nazpíval za účasti Jaroslava Hutky v čundrgruntovém provedení. Tohle je správné hospodské blues, které se dá hrát celou noc obložen pivy, topinkami, cigaretovým kouřem a správně naladěnou společností mna jednu notu a životní styl – asi jako kdysi dávno na legendární pražské Hanspaulce. Autorem je legendární interpret blues Leadbelly (kterého někdo zapsal na obal jako Leatbelly!). Tohle je přesně model skladby, který přesně Petrovi sedí a možná úplně nejvíc na celém albu!

ČAS – melancholie bude ukončovat album skladbou od nezařaditelného špejcharského bluesmana Toma Waitse. Je to blues, šanson, městský folklór… v podání Petra zní skladba docela věrohodně. Kapela nemá prostor – je zde klavír a akustická kytara a docela to stačí. Trochu smutnění, trochu životního filosofování. Petrův hlas zní ležérněji a nevadí ani občasné zpívání mírně pod tónem. Obsah textu vás obejme a najednou je konec celého alba…

Jak vzpomíná Jaroslav „Olin“ Nejezchleba, když se album natáčelo, provázely ho problémy, ani ne tak ze strany směsi různých hudebníků a hostů, jako bohužel ze strany Petra. Byl už na tom zdravotně a pravděpodobně i psychicky dost špatně a to celý proces komplikovalo a prodlužovalo a občas vznikalo ve studiu napětí… Já jsem se vlastně dodnes nedozvěděl, na co konkrétně Petr Kalandra zemřel – myslím že jeho skon nebyl nepodobný úmrtí Petra Nováka. Oba to byli muzikanti-bigbíťáci-bohémové, kteří žili naplno a asi zápasili s různými životními můrami, které vytěsňovali alkoholem. Pravděpodobně si nepředstavovali politický vývoj a stav společenských přeměn tak, jak to deklaroval kapitalismus s (ne)lidskou tváří… Na albu chybějí především texty, které jsou na daném projektu veledůležité a dá se předpokládat, že ten kdo si album tehdy koupil je bude chtít číst s větším zaujetím než zmínky o AIDS…
Ve srovnání s předešlým albem je tohle o poznání slabší. Ne soundem, hudebním doprovodem, ale spíš výběrem – dramaturgií. Skladby, které Petr už jednou nahrál, zde být nemusely (mohly uvolnit místo jiným) a některé skladby bych asi vypustil a zaměnil např. covery od Neila Younga. U názvu skladeb nejsou uvedeny původní názvy originálů, což považuje za chybný manévr. Mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami. Z úcty k Petrovi a k jeho odkazu nedám tři ale čtyři, ale první album se mi přece jenom líbí víc.
reagovat