Cale, John - Vintage Violence (1970)

Na první poslech mne toto album už před lety okouzlilo, jako první z Caleovek, které jsem slyšel, bez ohledu na Velvety a jiné Johnovy aktivity. Časem se vyšplhalo mezi skupinku mých nejoblíbenějších. Přitom jde o vcelku chytlavé, přístupné písničky se stavbou verze - refrén, žádná "těžká" hudba, která by se musela v uchu dlouho zabydlovat. Snad je to i umění vystavět neotřelou melodii, podmanivě ji zazpívat a vybavit perfektním, citlivým aranžmá. Zde se tedy setkaly dvě zdánlivě protikladné polohy - hudba chytlavá a přístupná, která se přitom vůbec neoposlouchá a navodí milou a povznesenou náladu. Nechci moc komentovat texty, byť určité střípky jsou velmi působivé, přiznám se, že u umělce jako je Cale nejsou mnohdy snadno rozšifrovatelné (pokud to ovšem vůbec nebyl záměr).
Jako naprosto geniální skladbu bych určitě ihned označil GIDEON´S BIBLE s příjemně ujíždějícím klavírem proplétajícím se s kytarou a malebným sólíčkem v refrénu. Atmosféra písně je tak blízká, útulná a domácká, že nezbývá než dumat, čeho tím čaroděj Cale dosáhl. Zcela nepochybným skvostem je líně se valící prosluněná BIG WHITE CLOUD, jednoduchá ve své čistotě a čistá ve své jednoduchosti, s prostým a krásným textem (mnohdy možná jen slovními hříčkami) - "Oh I Love you, Yes I love you, oh I love you so" - kolikrát to už tu bylo, ale jak lze takovou "banalitu" povýšit na strhující téma, které vás donutí pouštět si to znovu a znovu?
Tajuplná a pokojně plynoucí "filosofická" nádhera "CHARLEMAGNE" - "don’t wanna be like all the rest",
"They know good fences make good neighbours" - skladba mi připomíná mnohovrstevný Dalího pozdní obraz, na který můžete koukat hodiny a stále něco nalézat, a pak nalézt jen shovívavě pobavený tvůrcův úsměv. Asi jedna z mých nejoblíbenějších.
Magická hlubina GHOST STORY jako by varovala, že album není jen geniální hříčkou rozpustilého hudebního virtuosa, ale že skrývá něco více, než kdy budu schopen se dopátrat. "The next year she bought a new stomach, From Liverpool made in Detroit".
Zbytek nejmenovaných písní ale není o nic slabší, jsou nádherné, na albu není jediný byť o píď slabší moment, žádná vata. Album je také docela krátké - to Johna Calea ctí, že tam umístil jen opravdu špičkové věci, žádná béčka, nic nenatahoval.
Podivuhodným úkazem ovšem je, že následné písničkové album - tedy čtvrté - Paris 1919 - nese sice o něco jinou atmosféru, ale je podobně nádherné. Inu, kdo umí, ten umí ... Koneckonců, neuvěřitelně vysokou úroveň si nese Caleova tvorba i na dalších albech, alespoň na těch, co znám, z let 1974 - 1975. Kde však značně přitvrzuje v projevu ...
Vintage Violence řadím k tzv. geniálním debutům - a to není v hudbě zas tak častý případ.


reagovat

urzug @ 13.06.2014 18:27:22
Díky za recenzi, jsem rád, že se objevil další, kdo jej má rád.
Jinak s tím, že na album nedal žádná béčka, John Cale si na prvním albu vlastně chtěl vyzkoušet, jestli umí psát jednoduché písně. A navíc písně pro toto album napsal pár týdnů před nahráváním (samotné nahrávání trvalo dva dny) a ostatní muzikanty je, jak sám řekl, „za jeden den naučil a druhý a další den nahrávali“.

Gattolino @ 13.06.2014 20:11:37
Díky, Urzugu, ty detaily o nahrávání jedničky neznám, ale fascinuje mne ta vyzrálost a nálada alba. Jestli to složil a natočil tak "z voleje", tím spíše klobouk dolů nad jeho genialitou. Vintage a Paris mám osobně nejradši, moc rád poslouchám taky Fear, Slow Dazzle a Helen. I ostatních alb si velmi vážím, některé jsem ale ještě neslyšel - spíše z těch pozdních. Zvláštní mi připadá New Society - některé skladby moc nemusím, jsou trochu chaotické, ale zato ta úvodní je překrásná - i když ani kamarád angličtinář mi nedovedl vysvětlit, o čem ten text opravdu je. To je ale asi celý Cale. A pak ještě ze Society Chinese Envoy - to je neskutečná záležitost - jak ze snu. Pak mám dost rád Words for the Dying,

urzug @ 14.06.2014 07:28:28
Tak jeho texty ti nevysvětlí nikdo. Ohledně textů si žije kdesi ve vlastním světě a nepochopí je nikdo krom něj. Ale je to jedna z věcí, které se mi na něm líbí; moc nemusím ty, kteří mi všechno řeknou a nemám o čem přemýšlet.
Zmiňuješ výborná alba, Music for a New Society a Words for the Dying určitě v jeho diskografii patří k tomu lepšímu. To, co bylo v osmdesátých letech mezi nimi je něco úplně jiného, neříkám, že špatného, ale k mým oblíbeným nahrávkám to nepatří.
Z novějších alb mám asi nejraději HoboSapiens z roku 2003, ale to už je úplně jiná hudba a chápu, že se to někomu nemusí líbit. A letos by měl vydat další album.
Ještě jednou díky za recenzi a doufám, že bude další.