Cale, John - Artificial Intelligence (1985)

S touhle deskou to mám složitější. Vidím to tak, že není dotažená, ne jako celek. Jsou tam i dobré věci, co mě baví, i písně tu a tam takové nemastné, neslané. Hned prvním třem chybí větší lehkost a táhnou se a táhnou. Vtip minulých desek byl v zajímavé jednoduchosti. Pro každý střípek bylo to správné místo, všechno pasovalo tam, kam mělo. Některé úseky této desky působí utrmáceně a moc energie není ani ve zpěvu. Až ve Vigilante Lover se objevuje silný Cale a zvláštní je, že mi i tady zní jako David Byrne. Už jsem to psal u minulé Caribbean Sunset. Píseň je to dobrá. Hned v další Chinese Takeaway (Hong Kong 1997) na úvod zazní citace Bacha, a pak další klasici, je to ale nejhorší kus na albu. Nevím, co má ta zvuková patlanice vyjadřovat. Baví mě třeba Song Of The Valley, je v tom neklid a příjemná kyselost a takto namícháno mi vyhovuje. U Fadeaway Tomorrow úplně nevím. Je to takový jasný hit do médií, což možná ani tak neměl být, ale cítím ho tak. Pořád se opakují kousky melodie, synťáky pípají a za chvilku už to máte v hlavě. Black Rose patří k jemným věcem, neurazí, není ale tak dobrá jako podobně pomalá Where There's A Will z minulé desky. Ale budiž, dá se. Konec v podobě Satellite Walk nese něco jako rock minimalismus. To se mi špatně hodnotí, protože nemám tuto hudbu dobře nastudovanou. Na předchozí Caribbean Sunset byly tyhle rychlejší a k tomu jednoduché kousky asi lepší.

Chvílemi na mě hudba na Artificial Intelligence působí spíš jako zvukový kouř s barevnými čmoudíky. Občas je ten efekt docela interesantní. To kouřmo se ale rychleji rozplývá než u alb předešlých. Asi to byl úmysl, Cale je tvořivý typ, autor co kombinuje a hledá stručné, ale zajímavé cesty. Tady se ale tu tam ne a ne trefit do těch správných barev. Stejně si desku pouštím, možná z nostalgie. Ale to nevadí.
*
reagovat