Reed, Lou - Transformer (1972)

Z hudby Velvet Underground sálo mateřské mléko mnoho významných hudebníků a jak velkou nutriční hodnotu mělo, se ukázalo velmi záhy. Ve chvíli, kdy se Lou Reed po nepříliš vyvedené sólové premiéře poohlížel po vhodném producentovi, byl už nejnadanější z těchto kojenců, David Bowie, megahvězdou a především výsostně originálním umělcem. Mezi oběma muzikanty tak mohl ve studiu vytrysknout obousměrný tok inspiračních impulzů, který obohatil jednoho i druhého. To, co Bowie nasál z tvorby Velvetů a přetvořil k svému obrazu, mohl teď svému učiteli vrátit i s úroky.

Reedova drsně poetická nahlédnutí do zakázaných tajemství nočního New Yorku pod Bowieho rukama zkrásněla pečlivým aranžérským líčením. Blýskavým jen tolik, aby souznělo s Reedovou momentální image a nepřekrylo autentickou syrovost jeho zpěvu a příběhů. Velký podíl na skvělém výsledku má i klíčový člen Bowieho kapely Mick Ronson jako koproducent, kytarista a pianista. Jeho dravé i invenční kytarové party jsou nepřeslechnutelné třeba hned v úvodním songu Vicious, kde efektně obaluje holou kostru Reedovy typické riffové repetice. Svojí všestrannost zase osvědčil v klavírním a smyčcovém aranžmá písně Perfect Day oslavující městskou idylku tím nejsmutnějším způsobem.

Nečekané ale velmi působivé jsou Reedovy koketérie s jazzovým tvaroslovím: Make Up a Goodnight Ladies v sobě nesou díky tubě Herbieho Flowerse ozvěny starých dixielandů, speciální případ je pak Walk on the Wild Side s vůdčí basovou linkou, sexy sbory dívčího tria Thunderthighs a saxofonovou koncovkou. Lou v téhle písni vzpomíná s láskou i ironií na prapodivné postavičky kolem Andyho Warhola a získal v ní také svůj největší šlágr, který se dočkal mimo jiné i české verze v podání Pavla Bobka. Odpichovější kousky Hangin' Round nebo Wagon Wheel jsou inspirovány klasickým rock'n'rollem, New York Telephone Conversation se stylizuje do jakéhosi varietního popěvku, dalším z vrcholů alba je nádherná a často přebíraná balada Satellite of Love.

Několik písní pochází ještě z velvetovského zásobníku a i díky výraznému produkčnímu vkladu Bowieho a Ronsona má Transformer velmi pestrou fasádu. Přesto album nepůsobí nesourodě. Silné písně a Reedův podmanivý hlas, mnohem melodičtější než v pozdějších letech, ho spínají v úchvatný celek. Díky němu Lou Reed vystoupil z kultovního polostínu a stal se rockovou celebritou. Nikdy ale neztratil provokativní osten a vždy neústupně hájil svojí uměleckou svobodu.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

Transformer je považováno za jedno z "klasických", tzn. hodnotově ověřených alb Lou Reeda. Mám Reeda hodně rád a troufám si říct, že ho mám i naposlouchaného. Na albu jsou skvělé kusy, ale jako celek je podle mě trochu nesoudržné. Některé skladby se zvláštně podobají některým skladbám z alba Hunky Dory od Davida Bowieho, které vydal také tou dobou, například Andy´s Chest.

Nebudu rozebírat album kus po kuse, ale upozorním jen na obzvlášť vypečené kousky.

Tak například hned první Vicious je pěkně ostrá vypalovačka s výrazným, repetetivním rytmem ve středním tempu. Reedův hlas zní spíš dost ostře než melancholicky, což se změní už na následujícím albu (Berlin). Za vyzdvihnutí na tomto albu, a této písní také, stojí naprosto fenomenální kytara Micka Ronsona. Mick Ronson velmi prokrvoval spoustu let i Bowieho alba. Zvuk Ronsonovy kytary je řezavý, ostrý, bez efektů, chuligánský.
Po Vicious následuje další působivá skladba, Andy´s Chest. Je o atentátu na Warhola, který způsobila jedna poblázněná aktivistka jménem Solanasová a střelila Warhola do prsou. Píseň je velmi jemná, minimální smyčce, žádný sentiment, Reed věcným tónem frázuje. Krásná věc.
Ze skladby Perfect Day se stal nechutný hit a nutno podotknout, že sám Reed se na tom reklamním zglajchšaltování téhle písně podílel. Jestli o Andy´s Chest platí: žádný sentiment, tady přímo stříká. Snad jen díky tomu, že má Reed tak ponurý a zajímavý hlas, můžeme tuto skladbu poslouchat ještě dnes. Přesto: dokonalá byla dřív, než se z ní stalo to, co se z ní stalo.
Oproti tomu Walk on the wild side je jiný případ. Tahle věc funguje naprosto ještě dnes. Příběh o transvestitovi ze kterého se během cesty v autě stane někdo jiný... Naprosto úžasný saxík v závěru skladby, ženský sbor, jemné akustické trsání, citlivě a civilně použité smyčce...
Zbytek alba působí nenápaditě. Často se ve skladbách objeví stopy country, podivného south-rocku a amerických tradicionálů. Chabé pokusy o experimentaci vyznívají hluše.

Podle mého názoru jde sice o dlouhodobě hudebně přeceňované album, ale svou laťku kvality si stále drží.
reagovat

Petr Gratias @ 20.08.2012 20:30:42
Dívám se na muzikantská jména, které Lou Reed zlanařil...
Docela pestrá společnost odevšad:
HERBIE FLOWERS: od Eltona Johna
MICK RONSON: od Davida Bowieho
RITCHIE DHARMA: od Mich Abrahams Band
KLAUS VOORMANN: od Manfred Mann a ex-Beatles

Tohle album si vybavuje jen matně. Výrazněji mi utkvělo následující Berlin o kterém jsem psal samostatnou recenzi už dříve.
Lou Reed šel úplně jiným směrem než dobová hudba
první poloviny sedmdesátých let. Nezapřel rock and roll, ale dokázal do něho vkládat osobité ingredience. Myslím, že to zaslouží úctu, i když se necítím být skalním obdivovatelem jeho veškeré sólové tvorby...
Zdravím!

Matouš @ 21.08.2012 12:15:33
Petr Gratias: Zdravím a díky! Nesouhlasím s tím, že Lou Reed šel úplně jinam než dobová produkce v 70. letech. Určitě to neplatí o Reedových albech vydaných v letech 1972-1974. Naopak Reed dobové proudy sledoval vždy velmi pozorně a zvídavě. Ale stavěl se k nim s nenapodobitelnou osobitostí. Vstřebával je naprosto neotřelým způsobem. Jako příklad uvedu album The Bells z roku 1979 na kterém se vyrovnává s dobovým vlivem disca, ale také tehdy už poněkud vyprázdněného jazz-rocku. Celek působí opravdu excentricky nejen kvůli té na první pohled nesourodé žánrové směsi, ale také kvůli způsobu, jakým se Reed s těmito (a jinými) vlivy vyrovnával. Přitom nikdy u Reeda nejde o nějaký blábol. Výsledek má vždy specifickou naléhavost a autentičnost. Prostě Reed je nevšední muž s velmi nevšedním nadáním...