Spann, Otis - The Biggest Thing Since Colossus (1969)

Konec šedesátých let přinášel hojnou úrodu bluesových skupin – zejména ve staré dobré Anglii. Patřilo ovšem k dobrému bontonu, když se rhythmandbluesovým a bluesrockovým skupinám občas podařil hudební kontakt s nějakou legendární černošskou americkou bluesovou hvězdou. O takovém jednom spojení svědčí i album The Biggest Thing Since Colossus, které mám už hodně přes dvacet let ve své sbírce a které zachycuje hudební kooperaci legendárních britských Fleetwood Mac s respektovaným reprezentantem tzv. chicagského blues – klavíristou a zpěvákem Otisem Spannem.
Nevím jak dnes, ale album léta patřilo mezi nesehnatelné unikáty. Nevím, jestli tomu bránily autorské a právní smlouvy skupiny Fleetwood Mac, anebo vydavatelství zastupující Otise Spanna, ale diskografie tohle album nebylo jednoznačná. Někdy bylo album uváděno pod hlavičkou Fleetwood Mac a jindy zase bylo zařazeno do Spannovy albové produkce. Osobně se přikláním ke druhé variantě. Na tomhle albu nejsou Fleetwood Mac kompletní – bubeník Mick Fleetwood zde není uveden. Otis Spann si přizval ke spolupráci svého doprovazeče s S. P. Learyho z Chicaga. A výsledek? Tady je…

MY LOVE DEPENDS ON YOU – drolivé klavírní tóny a klouzavé nezkreslené tóny elektrické kytary…. Tak tohle je úvodní téma první skladby. Otis Spann v roli výtečného klavíristy a strhujícího autentického černého bluesmana je vibrace na první poslech. Nahrávka samozřejmě má i správně utopený bluesový sound a já nemám pocit, že by mi tady absentující remastering vadil. V blues se na tyto záležitosti nehraje…. Peter Green v mezihře vystaví krásné kytarové sólo. Má hlavu a patu, není zde přemíra exhibice, ale s úctou k tématu zde staví svou variantu. Cítím, že to není o sebeprosazování, ale spíš o dotváření. Ano, tohle je ono. Danny Kirwan dodává rozkládané kytarové doprovody, zatímco John McVie s S. P. Learym hraje základní schematické doprovody. Blues s nádhernou porcí smutku, emocí a niterného výraziva….

WALKIN´– S. P. Leary tady rozjede divoký bubenický nástup, do kterého Kirwan hypnoticky sází tříakordovou výměnu a Spann řádí na klávesách klavíru s emocemi ve zpěvu a deklamaci. Leary ovšem hraje s velkou vervou a ďábelským modelem hřmotného pojetí a udržuje napětí za pulsace McVieových hutných basů a Green je zde poněkud upozadněn. Opravdu rychlé probuzení do nového dne…..

IT WAS A BIG THING – klasický model rhythm and blues. Green svými kytarovými koloraturami opakuje dané téma a Kirwan seká přesné doprovody a Spann výtečně frázuje svým hlasem v jedinečném rozměru a v mezihře sází akordické proměny v rychlých staccattech, ale i legátových doprovodech. Škoda, že klavír je poněkud upozadněn, posluchač bych si lépe vychutnal Spannovu klavírní hru. Rytmika pulsuje neomylným rytmem a tempem od začátku ke konci přesně podle pravidel daného žánru – pro experiment zde není prostor….

TEMPERATURE IS RISING/100.2 F – úvodní kytarové téma mi trochu připomene výtečnou skladbu Your Love So Bad… Kytarové kouzlení má ovšem nezaměnitelný sound a styl Petera Greena. Danny Kirwan je také ve hře, ale Greenovi nevadí, spíš dotváří atmosféru a nemá zapotřebí exhibovat, i když o jeho kvalitách nepochybujeme. Vláčné, uvolněné a autentické blues. Krásné odpovídavé hráčské souhry mezi Greenem a Spannem, který si famózně pohrává s tónovými předivy. Milovník blues určitě rozpozná kvalitu a ryzost interpretace a sdělení, které se nedá naučit, ale musí být součástí osobnosti hudebníka a jeho výrazu. Hovořit o estetické kráse možná bude připadat někomu jako eufemistická nadsázka, ale najít vhodnější výraz se najednou recenzentovi jeví jako nepřekonatelná bariéra. Opravdu paráda!

DIG YOU – důrazné opakující se téma s instrumentálním podílem všech přítomných hudebníků se drží dalšího klasického modelu středněrychlé skladby, kde se hraje s velkým zaujetím a ponorem do tématu. Otis Spann zde nezpívá, ale spíše komentuje jednotlivé vstupy emocionálnímu poznámkami, jako při nějakém jam session. Možná to někomu může připadat jako rušivý prvek, ale spontánní komentář svědčí i jakési lidské živočišnosti, která ztrácí předsudky…

NO MORE DOGGIN´ – další model klasického tématu. Kytary zde hrají přesně akcentované doprovody do tématu. Otis Spann se správně odvazuje – klavír v daném okamžiku vůbec neslyším… až teď v mezihře. Green má příležitost sem vložit svoje kytarové téma. Hraje bez zkreslení, tóny však ohýbá a s ráznost Kirwanových doprovodů dobře koresponduje s rytmikou Learyho a McVieho. Žhavé a důrazně přesvědčivé….

AIN´T NOBODY´S BUSINESS – pomalé blues. Hudbě je náhle téměř subtilní útvar. Otis Spann ovšem jako dravec vykřikne do prostoru s umírněným klavírním doprovodem. Řekl bych, že v téhle skladbě se mě jeho pěvecký projev líbí úplně nejvíc. Není to sice Ray Charles, ale jeho interpretace ve výrazu, barvě, a dynamickém vyznění je jedinečná a leze mně při mráz po těle. V mezihře máme zase krásné Greenovy a Spannovy klavírní odpovídané proměny s mírně nahallovaným soundem, který vstoupí i do zpěvu. V závěru skladby se po instrumentální porci klavírních nájezdů usnesu na tom, že tahle skladba si stojí z dosud předvedené produkce na albu asi nejvýš…..

SHE NEEDS SOME LOVING – do klasických témat vstupuje výraznější rockový prvek.
Výtečně seřízená kytarová unisono Greena a Kirwana. Rockový nástup je zde nezastíraný a přináší do bluesového schématu větší instrumentální dravost (jedna z kytar je mírně preparovaná wah wah pedálem) a v dalším kole mezihry už jsou čitelně Green a Kirwan oddělení od svého hraní, je zde ovšem i Otis Spann, který nezůstává pozadu. McVieho basy jsou výraznější a Learyho bicí více dravější. Opravdu procítěná změna….

I NEED SOME AIR – do klasického modelu se vracíme v předpolední skladbě. Spann je zde s klavírem hodně v popředí a k němu se připojují kytarové proměny akordických vstupu a melodicky šťavnatých zpomalených a procítěných sólových tónů. Rytmiky je zde opět stylově zatěžkaná a akcentují celou atmosféru, v níž mají hlavní slovo klavírní proměny, kytarové obrazce a Spannův zpěv. Ten se ve skladbě v mezihře vytrácí a ponechává prostor klavíru a kytarám. Houpavá melancholická atmosféra volá po potřebě trochy vzduchu se (se zakouřené chicagské tančírny?). Výtečný tušený závěr skladbu uzavírá.

SOMEDAY BABY – ano, tohle jsou Fleetwood Mac jako vyšití ovšem s černošskou interpretací jako zvon. McVie tady důrazně šlape svými basy do rytmu a Leary stylově swinguje a Green a Kirwan nabízejí kytarové nájezdy velké přesvědčivosti a Spann řádí na klavír střídavě s umírněnými akcentovanými doprovody. Tenhle londýnsko-chicagský model kooperace mě dostává dnes stejně jako před lety a znovu si uvědomují sílu téhle hudby.

Album The Biggest Thing Since Colossus je modelem nejlepšího příkladu fúzování černošského klavíristy a interpreta s jeho evropskými „žáky“ a obdivovateli. Hudba jde přímo od srdce, vyznívá z ní velká pokora a přesto i lidská emocionalita, která není zastírána tím, že někdo je král a někdo kmán. Odevzdanost a ryzost si zaslouží čtyři hvězdičky bez jakýchkoliv ústupků vlastního přesvědčení.






reagovat

Óin @ 16.04.2012 08:36:42
Rozhodně bych tohle album zařadil do diskgrafie Otise Spanna, nezakládal bych pro ně samostatné heslo.