McPhee, Tony - The Two Sides Of Tony (T.S.) McPhee (1973)

Kytarista Tony (T. S.) McPhee, už si od poloviny šedesátých let udělal velmi dobré jméno jako hudebník a skladatel. Nedosáhl sice takového mediálního věhlasu a plošného uznání jako třeba Eric Clapton, Alvin Lee, Peter Green nebo Jimmy Page…. ale zůstal respektovaným hráčem a jeho hudební produkce zůstává spojena především se skupinou Groundhods.
Tahle parta po odeznění bluesového boomu na britské scéně zvolna přeladila na hard rock, ale mě se kupodivu dostalo do rukou album The Two Sides Of Tony (T.S.) McPhee, které bylo vydáno jako jeho sólové album, na čemž by nebylo nic tak zvláštního, protože frontmani občas zatouží vydat něco ryze pod vlastním jménem, ale překvapení se konalo. Protože tohle album bylo zcela odlišné od toho co jsem měl až do té doby se jménem Tony (T. S.) McPhee spojeno.

THREE TIMES SEVEN – úvod je radikálně akustický. Tohle je řádně odvázaný hudební model hry na akustickou kytaru. Výtečně sejmutý průrazný zvuk, který je doprovázen zpěvem. Ano, tohle je akustické blues jako řemen. Tony (T. S.) McPhee zpívá v černošském duchu, ale fascinuje mě především jeho způsob kry na kytaru. Odstřelované tóny a projev ve velkých emocích. Začátek jak má být, aby strhl a popadl za duši a srdce. Paráda… Takhle bych to chtěl umět na kytaru také!

ALL MY MONEY, ALIMONY – Model hry zůstává zachován. McPhee dosud nevyčerpal veškerý potenciál a tak máme možnost vychutnat jeho arpeggio a syrovou nespoutatelnost hry. Hraje se stejným nasazením jako Richie Havens na akustickou kytaru, i když jinak a techničtěji. Famózní způsob vyhrávek, i doprovodů. Harmonicky se zde vychází ze základního tónu a do výpovědí se vkládá maximum. Ono také (co si budeme povídat), když chlap, který platí alimenty prohlíží peněženku nebo výpis konta, asi nemá moc důvodů k veselosti a tohle všechno se velmi adresně McPhee pokusil do skladby, ve které si vystačí sám vložit…

MORNING´S EYES – opět jsme na akustické půdě, ale McPhee zde střídá hru na dobro a na akustickou kytaru. Jeho hlas zní nosově s mečivým nádechem. Tohle je rustikální příklad blues z černošského podhoubí. Hraje jinak než Johnny Winter, ale občas si na něho právě teď vzpomenu, třebaže skladba má jinou strukturu, než na jako jsme u legendárního albína zvyklí. Hra nepostrádá razanci a plechové tóny rozvibrovaných strun nástroje mají svou neopakovatelnou atmosféru. Kdo má rád blues, tomu není třeba připomínít a servírovat další obšírná slova. Interpretace mi zase v lecčems připomíná famózního folk-rockera Roye Harpera. Výtečný model intimní komorní podoby…

DOG ME, BITCH – Tony (T. S.) McPhee sáhne po elektrické kytaře a opět, vycházeje ze základního tónu zde servíruje další polohu ryzího elektrického blues podle nejlepších pravidel. Netvrdím, že jsme ještě nic podobného jinde neslyšeli, ale tady cítíme, že McPhee zůstal ukotven velmi hluboko v blues, když Clapton, Lee a Green opouštěli tenhle styl a zkoušeli něco jiného. Tématika v blues je demonstrována i přítomnou „čubkou“ a tak vlastně už nemám co dodat…

TAKE IT OUT – elektrická kytara je tady podpírána v tom dobrém slova smyslu nejen bottleneckem, ale zároveň přerušovaně i wah wah pedálem. Výsledek je syrový a dravý. Tady už mám ale spíš dojem jakéhosi natočeného jamu, než promyšlené kytarové kompozice. McPhee nakládá s kytarovými tóny ve velkém emocionální stylu a lehkými dynamickými odstíny dokáže pracovat s její atmosférou i za pomocí vibrátoru, který deformuje sound kytary do zajímavých i když ne pro každého asi libozvučných poloh. Napětí setrvává, i když člověk za chvíli nabude dojmu, že skladba může (také nemusí) mít formát bez hranic. Pro milovníka kytarové hry drsnějšího stylu a pro kytarového bluesmana inspirativní model, jak se při hře odvázat….

THE HUNT – jak prozrazuje název, asi půjde o lov. McPhee má k dispozici kytarový synthesizer, doplňující a tónový generátor, dokonce klávesy a ve spojení s jeho hlasem téměř se mi chce říci: ceremoniáře, zde předvádí opravdu nezvyklý model hudby, který vystavěl zcela sám bez podpory rytmiky. Hutné bzučení synthesizeru doplňuje naříkavý hlas zkreslený nějakým filtrem, který mě v lecčems může připomínat derivát Ozzy Osbournea. Má zvláštní dozvuk a zpozadí přicházejí čarovné těžko identifikovatelné zvuky. Pracují tady elektronické percussion. Na rok 1973 určitě objevný model práce s rytmikou, dnes už v tomhle provedení samozřejmě překonaný. Celek působí jako stmelený hudební hybrid zvláštního pojetí. Hypnotické rytmy vás sice po nějaké té minutě odzbrojí, ale melodická struktura je stále kreativní a má vzestupnou harmonickou tendenci a kvílení synthesizeru připomíná zvuk houkačky. Pak pojednou ponuré zvuky propadnou do suterénu a pracuje se zde s velmi tajemným modelem hudby – možná bych mohl citovat představitele britského hudebního undergroundu Third Ear Band s Glenem Sweeneyem. McPhee recituje a rozpráví pod elektronickou clonou, která nabírá na intenzitě… Nový rytmický model pracuje mírně podobně jako němečtí Can. Spojování bzučivým tónů synthesizeru a tónového generátoru působí jako hra s panenkami v čarodějné kuchyni horrorové kuchyně, kterým někdo připravuje děsivý pokrm. Totálně nezařaditelný model hudební kompozice, který vás odzbrojí svou délkou, aranžmá, postupy, bankou zvuků. Je třeba mít neustále na paměti, že se právě nacházíme v analogové době a tohle vytváření zvuku bylo opravdu pionýrským počinem v každém slova smyslu. Další fáze skladby je ve znamení jiného rytmu, ale kytarový synthesizer pracuje na plné obrátky. Tahle elektronická kompozice se vydává jiným směrem než Hawkwind, v jiném gardu třeba Pink Floyd, nebo Emerson Lake And Palmer, ale také je pojímána jiným pohledem než třeba i Isaa Tomity, Czeslawa Niemena nebo Klause Schultze. Snažím se zde najít nějaké spojovací modely, ale nedaří se mni to. V každém případě překvapení a pro milovníka experimentální hudby nový oříšek k rozlousknutí….

Tohle album mi podstrčil překupník s deskami a velmi ho vychválil. Později jsem pochopil, že nebylo pro klasického rockera asi přijatelné a stalo se plošně neprodejným. McPhee ale vydal poměrně hodně sólových alb, což pravděpodobně u nás není příliš známo...
Netvrdím, že zde máme co dělat s hudbou, která by minimálně dvakrát týdně zněla z vašich reproduktorů nebo sluchátek…. V každém případě je překvapením, že koncepci úvodních skladeb v totálně jiném hudebním stylu a duchu je velmi nečekaná a zastihne posluchače nepřipraveného. Od razantního akustického blues přejít do téhle „elektronické symfonie“ je velmi odvážné a kladu si otázku, proč vlastně Tony (T. S.) McPhee nevydal dvě alba, jedno v akusticky razantní bluesové formě a druhé v elektronickém duchu (!?) Asi nás chtěl šokovat a to se mu nejen po dramaturgické linii podařilo.
Ale překvapení mám rád (občas) a přiznám se, že těch pět hvězdiček jsem schopen si obhájit.








reagovat