Smith, Patti - Banga (2012)

Psal jsem recenze na alba Patti Smith z devadesátých let a na album Twelve. Chci na ně upozornit před touto recenzí, aby bylo jasné, že Patti Smith je pro mě srdcovka. Alba ze 70. let považuji jednoznačně za nejlepší. A ačkoli jsem nerecenzoval album Trampin´, myslím, že je nejlepší z těch novodobých (totéž jsem napsal o Twelve, jsou asi tak na stejně vrcholné úrovni, ačkoli Twelve jsou covery). Následující recenze totiž nebude vůbec příznivá. Album Banga mě těžce zklamalo. Nevím co jsem očekával. Zatímco alba z 90. let jsou každá něčím jiná, každé z nich přichází s trochu jiným zvukem, s nějakou inovací, album Banga pouze recykluje všechno co už od Patti Smith známe. Patti Smith má samozřejmě charakteristický a nezaměnitelný rukopis a nelze očekávat hudební revoluci s každým jejím albem, ale Banga je smutnou ilustrací vyčerpanosti, nedostatku nápaditosti a co je asi nejhorší: snobismu.

Banga se opět nese ve známém oparu beatnické poezie a "beatnického přístupu" k tvorbě i životu. Jenom ten beatnický přístup tentokrát nějak nelze věřit. Jako by byl už naučeným a osvědčeným gestem, o kterém Patti ví, že v jejím případě vždy zabere. Hudebně tu lze slyšet názvuky syrového rocku - ale je to ten druh syrovosti, který by klidně mohla spolknout i rádia, nebýt přemrštěné délky skladeb. Je tu americký folk a country (Nine) a trochu toho popíkářského pozlátka. A nechybí samozřejmě dlouhá hudební meditace, spíš recitál než píseň. A všechno jako bychom už slyšeli. Opakují se dokonce konkrétní hudební motivy z jiných alb, například zrovna skladba Nine věnovaná Pattiinu příteli Johnny Deppovi, nebo jinak docela kvalitní Fuji-San, to všechno bychom už našli u Patti Smith na jiných deskách a to takřka doslovně. Samozřejmě, že samotná tvůrčí metoda Patti Smith už jaksi apriorně počítá s opakováním, není postavená na umanuté originalitě, ale co je moc, to je příliš.

Mluvil jsem o snobismu. Jde o kulturní snobismus. Na albu prakticky není skladba, která by nepojednávala o známé slavné osobnosti nebo události. Album je tak ve srovnání s ne příliš pestrým hudebním materiálem přetíženo množstvím kulturních odkazů na úkor původního sdělení. Čili nejenže po hudební stránce tady Patti Smith jen replikuje sama sebe, ale navíc se ještě ukazuje, že sama za sebe jaksi nemá co říct. Dlouho jsem se s tím vyrovnával a dlouho jsem recenzi tohoto alba odkládal, protože se mi příčilo něco takového napsat o své milované umělkyni. Ale musel jsem se pak podívat pravdě do tváře. Posluchače, neřkuli fanouška Patti Smith nečeká v případě tohoto alba snadné sousto. Bude muset bojovat o toto album především sám se sebou. Banga kolem sebe šíří intelektuální odér elitního kulturního počinu - škoda, že jej nelze považovat za autentický, škoda, že jde o kalkul zakrývající tvůrčí prázdnotu.

Patti Smith se stala profesionální plačkou - i na tomto albu zpívá o svém mrtvém muži Fredu Sonic Smithovi a o svém mrtvém bratrovi. Když se taková věc objeví jednou, podruhé, lze věřit upřímnému žalu, jehož síla si vyžádá umělecké ztvárnění. Objevuje-li se však na každém albu něco podobného, těžko už jde o upřímný žal, který je třeba vyzpívat.

Amerigo - píseň o mořeplavci Vespuccim. Skladba se rozjíždí podivně pomalu, zasněně, v dálce zvoni a lehce drnčí kytara. Za chvíli pochopíme proč. Patti Smith si vybrala Vespucciho, protože dorazil do Ameriky před Kolumbem, před těmi zlými kolonizátory. Vespucci v její představě mohl čistě žasnout a oddat se svým představám o ráji. No, vzhledem k zanícenému aktivismu a levicovému pacifismu, kterým je Patti Smith proslulá, rozhodně nelze v tomto případě mluvit o nějakém subverzivním sdělení písně a to je první zklamání. Patti Smith začala opěvat kolonizároty místo těch, kteří byli kolonizováni. Šok.
April Fool - je o Gogolovi. Souvislost s názvem alba: Banga byl v románu Mistr a Markétka od Bulgakova pes Piláta Pontského se kterým si rád povídal.
This is The Girl - je píseň o další mrtvé hvězdě, tentokrát o zpěvačce Amy Winehouse. Píseň je takovým klasickým rádiovým doo-wop popěvkem. Opravdu nic zvláštního.
Maria - píseň o další mrtvé hvězdě, tentokrát jí je herečka Maria Schneiderová
Tarkovsky - název mluví za vše, jde o příjmení mrtvého režiséra. Ve skladbě nechala Patti Smith hrát i svoje děti.
Constantine´ Dream - příliš dlouhá meditace o údělu umělce a umění.
Poslední skladba je coverem Neila Younga, kde Patti použila dětský sbor a je to celkem povedená věc.

Patti Smith jako by si žila nějaký svůj sen na planetě, kterou sdílí už jen se svými mrtvými a oblíbenými autory či historickými postavami. Tam někde si hraje ve svém pokojíčku s kytarou, píše básně a písně a má to štěstí, že všechno co napíše je velké umění na které čeká celý ten velký zbytek světa. Tento autistický model nesměle narušuje jen skladba Fuji-san, která pojednává o japonském zemětřesení a pak obvyklé eko-poselství. Ze vší té přírody, krásy a pohřebiště slavných se nějak vytratil současný člověk. S napětím očekávám další Pattiinu desku.
reagovat

Hikoki777 @ 04.02.2014 18:15:15
Nádherně napsaná recenze. Znám sice pouze desky ze 70 let, ale dokážu se vcítit do tvých pocitů. Znám to sám, u jiných umělců.

Mirek Kostlivý @ 04.02.2014 18:57:07
Souhlasím, moc pěkně napsáno! Je to tak, moje oblíbená Patti se opravdu opakuje a opakuje ...
Ale zaujala mi ta poznámka o Amerigo Vespuccim. Opravdu se v tom textu tvrdí, že dorazil do Ameriky před Kolumbem? Co já si vybavuji, tak objevil Brazílii. A jestli byl při své první cestě na severní části amerického kontinentu dříve než on se vedou spory. Každopádně přivezl podle >> odkaz z této cesty 222 otroků. Kam se na něj Kolumbus hrabe! Jak vidím, tak lepší je těm textům nerozumět :-).

Jarda P @ 05.02.2014 06:39:05
Předchozí Trampin´ a Gung Ho jsou sice lepší, ale i Banga se mi líbí velice. Já taky nečekám, že by hrála něco nového. Kdybych ji ohodnotil za 2, určitě bych ji do sbírky nezařadil. Určitě o jednu hvězdu víc bych přidal