Annihilator - King of the kill (1994)

Partu geniálního thrashového skladatele a kytaristy Jeffa Waterse pod barvami javorového listu jsem si zamiloval už od mládí, kdy jsem tehdy donekonečna sjížděl Set the World on Fire, jedinou desku, kterou jsem dlouho od nich měl. Pak přibyla i tahle mistrná řezničina a konečně první dvě alba. Už název téhle apokalypsy hovoří jasně.

The Box přináší drtící kytarovou mašinérii, podpořenou těžkými rytmickými údery a drsně, ocelově chladně ječícím Watersem. Ten tady v době personální krize obsloužil kromě bicích veškeré strunné nástroje. Klobouček dolů. Moderní thrashový nástup ve stylu králů.

A je tu vichr titulní skladby, kytarové monoposty zápolící s dělostřelbou bicích. Takhle dokonale poskládaná a sedící riffová tornáda se jen tak neslyší, skutečná elitní stylová práce.

Skladba, skládající poctu jménu kapely, je symbolicky vyvedená tak, jak to od kanadské smršti čekám. Drsné riffy ruku v ruce s melodií ve strunách a správně řvané a hulákané vokály všeho druhu, explozívní refrén, melodická sóla, zvonící basa a akustická zákoutí - to vše tu Waters stihl.

Bad Child začíná lehkým, popově stínovaným popěvkem - klasická něžná tvář Kanaďanova. Pak se to vás zakousne skvostná energická kovová pumelice. Zakousne a nepustí.

Dalším dokladem neskutečné Watersovy geniality je 21. Ten neskutečně průbojný riff mě vždycky rozcupuje na mikročástice. S tímhle v zádech rozběháte i partu nebožtíků. Víc nelze dodat.

Second to None přináší annihilatorovskou akustickou vizi jasu a pozitivní nálady v minutové introdukci Bliss, zlomenou opět v melodicky thrashovou jízdu s krásně tesanými strunnými ornamenty a sóly. Ten pán je v žánru skutečná persóna, mistr nad mistry, není divu, že ho kdysi chtěl i Mustaine do Megadeth...

Není ale čas na lítost a nářek - po klidném úvodu se totiž valí pekelná záležitost. Lepší název než Hell Is a War dostat už nemohla - jako by Waters nakoukl do kuchyně sousedům ze Slayer, a chtěl jim složit důstojnou poklonu. Apokalyptický moderní strojový běs, pohroma, třetí světová... v závěru opět klid.

Speed je skvostnou ekvilibristikou strunnou Watersovou přehlídkou, používá tu i drsný hlas, mlaskající basu a zapojení různých samplů. Překvapivé, nevšední pojetí.

Zahojit naše bolístky a rány přichází čarokrásná balada In the Blood, šperk ve tvorbě geniálního Kanaďana v kvalitě jaspisů, mahagonů a achátů. Komorní pojetí, v hlubokém soustředění a klidu jsem si vždycky šeptal - thrashová Stairway to Heaven...

Catch the Wind je ale další skladbou z kategorie výjimečných. Instrumentální prolnutí melodických gejzírů akustické a elektrické kytary do jednoho skvostného opusu za výrazné rytmické spoluúčasti je pro mě dalším vítězstvím toho pána v černých brýlích.

Fiasco (The Slate) začíná opět jemnými akustickými zákoutími. Navazuje Fiasco, hlavní principál už ale cítí potřebu energie a zrychlení - pulzující basa přinese další dynamitové nálože geniálních technických riffů, sól a sprinterské destrukční tempo.

Co dodat k Only Be Lonely? Všechny slečny na pódium, zapalovače v rukou, ale víte co je na tom nejlepší? Že i tímhle mě Jeff dostal. Nečekal jsem to, a i já si zařvu o té samotě pro tebe.

Na bonusovce z roku 2002 najdete mimojiné i kompletní rozhovor s Jeffem Watersem.

Ačkoli uznávám technický přínos prvních dvou alb, nikdy mi k srdci nepřirostl jejich špatný, neprůrazný zvuk. Až lehce do popu hozená trojka, která mě teprve svým plným zněním dokonale pohltila. O King of the Kill to platí dvojnásobně - nekompromisní slitina řezavých kytar a drtící rytmiky, skvěle ale vyšly i melodické kousky. Pět patron z nábojnice, neskutečný Watersův monument...
reagovat