Hendrix, Jimi - War Heroes (1972)

Před časem jsem při zamyšlení nad diskografií fenomenálního kytarového génia Jimi Hendrixe odmítavým způsobem zareagoval nad jeho hudební produkcí, která je vedle základní albové diskografie roztříštěna na spoustu dalších alb nejrůznější kvality záznamu, dramaturgie a „zanadával“ si nad chaotických vydáváním jeho pozůstalosti…
Do rukou se mi dostalo album War Heroes, které v seznamu na Progboardu není a tak jsem se rozhodl nad ním trochu zameditovat, aniž bych bral zásadně něco zpět ze svých předešlých tvrzení. Domnívám se, že album dnes nebude běžně k sehnání a že se stane raritním nosičem, protože sklad by zde se o zjevují na jiných albech v jiném uspořádání a tak se nad ním zastavím se svými postřehy….

BLEEDING HEART – tajemné psychedelické rozechvívání tónů v úvodu otvírá první skladbu. Díky baskytaristovi Billu Coxovi a přizpůsobené rytmické práci bubeníka Mitche Mitchella zde máme spojení rocku s funkem. Ďábelský Jimi uprostřed skladby vloží perfektně vystavěné sólo plné emocí, ale i řady jiskrných tónů preparovaných wah wah pedálem. Melodická stavba nemá nějaký mimořádný základ, pracuje se zde se stanovenými postupy, do kterých rytmika výtečně zapadá. Závěr skladby je ovšem necitlivě stahován…. Lépe ošetřena skladba na legitimním projektu Valleys Of Neptune.

HIGHWAY CHILE – výrazné kytarové intro a další rytmus už jede ve zvýrazněném shufflu. Na baskytarovém postu je změna a trio se nám představuje v sestavě Jimi Hendrix Experience s Noelem Reddingem. Dusavá rytmika nemá daleko do boogie. Kytar je v doprovodné části jaksi méně čitelná a vyniká až ve spojovacím pojetí a samozřejmě v sólové exhibici. Další kousek, který lze hodnotit velmi pozitivně, třebaže nepatří mezi nejlegendárnější Hendrixovy perly a opět mám pocit jakési nepřirozenosti v ukončovaném závěru….

TAX FREE – zajímavý okamžik Hendrixovy produkce. Noel Redding ještě stále na baskytaru, ale máme tady hostujícího Stevieho Winwooda na hammondky, který je preparuje Leslie boxem. A také zde slyším flétnistu Traffic Chrise Wooda. Hendrixovská hutnost je zachována, ale kreativně jsem vstupují prvky rhythm and blues a blues rocku. Zvuk kytary má jiné nastavení, nutno však podotknout, že se jedná prozatím o nejexponovanější skladbu, co prozatím zazněla. Ne, že by měla nějakou mimořádnou kompoziční stavbu, ale podařilo se zde instrumentálně rozpálit výkon kapely na ještě vyšší level. Není to jenom vodopád hendrixovských tónů, ale experimentální rytmické proměny a zvukové vlny. Dokážu si zde představit místy i spolupráci s Milesem Davisem. Skladba ovšem v závěru vygraduje šíleným zrychlením….

PETER GUNN CATASTROPHE – Noel Redding tentokrát naposledy se svou baskytarou. Vložil jsem výraznou melodickou basovou linku, do které Mitchell hraje úsporněji než jsme na něho zvyklí a Jimi prokresluje svoje kytarová přediva, která zcela nečekaně přeruší hraní a slyšíme Hendrixův hlas a jakési dohadování ve studiu, které zmatečně celý záznam posune do charakteru jakéhosi session nebo nepovedené zkoušky….

STEPPING STONE – funková komplexnost přináší další vlnu emocí, kdy Hendrix zpívá zároveň s melodickou linkou kytarových nástupu. Tohle je černošský model podání rocku s dalšími ingrediencemi, které po něm po mnoha letech vstřebávali například Living Colour, nebo Black Stone Raiders. Pociťuji zde jistou nevyváženost ve zvuku a v podivných posunech vyrovnanosti. Samozřejmě, že po instrumentální (nikoliv zvukové) stránce se zde dějí uchvatné věci v maximálním zapojení muzikantského tria. Posléze se mi zdá, že do téhle hráčské umanutosti vstupuje jakýsi druh humoru a pak náhle zcela nečekaně zhroucení záznamu a je konec… na The Cry Of Love se mi tahle věc líbí víc…

MIDNIGHT – vynikající úvod. Tohle je riff jako zvon, při kterém Jimi moduluje výtečné tóny a stačí při tom ještě škrabat na přitlumené struny. Coxova baskytara pumpuje jako kompresor a Mitchellovy bicí hrají velmi agresivně. Jimiho tóny kvílejí, naříkají a žalují. Jeho kytarové pojednání má ovšem svoje charisma, stejně jako dravé doprovody a okamžitě jeho hru rozpoznáte. V závěru zase trochu kouzlení se zvukem a zpětnou vazbou a opět ten dravý nástup jako v úvodu. Novátorské a na svou dobu zcela originální. O jeho práci se zvukem a modulací elektrických tónů už toho bylo napsáno víc než dost, tady si ovšem opět znovu a znovu uvědomuji jeho absolutní muzikantskou výlučnost. Navíc má člověk pocit, že poslouchá ne jednoho, ale hned několik dalších kytaristů (!) Už ten samotný závěr, kdy je prohnán jeho kytarový sound Leslie boxem stojí sám za sebe….

3 LITTLE BEARS – začátek trochu jako v Machine Gun. Ale je zde více melodického přínosu. Jeho oktávové hraní dvou kytarových partů zní působivě. Není to reggae, ale je tady trochu jiný přístup k rytmickým členěním. Také Jimi pracuje s jinou harmonickou strukturou a do toho sází svoje „nezpívání“. Píseň je hravá, jako by byla určena pro malé děti, které měl ostatně Hendrix velmi rád, i když sám prý po nich netoužil… Netvrdím, že tohle bude patřit k Mistrovým nejšpičkovějším věcem, ale když už nic, člověk může obdivně zamručet nad jeho technickým ovládáním sólové i doprovodné hra v tak úzké součinnosti a kooperaci.

BEGINNING – opět jinak nastavený zvuk kytary a Jimi pálí svoje zrychlené tóny s železnou přesností ve stupňované harmonii, zatímco Cox a Mitchell stačí proměňovat rytmické postupy a dostat do skladby rozdílné napětí. Hra zní poněkud neuroticky, ale hendrixovské postupy byly vždycky víceméně nevypočitatelné a teď zrovna dostává prostor rytmika ke zvláštnímu členění. Spojení Hendrixovy kytary a Coxovy baskytary je ústrojnější a neuvěřitelně komunikativní, jemuž „bílý“ Mitchell stačí a hraje v jedinečných rytmických obrazcích. Instrumentální stránka věci je opět bezchybná a tentokrát i závěr skladby s tajemnou psychedelickou ozvěnou je výtečný.

ISABELLA – slabost pro krásné bílé a černé ženy u Hendrixe byla pověstná a inspirace přišla i v podobě poslední skladby. Také těžko zařaditelný model skladby, do kterého z backgroundu zaznívá sborové odpovídání hlasů. Coxova baskytara výtečně moduluje melodické basy v přesném sledu a Hendrix svým „ušpiněným“ tónem se vznáší se svými kytarovými party nad tímhle hudebním terénem. Sound skladby je opět jaksi nevyvážený a neupravený a člověk ani neví, jestli při nahrávce stál pověstný Eddie Kramer, nebo někdo jiný. Závěr je opět jaksi utnutý…. Také na The Cry Of Love se skladba vyjímá v rámci setlistu lépe…

Hledám marně nějakou důvodnost, proč má tohle album tak monumentálně vyznívající název „Váleční hrdinové“, není zde žádná spojitost mezi jednotlivými skladbami, ani skladba, která by název legitimizovala. Obal alba je ovšem graficky velmi výstižný (bez ohledu na koncepci a vyznění hudby samotné) a dokázal bych si ho představit jako zarámovaný obraz na sněhobílé zdi.. K Jimimu mám opět velmi blízko (jak už jsem napsal vícekrát a jindy), ale přesto se nemohu ubránit jisté chaotičnosti, která ovšem nepadá na hlavu Hendrixe, Coxe, Reddinga nebo Mitchella, ale spíše na producenta a vydavatele, kteří chtěli nedlouho po Jimiho tragickém odchodu další a další produkty signované jeho jménem.
Proto dávám „jenom“ čtyři hvězdičky a pro nic jiného.



reagovat