Headspace - I Am Anonymous (2012)

K poslechu dnes už prvního ze dvou alb kapely Headspace mne přivedla recenze na její nový produkt, který tu otiskl kolega Sajgon3 před pár dny.

Temný úvod Stalled Armageddon rozbíjí těžké tempo bicí baterie s podporou riffové mašiny, piánový průlom a už, už se zrychluje, vybrané kytarové sólo a s Damianovým hlasem se pokorně buduje jímavá stavba písně. Postupně se prochází několika zvraty a vrcholy, riffy ustupují niterné náladě a mladý Wakeman čaruje vstutku mistrně. Jako v novodobém divadle snů si připadáme na začátku písně druhé, naštěstí změna klávesových rejstříků i zpěvákův hlas nás přivedou zpět na cestu vlastní identity, budované napětí Oliverovými hradbami temných zvuků se zde váží zlatem. Až minimalistický přístup vyzařuje z následující Soldier- vokál+klavír=bytelná atmosféra. Parádní výprask jež vám řádně provětrá mozkové závity, tak by se dala charakterizovat čtvrtá Die With A Bullet- řítící se riffová bouře se v půli přerodí do samovolně dýchající písně opačného charakteru, posluchač lapá po dechu a je náležitě překvapen, obdivuhodné. Píšťaly kosteních varhan otevírají In Hell's Name- alegorická nálada však přejde v smršť a vychřici kytar a úderných temp, Rinaldiho vybrnkávání na pozadí je parádní, bohatá tónomabla v různých částech písně odzbrojuje. Osobní vrchol desky spatřuji v sedmé Invasion-obsahuje mistrně proaranžovanou basovou figurou proplétající se černo černou náladou s noblesním vokálním prvkem ozývajícím se někde z hůry, dokonalost vyšperkuje fantaskní keyboardové sólo a příslušná šestistrunná paráda.

Summa summárum: tato muzika je určena nejen pro milovníky anglických Threshold, s kterými je v několika ohledech příbuzna, vychází z podobných principů a jednotícím prkem budou nejspíš kytarové riffy a ona pesimistická nálada alb i podobný zvuk. Košatější stavba písní, častější změny temp a širší stylový záběr mluví ve prospěch zmíněného díla. Hlavně také hlas Damiana Wilsona, který z Threshold vzešel a zase se do nich oklikou vrátil, nejednou tuto partu připomene. A tak ti, jež spatřují v March of Progress nejvybroušenější diamant v obsáhlé diskografii Karla Grooma a Richarda Westa a kterým připadá poslední deska For the Journey nudná, plytká a bez dostatečného počtu nápadů, zkuste Headspace, uvidíte že Rickův syn Adam společně s Rinaldim a dalšími borci připravili skutečně chutnou, obsáhlou a nápady nabušenou kolekci, pravda toho metalového odlesku mohlo být krapet méně, ale na druhou stranu, vše je mírou vrchovatou vyváženo bezpočtem neotřelých postupů.
reagovat