Harvey, PJ - 4 - Track Demos (1993)

Klidně přiznám barvu - Polly Jean Harvey je pro mě královnou alternativního rocku. Album 4track- bylo první, které jsem od ní slyšel. Myslím, že jsem ho tehdy dostal na originál kazetě k nějakým narozeninám od svého otce. Ano, od otce! Dodnes nevím jak to dělal, že vždycky přinatrefil na nějakou těžkou soudobou alternativu a ještě měl čuch na to, že to bude Něco pro mě... Je třeba si přitom uvědomit, že internet nebyl v té době ani zdaleka samozřejmostí v každé domácnosti a PJ Harvey měla větší část své hudební kariéry před sebou.

O co jde: O plochu zvuku o kterou se běžně dělí celá kapela i s vokálem, tady dokonale a neproniknutelně zahustí jedna elektrická kytara a Pollyin hlas. Občas se ozve podivně polymerový zvuk kláves - připomíná to jeden z těch volitelných pazvuků na takových těch umělohnotných synťáčcích pro děti. Co se týká dalších nástrojů: Snad jen pro ještě větší hluk a expresi někdo na něco vrzne (viola) a velmi minimalisticky do nahrávky zasahují perkuse. Opravdu - o bicích nemůže být řeči, sem tam někdo do něčeho praští, ryze fundamentálně a tak nějak "tribálně".

Rid of Me - dokonalá smršť. Noisová kytara, zvuk asi jako když trhavinou bourají baráky v ulici a Pollyin hlas zní naprosto syrově, neučesaně (jako celé album!). Je to hlas naprosto odvázaný holky, frustrovaný puberťačky a zároveň bestie. Skladba má ale dost jednoducou a čitelnou strukturu, což pomáhá, aby se posluchač neutopil ve změti distorze. Nic podobného jsem do té doby neslyšel a po počátečním šoku následovala fascinace a nakonec i obdiv. Obdiv k odvaze a inteligenci.

PJ Harvey na 4track- nehraje tímhle způsobem proto, že neumí hrát a zpívat! Snaží se redukovat rockovou hudbu na to nejpodstatnější, na elementární prvky. Vůbec tady nejde o instrumentální dokonalost, ale o invenční přístup k celku rockové hudby.

Legs - začíná nervozním vybrnkáváním el. kytary a pak to najede jak herák do krevního oběhu. Polly v téhle skladbě předvádí jednu ze svých nejprogresivnějších hlasových kreací - orgasmický řev a jekot, který by se dal přirovnat snad jen k Diamandě Galás v určitých momentech. Polly má skvělý hlas, stejně jako umí hrát na kytaru, ale používá ho jako motorovou pilu. Žádné sólové vyhrávky na kytaru, žádná uměnovědná hlasová ekvilibristika, ale totálně hrubá, archetypální práce - vše v prospěch celku.

Krásná je Ecstasy a pomalá a hutná Goodnight - při Goodnight člověk cítí hlínu a voní mu jako hvězdy...

Hodně syrové a poctivé album.
reagovat