Cuprum - Musica Deposita (2011)

Sympatická pražská kapela složená z mladých muzikantů, která si říká Cuprum, vydala v roce 2011 první regulérní album. Je to jedna z těch kapel, které se netají obdivem a jistou inspirací v hudbě 70. let, což se týká zejména největších velikánů progresivního rocku. V našich krajinách se tedy přidávají k již zavedeným jménům, jakými jsou Kazachstán nebo Jeseter.

První tóny se linou z reproduktorů a mě je jasný záměr kapely – napodobit autentický 70's zvuk. Daří se jim to, chlapcům, překvapivě dobře. Kytara, která skladbu podsunuje posluchači, velmi zdařile vykresluje atmosféru období našeho bigbítového blouznění. Blue Effect v raných dobách alba Meditace, k tomu flétna a nezaměnitelný zvuk hammondů. Manýrista je takovým zvláštním, avšak velmi působivým hybridem přímočarého a progresivního rocku. Text v této písni je nenáročný, ale zato okamžitě vtáhne posluchače do „děje“ a nutkání zazpívat si refrén s Richardem Malátem, musím konstatovat, přijde velmi záhy.
Hned další Opice v krému se drží tradice a začínají za zvuků všemocných hammondek a akustické kytary. Tady už se ale jedná o čistý artrock. Spojení akustické a elektrické kytary, to je lahoda pro uši. Všechny nástroje jsou perfektně sehrané. Kytarové sólo a různé vyhrávky, pak příčná flétna a akustická pasáž. Mohutná pulzující baskytara a pokračování kytarového sóla. Povídám vám, tohle je opravdu promyšlená muzika. Když ji navíc hrají ostřílení a zkušení muzikanti, člověk může radostí skákat do vzduchu – vždyť je skvělé, že ještě takové kapely existují. Člověka asi nejvíc zaujme flétna, která je poměrně dost v popředí. Jak by taky ne, dokonce by mi nevadilo, kdyby jí tam bylo více. Inspirace v tvorbě Jethro Tull je zřejmá, ale nutno podotknout, že všechny hudební nápady opravdu vychází z hlav našich „měďnatých hochů“ - žádné kopírování se zde nekoná.
Ocelot začíná pěkně zhurta. Šlapavé bicí a hammondy, poté nastupující basa a elektrická kytara... velmi mi to připomíná Yes. Úplně jako bych tam slyšela Chrise Squirea. Co k tomu dodat, Jaromír Hynek musí být setsakramentsky dobrý basák. Vše se skvěle doplňuje vytváří pořádně šlapavou muziku. Taky musím zmínit fakt, že Cuprum opravdu nemrhají časem. Do nějakých dvou minut (a drobných) „vecpali“ opravdu solidní množství nápadů.
Mors principum est vás uvítá příjemnou akustickou kytarou a najednou se ocitáte někde v říši divů. Analogové nahrávání na tom určitě taky sehrálo svou roli. Velmi pěkné motivy a křišťálově čisté kompozice – tady se očividně nic nenechalo náhodě. Příjemná oddechovka, ale přesto promyšleně, až umělecky pojatá. Zhruba v půli skladby je pak oslnivé vygradování a sólo na hammondky s působivými baskytarovými licky v pozadí. Uklidnění a návrat k původnímu akustickému motivu, posléze nečekaně sólující kytary a ... závěř v podobě opětovné gradace. Bravo, pánové.
Přecházíme ve Floydovsky atmosférickou skladbu Nautilus. Jde v podstatě o směsici zvláštních zvuků „nasazených“ do linoucích se tónů hammondů. A ...
Je tu Labe 02. Můj oblíbený kousek, prozradím vám. Piano a akustický motiv uvádějí skladbu, načež se pořádně rozjede elektrická kytara, jemně Gilmourovsky zkreslená a ve stylu Dark Side pokračuje s velmi nápaditým prosazováním sebe sama. Skutečně jeden z nejlepších momentů na albu. Pak se hudba zklidni a přesune se do melancholických sfér, kterým vévodí zejména piano a basová kytara. Zvuky piana navozují s hammondy vskutku báječnou atmosféru oněch 70. let. Pak opět přichází na scénu „Gilmour“ a předvede se v plné parádě. Nemůžu si pomoct. Nádhera!
Lenokracie, o poznání optimističtější skladba, mi připomíná úvodního Manýristu. Konečně zase občas zaslechneme flétnu a jemnější akustické pasáže, ke kterým se (klasicky) přidává i elektrická kytara a začíná si se svými vyhrávkami.
Následující Kolik dáš je uvozena rockovým riffem, jednohlasně prezentovaným kytarou a basou. Text vyráží a já mám zase ty tendence se do něj zaposlouchat a prozpěvovat s Richardem. Melodii přebírá zrychlující kytara s mocnými hammondy v pozadí, a pak se vracíme k původnímu tématu. Sólo tentokrát zpestřuje použitý wah-wah a ... mizíme do ztracena.
Když se ozývají první akordy předznamenávající skladbu Dubček funky, trochu si vždycky povzdechnu. Jednozračně říkám, že tohle je jediný slabý moment na celé placce. Když pomineme dost stupidní text, hudba je docela nepříjemně vlezlá a, i když i zde opět exceluje spojení kytary, basy a hammondek, něco mi tam pořád vadí. Na druhou stranu by bylo dost nepatřičné neocenit alespoň to bicí sólo.
Předposlední Zdi nářků se mi jeví jako čirý progresivní rock. Nádhera. Plně se zde projevuje typický zvuk hammondů a také bubenický um Jana Ježka. S flétnou přichází i parádní basové linky. Opět hammondy, kytary a všechno možné. Trochu mi to začíná připomínat nějakou výzvu na styl „kdo je lepší instrumentalista“. Tak já vám to zhodnotím; všichni jste stejně skvělí.
S Explozí ale přichází opravdová exploze výborných hudebních témat. Instrumentální zručností je tato kapela očividně velmi dobře vybavená. Slyšíme tady opravdu výbornou souhru a hlavně asi pořádnou dávku pokory, protože všechny nástroje tady mají dostatečný prostor a prosazují se, pomineme-li flétnu, rovnoměrně. Téma střídá téma a tato poslední instrumentální skladba dohrává.

Musím říct, že album předčilo má očekávání. Instrumentální zdatnost členů kapely už jsem sice zmiňovala, ale není důvod, proč bych tuto stránku nevyzdvihla znovu. Velmi by mě zajímalo, jak by si kapela poradila s nějakým koncepčním albem. Výrazná nesourodost skladeb (zejména textová) je totiž asi jedinou překážkou k tomu, aby si Cuprum vysloužili plný počet hvězd.
reagovat