Tribal Tech - Reality Check (1995)

Reality Check je pomerne prekvapivým dielom, keďže predošlý Face First (1993) bol so svojou silnou improvizačnou zložkou naozaj niekde inde. Tribal Tech opäť vsadili viac na kompozičnú stránku a priniesli už po niekoľkýkrát úchvatnú zmes fusion, jazz-rocku, funku a aj blues. Zásadným prvkom je však prieraznejší rockový zvuk a taktiež je tu aj citeľný príklon k progresívnejšiemu poňatiu skladieb. Kapela ako keby sa čiastočne vrátila aj do obdobia albumov Nomad (1990) a Tribal Tech (1991), a to rozhodne nie je vôbec zlá myšlienka. Muzikanti takého kalibru ako Henderson, Kinsey a Willis dokážu zložiť tak nádherné a pritom energické kompozície, že sa poniektorí fanúšikovia na nich aj hnevajú za zmenu štýlu, ktorá príde o pár rokov neskôr.

Scott Henderson predvádza bohatý arzenál gitarovej techniky a predovšetkým harmonického cítenia. Je to hráč, ktorý má vlastný nezameniteľný štýl a patrí medzi elitu vo svetovom meradle. Autorský podiel je rozdelený klasicky medzi ním a basákom Gary Willisom. Tradične dostane priestor s jednou skladbou aj klávesák Scott Kinsey. Rôznorodosť materiálu je teda zaistená a Reality Check nie je ani zďaleka spiatočnícky album. Táto štvorica môže robiť hudbu akú len chce a stále to bude top kvalita. Nie je dôležité ovládať len znalosti z teórie a využívať ich v praxi, ale treba mať predovšetkým chuť tvoriť niečo, čo sa vymyká bežným formám a vniesť do hudby vlastný pohľad, a adrenalínové dobrodružstvo. Tribal Tech je prototyp futuristického fusion, ktorý sa síce obzerá aj do minulosti, ale ich tvorba posunula celú túto žánrovú priehradku do nového milénia o veľký kus vpred.

Album je výrazovo naozaj pestrý. Úvodné pomalé intro Stella by Starlight sa prehupne do heavy-fusion s rozšíreným názvom Stella by Infra-Red High Partical Neutron Beam. Tribal Tech stvorili perfektnú ukážku tvrdosti, disharmónie a skvelého groove rytmu. Napriek náročnosti inštrumentálnych pasáži neupadá do exhibície a koniec patrí bubeníckemu extempore Kirka Covingtona. Skladateľ a basák Gary Willis sa zaskvel so svojou Nite Club a krásne melodickou Speak, ktorá nadväzuje na tvorbu Tribal Tech z prelomu 80-tých a 90-tých rokov. Na atmosférických zvukoch stavia Worlds Waiting, pričom Tribal Tech sa v tejto polohe predstavili už niekoľkokrát a vždy to dopadlo na výbornú. Skladba Susie's Dingsbums sa tvári ako seriózny jazz a v momente, keď Henderson vytiahne prekvapivo ostrý zvuk gitary, tak nastupuje energický jazz-rock. Orientálnymi motívmi nabitá Jakarta je príkladom, ako pristupovať k hudbe bez zábran. Hole In The Head je excentrický improvizačný kus, kde Henderson, Kinsey a Willis predvádzajú svoje jedinečné hráčske schopnosti. Foreign Affairs, Premonition a titulná Reality Check sú tradične plné skvelých nápadov, kde človek môže len s nemým úžasom vnímať dokonalú súhru nástrojov.

Album je uzavretím jednej kapitoly, teda hlavne z hľadiska hudobného smerovania. Kompozičná kvalita hrala v Tribal Tech istý čas dôležitú úlohu, ale postupne sa začalo kormidlo otáčať do končín improvizačného fusion, čo sa prejavilo napr. aj na doskách Illicit a predovšetkým Face First. Spoločné jamovanie rysovalo skladby a s ich hráčskym potenciálom sa dostávala hudba do úplne iných dimenzií. Tribal Tech dokázali túto polohu vždy dokonale zužitkovať. Tentoraz však boli opäť vysoko tvorivá skladateľská jednotka, ktorá jednak prihliadala na krásu klasickej skladby a zároveň aj na určité percento improvizácie, a to určite potešilo mnohých fanúšikov. Tribal Tech sú neúnavní hľadači a Reality Check je "len" ďalším dokumentom ich nedostižnej tvorby.
reagovat

Tribal Tech hráli v aktuálním složení už třetí sezónu a sehranost byla na kapele znát, stejně jako radost ze společného muzicírování. Do tvůrčího procesu se navíc zapojoval celý soubor, což je u podobných projektů - z hlediska stylové rozmanitosti a kompoziční vyváženosti - důležitá věc.

"Stella by Starlight" a lehounký modální jazz, téměř průsvitný. Všeobecný klid je ale jen předstíraný a bez varování se na vás vyvalí "Stella by Infra-Red High Particle Neutron Beam", strhující skladba s temným nepravidelným riffem a jednoznačným pulsem. Neklidný motiv prostupující napříč celou skladbou se navíc neustále lehce proměňuje, rytmicky se rozpíná i zatahuje, mění tónové složení. Tvůrčí postup, který se v "čistém" rocku zpravidla neděje. Jeden z vrcholů alba a taky jedna z nejlepších věcí kapely vůbec. Její délku přes šest minut vnímat nebudete.
Funk jazz a na dvojce "Nite Club", skladba je zpočátku téměř děravá, nikdo nehraje v ploše, ozývají se jen sekané akordické přiznávky. V sólech se postupně vystřídá celá čtveřice, Covington se představí spíš v podobě dílčích brejků, Willis svůj krátký prostor vyplnil širokým riffováním, Henderson po něm začíná nesměle a zdánlivě z ničeho, jen lehce dokresluje hudbu, která jakoby se chvílemi jen apaticky vypařovala do prostoru. Kytary je ale stále víc a víc, postupně narůstá a melodii nabírá stále více zeširoka. Kinsey volí podobný postup, své melodie ještě podmazává harmonickými kaňkami a společně s kapelou stupňuje tlak až ke stopce a náhlému ztišení. Do finále pak skladbu donese Hendersonova kytara, která hraje tentokrát trhaně a záměrně melodicky nesouvisle. Pokud je předchozí skladba vystavěna na principu velkoplošného komponování, "Nite Club" stojí na nápaditosti improvizací.

"Speak" nabídne spoustu drobných, rychle a přesně zahraných figur a motivů, bicí jsou méně nápadné, o to víc z rytmiky trčí sólující Willis. Opět tu máme přiznávkové škubání doprovodných akordů a také silnou nosnou figuru v roli ústředního motivu, od které se v podobě částeček odrážejí drobné vyhrávky.
Dramatická "Worlds Waiting" pracuje s kontrasty, vyrůstá z nenápadného a neprokresleného tématu, rytmika je maximálně odlehčená a kytarový můstek skladbu dovede k energickému gestu a pěkné harmonické klenbě. Následné ztišení je výrazné a působivé, do ospalého poklidu vstupují jen měkké zvuky syntezátoru a vytvářejí křehké náznaky melodií, kytarový nádech je silnější, ale velice melodický, každý tón má své opodstatnění. Skladba vygraduje repeticí první vystupňované pasáže. Nádherná věc.
"Susie's Dingsbums" a Kirk Covington hraje shuffle, máme tu plnokrevný jazz, baskytara typicky neúnavně běhá po chromatických hadech, kytara i výrazný klavír hrají modálně a nectí žádný harmonický záchytný bod. Tvrdou změnu pak kapela nachystala na poslední úsek skladby, do kterého vpadne s rockovým zvukem, ostrým kytarovým sólem a unisono hrou kytary a kláves. Tady člověku dojde, že se může dočkat úplně všeho...

"Jakarta" je volně plynoucí zvuková hříčka s klouzavou baskytarou a zvláštně tíživou atmosférou, hlavní melodická opora využívá na dotvoření nálady pentatoniku, pětitónovou stupnici, která má své kořeny v asijských škálách. I syntezátorové zvuky simulují barvy nástrojů tohoto koutu světa.
"Hole In The Head" začíná bubenickým sólem, postupně se přidává celá kapela, nad basovými údery zní nervní struktury, hudba se stále dokola ztišuje a zesiluje, rockové figury vstupují do jazzového všetečného bloumání, které je blízko bebopu, Covington hraje off beat (rytmus "bez pravidel"), Hendersonovy melodie kloužou jak po ledě, stejně si vede Kinsey, který navíc volí rejstřík Fender piana, baskytara se může uběhat. Vše dobarvují stálé změny dynamiky (chvíli jsme s baskytarou na hranici ticha), za horizont skladbu nese Willis vzrušeným baskytarovým sólem, do kterého na konci vpluje celá kapela. Uběhlo dvanáct minut života.

Na hranici mezi rockem, funkem a jazzem nás nasměruje skladba "Foreign Affairs" s dalšími dynamickými hrátkami. Melodii si tady nástroje předávají, sólo postupuje bez hranic mezi nástroji. Rytmus je hybný a rázný, kolem něho obíhají silné riffy. Další skvělá věc.
A "Premonition" je opravdovou předtuchou, zlým tušením: akordické rány otevírají úskočnou strukturu, do které co chvíli vstupuje podivný motiv v klávesách, možná výsměch, možná vztyčený prst. Scott Henderson ukáže, že umí hrát opravdu velmi rychle, ale hlavně u něj člověk obdivuje široké melodicko-harmonické myšlení. Klobouk dolů.
Titulní "Reality Check" album uzavírá. Těkavý riff stojí nad vzrušenou, ale nikam nespěchající basou, Covington hraje metličkami a je hodně vzadu, skladba skončí dřív, než se rozkoukáte.

Skvělé album.
reagovat

alienshore @ 09.02.2013 12:07:29
Danny, parádna muzika :-) .... oceňujem že si sem dal Tribal Tech, Stella by Infra-Red High Partical Neutron Beam je pecka ako hrom , toto je muzikantská smotánka .... Gary Willis je masakrálny basák , ináč určite vieš že Henderson hral na prvom albume Chick Corea Elektric Band, ale dlho tam nevydržal lebo si akosi nepadol do rovnakej vlnovej dĺžky so samotným Coreom :-) .... ale napr. by ťa mohol zaujímať projekt ak ho teda nepoznáš s názvom Players a vydali jeden album v roku 1987 a okrem Hendersona tam sú aj Steve Smith, Jeff Berlin, T Lavitz .... a novinka z minulého roku je projekt HBC čiže Henderson, Berlin a Chambers .....

Danny @ 09.02.2013 21:14:10
alienshore: díky za reakci a za tvůj vklad k tématu. Tribal Tech patří k mým oblíbencům, stejně tak sólový Henderson, ale už vím, že u tebe je to podobné. Připomněl jsi zajímavé projekty, řadu z nich jsem zmiňoval v Hendersonově profilu, např. spolupráci s Chickem Coreou, který prý byl velmi autoritativní (Henderson o tom mluvil kdesi v rozhovoru, mám pocit, že to byl časopis Muzikus), nebo HBC, to mám doma jen krátce, ale už tomu přicházím na chuť (jazz rock, ale víc jazz: bebop, free jazz s funkujícími spodky, trocha blues). O Players vím jen teoreticky, ale nic jsem od nich neslyšel - máš něco?

alienshore @ 09.02.2013 21:41:51
Danny, Chick Corea je ako hudobník geniálny ale ako persona určite diskutabilný :-) .... , áno niečo od Players mám .... , ak chceš môžeš mi sem napísať svoj mail ak to nie je problém :-) ....

Danny @ 09.02.2013 22:11:00
Příteli, děkuju, ale nemůžu po tobě chtít, abys mi vyráběl vzorky skladeb a posílal mi je. Poptám se po známých, on to někdo mít bude. Ale i tak dík! Mě spíš zajímalo, jaké to je a co tomu říkáš ty?

alienshore @ 10.02.2013 10:16:49
Danny ak budeš mať možnosť tak si to zožeň .... je to kvalitná záležitosť ale od týchto muzikantov sa ani nič iné nedá čakať .... Players je štýlovo trochu melodickejší ale je to veľmi pekný jazz/fusion , ja osobne by som si to kúpil ale nedá sa zohnať a keď už tak za vysoké ceny, poznáš napr. projekt klávesáka T Lavitz s názvom School Of The Arts ? hrajú tam taký borci ako Dave Weckl, John Patitucci, Frank Gambale, Steve Morse, Jerry Goodman ... celkom náročný jazz/fusion ale hráčsky je to prvá trieda ....

Danny @ 10.02.2013 19:56:34
Bohužel neznám, ale ta jména, to je jedna hvězda vedle druhé. Já mám Lavitze spojeného s Dixie Dregs a dál na něj narážím spíš náhodně.