Matadors - Snad jednou ti dám / Malej zvon, co mám (SP) (1966)

Moje slabost pro starou českou hudbu mi nedá, abych nezareagoval...
Samozřejmě Matadors, eleitní pražská bigbítová jednotka, jedni z prvních seriózních představitelů rhythm and blues s posuny k soulu.
Pravda, tenhle singl je spíše pamětnická a památná záležitost, ale není to zase vyloženě výstavní zboží kapely.
SNAD JEDNOU TI DÁM je opravdu model hudby pro Karla Kahovce. Mohlo by ji ovšem interpretovat i Flamengo, tady ještě není vyloženě ta polarizace tak zjevná, ale každý nějak začíná a tak tohle patří do těch zjevných začátků.
MALEJ ZVON CO MÁM je jedna z prvních věcí co natočil Vláďa Mišík, vedle OLD MOTHER HUBBARD. Ani tahle skladba není vysloveně průkopnická, také by nikoho nenapdlo, že zpěvák to za tři roky dotáhne ke Slunečnému hrobu za za deset let k Stříhali dohola malého chlapečka a za dalších deset let k Dobré ráno (tak bych mohl pokračovat).
Matadors byla skvělá hudební jednotka a už od tohle singlu šla jejich hudba opravdu nahoru. Bylo to hlavně tím, že díky zahraničním angažmá ve Švýcarsku, NSR a Belgii mohli být konfrontováni se zahranční scénou, což byl mocný impuls k neustálému zlepšování a pilování instzrumentálních a interpretačních výkonů.....
Souhlasím i s počtem hvězdiček a díky za připomenutí.

reagovat

Legendární skupině The Matadors se podařilo nahrát singl a EP desku už v její první sestavě (vlastně úplně první ne - Wilfried Jelínek byl již nahrazen Tony Blackem alias Miroslavem Schwarzem). Jedna píseň patřila Karlu Kahovcovi a ta druhá přirozeně Vladimíru Mišíkovi. Ta první - Snad jednou ti dám - je - jak už to u Kahovce bývá - písničkovější a melodičtější, ta druhá - Malej zvon co mám - je tvrdší a sirovější. Zvuk není kdovíjak závratný, ovšem to už patřilo k dobovým reáliím. Myslím, že písně (hlavně ta druhá) utrpěly hlavně českými texty. Ten o tom malém zvonu napsal Vláďa ve studiu během pár minut.

Na obhajobu některých nedostatků nahrávky lze uvést, že většina z muzikantů byla ve studiu poprvé v životě.

Singlová deska této legendy není nic světoborného, nicméně i po letech jsou obě písně k poslechu a do jisté míry vybočují z průměru doby, a to hlavně díky sehrané rytmice a individualitě Radima Hladíka, v němž už tehdy dřímal velký talent a jeden z největších kytaristů nadcházejících let.

Lepší tři hvězdičky.
reagovat