U2 - October (1981)

Nová vlna - ne-nová vlna, pop - nepop, romantika - neromantika, Bono - neBono, U2 patří zkrátka k mým nejoblíbenějším a nejzásadnějším kapelám a jejich skoro automatické a stádovité vřazení do popové škatulky je podle mě značně nesprávné, ale i nespravedlivé. Minimálně první 3-4 desky měly jasný rockově-novovlnný odér, kapela hrála koncerty v jasně rockovém obsazení. Bono měl ale takový hlasový a výrazový potenciál, že nebylo možná toho nevyužít. Zkusili rockové, popové i elektronické experimenty, šíře jejich talentu je v podstatě nezměrná. Dávat je prostě do škatule s Britney Spears nebo Whitney Houston se mi hrubě nezamlouvá.

Už úvodní Gloria je přesně podána v takové podobě, kterou u Irů miluju - nádherný romantický otisk, připlouvající z dáli s Bonovým hlasem, Mullenovy bicí jsou pořádně dobově nahlas a s Claytonovu basou s námi pořádně houpou - slyšte rozjetý závěr. Hlavní devízou ale už tady jsou Edgeovy nádherné strunné střepy a Bonův emocemi doslova prýštící hlas. Tenhle chlapík opravdu bez problému uzpívá vlastně cokoli, proto má můj absolutní respekt. I Fall Down - klavírní ledově křehký nástup, další pevně držící rocková rytmika, Bono tady krásně ukazuje samozřejmý přechod od komorní a křehké polohy až po drsné refrénové burácení. Má to ale krásnou, temnou, melodickou linku, a dělá to se mnou mnoho. Klopýtající bicí salva se pořádně drtící basou a melodickými kytarovými střípky - to je neveselý a drsný nástup I Threw A Brick Through a Window, jejíž podání a nálada zcela odpovídá jejímu názvu. Tempo není sice nijak zdrcující, ale práce rytmiky je doslova ďábelská, jedinou jakous-takous melodii tu drží Edge a Bono je pořádně temný, někdy až naštvaný. Mno jestli tohle je pop... Rejoice je o něco přívětivější a taky svižnější s obnaženou jízdou basy a hlavně bicích, Edge sází své kytarové diamanty od pořádně temných až po jasné a křehké melodie. Stále je ale zřetelný celkový neveselý, melancholický podtón. Fire - opět drsná jízda oddaná názvu - rytmická palba, temné Edgeovy tóny a Bonovo kloktání s hlasem. Tady musíte být připraveni, jsou tu neustálé změny temp a nálad a od komerčního, veselého popu to opět dělí světelné roky. Bezútěšná a značně progresívní tvář U2... Úvod Tomorrow je naproti tomu jako z jiné planety - temně melodická stěna (určitě v tom měl prsty Lillywhite) s krásně deklamujícím Bonem - obnažená melancholická, křehká nádhera s jasným otiskem jejich domoviny. Ano, tohle už připomíná jejich budoucí tvorbu... Niterná, nádherná věc, v závěru zdrsnělá. Studené úhozy klavíru, které mi zmrazí kosti vždycky až na dřeň a pocitový, krásný Bono - to je další extrémní skvost October. Není třeba dalších slov. With a Shout už to musí zase celé nakopnout dopředu - bicí s basou si na chvíli vezmou slovo, ve skladbě řádí až do konce, a je tady ta melodičtější a romantičtější Edgeova linka, kterou už známe i z dalších desek. Bono je suverénní, silový, jede až na doraz, o geniálním refrénu to platí dvojnásob - ten chlap snad spadl z jiné planety. Je tu další rytmické běsnění, které zastaví až romantické Edgeovo kouzlení a vyšívání a naléhavý Bono - Stranger in a Strange Land, ano, tady se naše duše poněkud tempově i náladově zklidní a zahojí. Bono působí intimně, dojímavě, bezprostředně - jako kazatel. Scarlet má podobný, opravdu nádherně melancholicky vystavěný úvod, tentokrát uměřené bicí, klavír ruku v ruce s čistou kytarou. Podobný model skladby jako předchozí kousek, ale ještě klidnější, dojemnější a čistší podání. Před výkonem Bona snad už poklekám. Na závěr ale musíme dostat na zadnici velikonoční vyplacení, a tak je tu Is That All? s klopotně uhánějícími bicími a basou, rytmus jako na horské dráze zpomaluje a zase zrychluje, Bono ale i do tohoto zdánlivého chaosu vkládá krásné melodie. Razantní, pořádně doprava ohulený závěr. K tomu všemu dokonalý, prostý, minimalistický obal a booklet, ze kterého dýchá láska k rodné zemi. Tečka.

První čtyři alba mají ještě vedle krásného romantického irského otisku jasné pozůstatky původní punkrockové dravosti a trochu těch novovlnných nástinů, čemuž nebylo možno v době jejich začátků uniknout. Tohle album je vlastně dokonale vytesané, v porovnání s mými megaklenoty War, Unforgettable Fire či Joshua Tree ale dávám zasloužené brilantní čtyři! Tohle je jedna z kapel, které ohromný komerční úspěch přeju všemi deseti, protože je zasloužený a byl vydřený od nuly.





reagovat

Martin H @ 06.05.2016 19:48:39
Pěkná recenze. S poslední větou souhlasím beze zbytku.