Electric Prunes - Mass in f minor (1968)

Electric Prunes jsem jako skupinu objevil v Divadle hudby na počátku sedmdesátých let a byl jsem tehdy velmi překvapen celkovým pojetím, kam se až rocková hudba dostává od zrnitých jednoduchých kytarových písniček…. Už samotný název kapely nedal na tyhle Američany zapomenout… Album se mi ale nepodařilo získat a jeden můj kamarád až po letech měl štěstí, že desku Mass in f minor získal nějakým dost komplikovaným způsobem z USA. Hlídal ji jako oko v hlavě a pochopitelně nepůjčoval. Nic ale neměl proti tomu, abych si ho k němu chodil občas připomenout poslechem…. Pak se mi kontakty s kamarádem po vojně nějak přetrhaly a dlouhá léta jsem album neslyšel a nikdo v okolí tuhle zvláštní desku neměl. Až jiný kamarád Zdeněk (velký sběratel a znalec staré hudby) mi opět po letech zprostředkoval kontakt s ní (za což mu velmi děkuji) a já se teď rád se svými pocity s vámi rozdělím…

KYRIE ELEISON – podmanivý sound psychedelické vlny amerických šedesátých let. Nechybějí varhany a elektrické vibráto u kytary a šustivé bicí nástroje a už se nám rozbíhá sound kapely do podobných hudebních obrazců jako raní Pink Floyd na jejich singlech z počátků jejich tvorby. Na rozdíl od Pink Floyd té doby se mi ale zdá (při vší úctě k Pink Floyd), že po instrumentální stránce má tahle skupina o poznání vyšší level. Atmosféra skladby spojuje liturgické pojetí klasické katolické mše s prvky rocku, kde kvílí elektrická kytara a sound se rozlévá prostorem. Hlas zpěváka Jamese Lowea opakuje podle latinského rituálu název skladby a máte skutečně pocit, jako byste se zúčastnili obřadu. Trochu mám pocit, jakoby v instrumentálních pocitech odtud mírně čerpali bratislavští Soulmen svoje postupy…. Při poslechu máte pocit jakési vnitřní vážnosti, která je konfrontována z poměrně progresivními kytarovými party. Práce echocordu a dynamiky je opravdu všeobjímající…

GLORIA – varhanní sound Marka Tulina (hraje zároveň i baskytarové party)otvírá další liturgické téma. Varhany ale znějí přece jenom jaksi odlišněji než u Vanilla Fudge, Iron Butterfly nebo od Pink Floyd. Formálně ale hudba není příliš komplikovaná. Je zde spíš řada nečekaných překvapení, která jsou zajímavě řazena do tématu. V každém případě rocková identita je stále nablízku a hudba se nijak neutápí v nějakých avantgardistických postupech. Kytarové sólo se hezký poslouchá a stylově sem zapadá, ale nemyslím, že by Ken Williams byl Jimi Hendrix. Jeho party znějí elasticky a stejně jako baskytarový sólový postup doprovázený bicími vykazuje kreativitu v podání. Hledačské pokusy jsou zachyceny v používání mírně destruktivních zvuků, ale řekl bych, že záměrem není posluchače šokovat, ale spíš ho přenést do nějaké rockové rapsódie s náboženskými obrazy. Doznívání lidského hlasu je obřadně vážné a mírně tajemné….

CREDO – varhanní prvky jsou doprovázeny orchestrací dechů a smyčců, ale opět uměřeně, žádné velké lesy smyčců ve stylu Davida Bedforda nebo Paula Buckmastera. Rockové akordické proměny jsou hodně čitelné a šedesátá léta se nedají zapřít. Občas mě napadají nějaké analogie s Pretty Things nebo Who, ale to jsou pouze hudební doteky. Tenhle hudební útvar vznikal na základě jasného názoru zkušeného autora Davida Axelroda, který převedly Electric Prunes do tohoto zajímavého útvaru. Nemám pocit nějaké pronikavé progrese, ale přesto jako bych se pohyboval lehce nad zemí v nějakých pitoreskních obrazech občas zahalovaných párou nebo dýmem. Nádherný liturgický projev v přísně harmonickém souladu historické zpívané latiny a tak milovník historie možná ucítí jisté vibrace.

SANCTUS – kytarové kouzlení s tóny a zvuky zní poměrně odvážně. Vokální stavba je dobře vystavěna a tady navíc i instrumentace s rytmikou nacházejí mírně nezvyklé postupy. Trochu nálady jako ze soundtracku nějakého velkofilmu. Kytarové sólo se opět prodere do popředí, ale o prostor se dělí s akcenty dechové sekce orchestrace. Mám před očima český historický film Údolí včel nebo Ďáblova past. Všechno stojí na vnitřních vibracích a zjitřených pocitech. A pokud posluchač dokáže naslouchat, myslím, že si najde pro sebe ten svůj díl hudebního sdělení….

BENEDICTUS – zajímavé instrumentální kombinace kytar, varhan a basů. Bicí kupodivu nevykazují nějaké závratné nebo nečekané postupy, ale na druhé straně drží celý ten útvar pohromadě. Kytarové sólo se z rockových vod mírně přesune k jazzovým náladám. Varhanní přítomnost je najednou střídána elektrickým pianem a bicí a baskytara swinguje a kytara seká přiznávky. Je to snaha vybočit ze schématu, ale hovořit o jazzu není tak úplně namístě. Baskytara opět přejímá úlohu kytary a už je tu orchestrace s ráznými akcenty melodické linky.
Některé postupy jakoby slavný Andrew Lloyd Webber použil v Jesus Christ Superstar o dva roky později (!). V každém případě další zajímavý pokus spojit zdánlivě nespojitelné...

AGNUS DEI – ocitáme se v závěru alba. Kytarové akordy zásadně odespávají melodickou strukturu, zatímco harmonická forma je poměrně pečlivě proaranžovaná a i když zde nefungují žádné rockové riffy, přesto zde opakovaný motiv hraje dost zásadní roli. Hudba se neviditelně rozšiřuje a pokrývá virtuálně více prostoru. Základní téma slyšíte velmi naléhavě, ale jste zároveň konfrontování s experimenty varhan, elektrického piana, echocordu a možná nejcitelněji elektrickou kytarou. Dynamické odstínění je zajímavé a lze ho přijmout jako velmi účinný způsob, jak na sebe nechat působit celý tento nezvyklý hudební opus.

Album Mass in f minor je odvážným hudebním pokusem své doby. Píše se rok 1968 a Amerika nabízí na jedné straně Supersession, na druhé straně Band: Music From Big Pink, šamanské In-A-Gadda-Da-Vida od Iron Butterfly, Vanilla Fudge servírují Renaissance, Doors jsou zde s Waiting For The Sun, Zappa šokuje svými projekty, odstartovali syroví Blue Cheer a velké popularitě se těší Jefferson Airplane…. a Electric Prunes přicházejí s ojedinělým konceptem psychedelické rockové mše s latinským rituálem…. Na svou dobu hodně odvážný hudební počin, který respektují a dekoruji pěti hvězdičkami….

A máme tu ještě bonusy:
HEY, MR. PRESIDENT – tady se dostáváme do rockové sféry zbavené liturgického obrazu mše a máme zde rázný rockový podíl rhythm and blues a soulu. Tady se mi Jesus Christ Superstar opět připomíná. Je zde velké nasazení a dravost, kterou jsme předtím postrádali. Skladba má politický podtón, ostatně jako řada jiných pokusů kolem konce šedesátých let. V Bílém domě seděl Lyndon Baines Johnson a ten se svými militantními plány představoval pro mladou revoltující Ameriku hlavního nepřítele. Výtečný hudební nástup. Do konceptu málem rockové opery se sice tahle skladba moc nehodí, ale máme možnost si poslechnout Electruic Prunes v jejich bytostně expresivní poloze, kterou do značné míry na Mass in f minor potlačili. Úderný a rázně vstřícný bonus, jen co je pravda!

FLOWING SMOOTHLY – krásné patetické kouzlení s hammondkami. Vokální podíl je psychedelicky rozevlátý a zpívané sbory znějí jako andělské hlasy a sólový zpěv ukazuje opravdu velmi dobrý hlasový fond, ale i velkou výrazovou přesvědčivost. Rocková kytara má více agresivnější barvu, tak trochu ve stylu Mika Pinery. Zajímavé aranžérské postupy nám nabídnou výtečně seřízené vokální party, které se prolínají s tetelivými zvukovými obrazy a mírně snovou atmosférou. I tenhle bonus není žádné Béčko do vycpávky, ale zní hodně přesvědčivě.
reagovat

zdenek2512 @ 22.03.2013 07:23:43
Zdravím Petra Gratiase, k té desce jsi napsal totálně vše. S tím závěrem, že se jedná o dílo které nikdo před nimi ani po nich nedělal, aby zhudebnil prakticky katolickou mši a zahrál ji rockovými nástroji tak na tu dobu to byla pecka. Skupina se jak píšeš nijak neprosadila ostatními alby, ale toto je unikát. ještě jednou díky za recenzi.

luk63 @ 22.03.2013 08:30:59
Seznámil jsem se s tímto albem až na začátku 90. let. Jdeo zajímavý a docela povedený pokus spojit do té doby (zdánlivě) neslučitelné. Určitě průkopnická záležitost.

Voytus @ 22.03.2013 08:49:11
Zajímavá záležitost, objevil jsem ji (stejně jako několik dalších) díky filmu Easy Rider.