Purple Earth - Purple Earth (1998)

Purple Earth – název s poetickým obsahem, nicméně se přiznám, že nevím, zda se jedná o suverénní kapelu, anebo jednorázový projekt, který vydal label Polydor v pro mě neznámém roce. O albu a jeho protagonistech toho také moc nevím a tak se bude moje recenze odvíjet pouze z pocitů a dojmů, aniž bych znal background kapely, nebo alba.
Zajímavým pro mě ale zůstává jméno kytaristy a zpěváka Anthonyho Krizana, které se svým původem evidentně odvolává na české kořeny. Jména ostatních hudebníků mi rovněž nejsou známa.
Známe se v poměrně blízké kamarádské shodě s Ivo „Spyderem“ Křižanem, brněnským kytaristou/baskytaristou a zpěvákem ze skupiny Stop The Gods a Atlantis sourozenců Ulrychových, který emigroval na počátku sedmdesátých let z Rakouska do NSR a odtud do USA. (viz projekt The Shafter Avenue Experience, který natočil mj. s legendárním bubeníkem Flamenga Jaroslavem „Erno“ Šedivým.) Nyní střídavě žije tady a v USA. Byl překvapen tímto jménem, nikdy o něm neslyšel a ujistil mě, že vzájemně nemají vůbec nic společného… snad jen to, že jsou oba rockeři a hrají na kytaru a zpívají…. Z hudebního záznamu, který jsem získal jako raritu od svého kamaráda, jsem pro recenzi objevil následovné….

BROTHERS – začátek jako od Jimiho Hendrixe a také ostatní postupy jsou vedeny v duchu kytarového mága. Prošlapuje se tady nejen wah wah pedal, ale i jednotlivé detaily upomínají k Hendrixovi velmi adresně. Kapela šlape jako čtyřtaktní motor na plný plyn a hlas zpěváka si zachovává velmi zajímavý výraz, i když je podání tkví především a expresích než na hlasovém rozsahu. Rytmika pracuje jako pneumatické kladivo a Anthony Krizan řádí s kvílivými kytarovými party jako ďábelské zjevení. Je zde trochu cítit přítomnost funku jako od Living Color, ale je zde také poznat ta kosmická rozevlátost woodstockovských skupin konce šedesátých let. Tohle je prostě nástup jako za spartakiády do první řady!!

BITTER TEARS – syrový a dravý rock pokračuje i v další skladbě s důraznými akcenty. Zpívaný projev sice nekoresponduje tolik s názvem, v němž je řeč o hořkých slzách, ale hudba tento smysl potvrzuje názorněji. Kytarové party totálně ovládají terén, takže nejsou moc čitelné další nástroje. Baskytara Steve Blaufendera je hutná a prorazila si s bicími Dave Anthonyho cestu do popředí. Kytarový sound Krizana mi připomíná kytarového funkového experimentátora Wah Wah Watsona. V refrénu se vokální podíl posouvá do výšek, ve středních polohách je mírně zahlušován ostatní instrumentací. Zajímavý příspěvek!

MORE THAN I HAD – basové attacky prorezonovávají do morku kostí, zatímco kytarová ornamentika přivolává psychedelickou baladu, kde vznikl i prostor pro akustické kytary. Hlasový podíl a naříkavý vokální podíl mi v něčem připomíná Dave Gilmoura míseného s Johnem Wettonem, ale i s Adrianem Belewem. Kytary kolotají a sólová elektrická kvílí, ale v úměrných polohách. Jsou zde i klávesy Douga Kissnera a Ralpha Barrientose, které dotvářejí celkovou atmosféru. Melancholické, ale nijak sentimentální. Příjemné na poslech. Výtečně playbacky zdvojené party Anthonyho Krizana jsou příjemnou změnou v pojetí písně.

MAN ON THE MOON – jako bych zaslechl vocoder (což by ovšem nepatřilo ani do šedesátých či první poloviny sedmdesátých let). Bluesový pocit do skladby přichází nevtíravě, i když o nějakém blues v ryzím slova smyslu se tu hovořit nedá. Z pozadí slyším hammondky
A lehce přeznívající tóny kytary. Rytmika dusá v opakujícím se schématu. Skladba patřící na přelom šedesátých a sedmdesátých let, ale ten vocoder mě hodně mate! Leda, že by to byl rafinovaně studiově upravený zvuk wah wah pedálu. Sloka plyne mírně v duchu skladby Long Time Gone od Crosby Stills And Young, třebaže v dalších postupech je razantněji pojednaná s jinak vedenými hlasy. Psychedelická sklíčka proměnlivosti tetelivého soundu jsou velmi kreativní. Velmi dobře pojednaná skladba.

GOODBYE JULIE – tahle přímá skladba zní jako rock počátku devadesátých let a už se sem zcela adresně zapojil funk. Není to sice Jamiroquai, ani Red Hot Chili Peppers nebo Living Color, ale tohle je reakce na nové trendy v hudbě, která měla oslovit mladší rockovou generaci. Chvíli mě bude trvat, než to vstřebám a než se vůči tomu nějak vymezím….. Jako programově zábavná prvoplánová hudba se to ale v žádném případě netváří…..

A PLACE TO CALL HOME – v téhle skladbě sáhneme zase trochu někam jinam. Stavba kompozice je hodně zajímavá. Jsou zde tympány, výrazný basový zvuk a rozostřený zvuk klavíru. Rozkládané kytarové akordy mají onen psychedelický přeznívající tón a hlasové zpodobnění mě připomnělo v něčem skupinu, kterou poslouchal v devadesátých letech můj syn Roman a pamatuji se, že říkal, že se jmenují Smashing Pumpkins. To dělají ty vokály, bicí a kytara. Objevují se tady i smyčce, které lehce vyčnívají s té rockové instrumentace a hudba se valí vpřed a nabaluje na sebe různorodý nános vibrací, emocí, tajemna, psychedelie a umí pracovat s dynamikou. Tympány a smyčce a basy trochu přivolají prvky orientální hudby. Dobře se to poslouchá po globální stránce.

TELL ME I´M NOT DREAMIN´ – tady se ale už rytmika stává programovanou. Programming drumming v prvním plánu a to mi už nesedí v té ortodoxní podobě. Rytmus vytlačuje melodickou linku a i když zde jsou sanfranciské vokály šedesátých let, tak hudba už patří do jiné dekády. Čekám co to instrumentálně přinese. Rytmika už asi pojede od začátku do konce v jednom rytmu cool music (nebo se tomu říká chill out?). Konstatuji, že je zde atmosfér a prostor pro emoce, ale to umocňování a ž příliš zdůrazňovanými automatizovanými bicími nějak nemohu spolknout. Jedno takovou skladbu jsem schopen na albu akceptovat, ale celý formát by už pro mě byl nestravitelný po rytmické stránce…

TRAFFIC JAM – zase se nám sem vrací duch Jimiho Hendrixe. Rytmika opět vybuchuje a pulsuje jako pára v přetopeném kotli. Kytarové jízdy působí jako nálety a strhávají všechno co jim stojí v cestě. Změna rytmu a dravá proměna do modelu progresivního elektrického blues se střídá s powerrockovou neodbytností. Tohle je ovšem instrumentální skladba, která je ukázkovým zbožím pro výlohu, kde se Krizan, Blaufender a Anthony s Listortuem pouštějí na jízdu hudebním tobogánem. Pořádně uvolněná energie, která musí strhnout každého pravověrného rockera už během poslechu k zemi…

REAL MUSIC – tohle zní jako sitarová kytara (!) Není to špatná změna po předešlém nářezu. Zase zde máme trochu psychedelického motivu spojeného s varhanním soundem, kterém sem přináší prvky art rocku. Hezké prolínání stylů. Synthesizery zde suplují mohutný symfonický sound, který se beatlesovský rozlévá ve vokálních partech (It´s All Too Much, ale spíš v hillageovském pojetí solárního rocku) s přítomností elektrického spinetu (harpsichordu). Bicí zjednodušily svoje obrazce a tlačí celý ten hudební náklad vpřed. Zvonění akustických kytar a přeznívání tónů se zvolna ztrácí v prostorů s kvílivou ozvěnou. Mohutné téma, které se velmi hodí na závěrečnou pozici na albu.

Neznámá skupina, neznámý projekt a neznámá doba vzniku (!!!) Nějak moc otazníků za sebou. Nicméně, ať je to jak chce, vznikl zde zajímavý hudební projekt poctivého hudebního řemesla s řadou výtečných instrumentálních výkonů a aranžmá. Nejedná se o ryze superprogresivní model hudby, který by nic nepřipomínal, ale to celkové pojednání ve své majestátnosti, ale i písňové přehlednosti mě získává na svou stranu a tak tuhle neznámou partu odměním pěti hvězdičkami.








reagovat

Cossack @ 01.04.2013 18:36:11
Album jsem neslyšel, ale podle všech indícií se jedná o projekt z konce 90. let kytaristy a zpěváka Anthonyho Krizana, který v letech 1994–1996 půsotbil v kapele Spin Doctors jako sólový kytarista. Jeho obdiv a inspirace Jimi Hendrixem je celkem zřejmá (viz odkaz)…
>> odkaz

adam @ 02.04.2013 07:08:47
je to z roku 1998, vid v diskusii pod hlavickou neznama rarita.....