Rypdal, Terje - The Singles Collection (1989)

Z poměrně slušné diskografie vynikajícího norského kytaristy Terje Rypdala znám jenom dvě alba, takže se necítím být znalcem jeho repertoáru. Nicméně jsem u kamaráda objevil album The Singles Collection a zaujalo mě, že právě takový hudebník a skladatel se uchýlil k formátu singlů. O Rypdalovi je známo, že jeho seversky dumavá až meditativně záhadná hudba se vyjadřuje na širších plochách, anebo ve skladbách, které v žádném případě nesvádějí k nějaké singlové produkci. Veden zvědavostí, jak toto album bude znít jsem se do něho zaposlouchal a tady jsou moje dojmy…

THERE IS A HOT LADY IN MY BEDROOM AND I NEED A DRINK – tříštivý zvuk synthesizeru jako třepetající albatros nad planinou a do toho plíživá a procítěná bezpražcová baskytara jako z dílny Jaco Pastoriuse. Máme konec osmdesátých let a i zde doznívá nově nahraný princip bicí rytmiky. Naštěstí ale hraje Audun Klaive na klasickou baterii, ale zvuk je preparován částečně elektronikou. A už je tu výrazný sound kytary Terje Rypdala. Nejenže je zde řada zajímavých tónových modulací, ale i zajímavé barvy. Celek působí živěji, než jak jsme u Rypdala zvyklí a proniká sem více jazzových aspektů než na začátku bylo zřejmé. Kompozice je konkrétnější a sevřenější….

SPROTT – tady se ovšem bicí programují. Prozrazuje to kulometný automat, ale máme zde klasickou instrumentaci, v níž elektrická kytara posbírá všechno z rockových impresí a také pulsující basy Bjorna Kellemyra vás nenechají v klidu. Zcela nečekaně do hry vstoupí klasické hammondky (!). Tohle jsem nečekal. Dravý sound s vypilovanými detaily koliduje někde mezi santanovským varhaníkem Tomem Costerem a Brianem Augerem. Hraje na ně ale Allan Dangerfield. Je to ovšem závod jako formule 1. Bicí a baskytara jsou poháněny kytarovými eskapádami značnou rychlostí vpřed jako pendolino na kolejové dráze po rovinaté pláni.

MYSTERY MAN – podle názvu přijde něco výrazně odlišnějšího. Ano, tohle je „klasický Rypdal“. Dlouhé tóny synthesizeru kombinované se synclavierem vytvářejí chladný dlouhý astrální sound, do kterého vkládá Rypdal jemné doteky kytarových tónů. Mystika je součástí prvního plánu a tak navodit představu nějaké osamělé severské skalnaté krajiny ponořené do mlh nedělá mnoho problémů fantazii. Bezpražcová baskytara zde dostává prostor promluvit svou zádumčivostí, stejně tak jako lehce nasazované kytarové tóny, které dokreslují atmosféru nekonečné osamělosti a lidské vyprahlosti. Přeznívání kytarových tónů s menším vibrátem a sférické naříkání jeho perlení je opravdu působivé.

THE LAST HER – percussion zahájí v jakoby rituálním obřadu opakující se schéma a kytara zkresleně kvílivým tónem se zařezává do prostoru. Tahle skladba mi ale nezní příliš seversky. Jiné principy rytmiky a basové linky mi přivolají spíš funk…. Pak se najednou krátce úplně změní téma a máme zde synclavierem syntetizovaný sound Panovy flétny a téma se vrací zpět..

STRANGE BEHAVIOUR – rytmika je elektronicky modulovaná a nastolí dusavý rytmus, náhle se odpojí a iniciativu převezmou Rypdalovy kytarové experimenty se zvukem doplněné kouzlením záhadně podmanivého synclavieru. Zase výrazně exponovaný zvuk hammondek a vynikající funkově odpíchnutá Kjellemyrova baskytara. Hraje skoro tak perfektně jako norský basový virtuos Jonas Hellborg. Zajímavé spojení minulosti s přítomností, které jsem schopen akceptovat bez vážnějších výhrad.

U.N.I. – tohle je vynikající motiv, jako by si zde dal s Rypdalem dostaveníčko Miles Davis osmdesátých let s jeho elektronickými experimenty funku a jazzu. Rypdalova kytara je stále čitelná a stylově neměnná, ale kreativity jeho hry jsou hodně slyšitelné a náhle do hudebního tématu vstoupí prvky artificiální hudby v podobě Dangerfieldova klavírního tématu. Možná se budeme i trochu bát… připojily se prvky postpsychedelie s téměř s čarodějným soundem. Tady se opravu vaří zvláštní lektvar v jednom kotli. Příměsi jazzu, rocku, severské vibrace spojené s vážnou hudbou jsou dost náročným soustem a jsem překvapen, že tahle hudba mohla být nahrána na singl (!) Terje Rypdal chtěl překvapit a myslím, že se mu to stonásobně podařilo.

COYOTE – elektrické bicí se opět vemlouvají do uší spojeny s pregnantními basovými party a kreacemi zkreslené elektrické kytary. Kleive střídá elektrické pady s klasickou bicí soupravou a činí můj poslech „snesitelnějším“. Zajímavé postupy. Dlouhý astrální tón, exoticky znějící percussion z pralesní Amazonie (u severského barda dost nezvykle) a pak tónové přelévající se vlny synthesizerů navodí abstraktní vizi osamělého kojota, hledajícího svou kořist….

SOMEHOW, SOMEWHERE – meditativně zasněné téma, v němž bezpražcová baskytara získává velký prostor k sebevyjádření. Modulované rozvibrované dunivé tóny znějí nadpozemsky a k nim se připojuje i zádumčivě znějící elektrická kytara s aktivním sustainem a rozostřený vážný sound prolíná prostorem s řadou impresí. Melancholické vyznění je výsledkem.

STEADY – tady jsme ovšem na horké půdě. Hypnoticky rázný princip opakujícího se schématu dává prostor k velmi rychlým basovým pulsacím a kytarové jízdě napříč terénem. Tohle je funk jako víno a navíc sem přicházejí opět moje oblíbené hammondky. Rypdal varhany tu a tam používal, ale v tomto pojetí svou hudby vrací zpět (což právě mě vyhovuje), kdo by čekal na konci osmdesátých let tenhle nástroj v hudbě? Rypdal si tady nijak nezadá svou hrou s famózním Al DiMeolou a i když používá jinou barvu technicky je modekl téhle hudby s vášnivým Italoameričanem poměrně dost identický, ale pracujeme zde s úplně jinými harmoniemi a náladami a především i rytmikou.

CROONER SONG – Kjellemyr nasadí svým fretless bassem jiné téma, jazzově meditativní, ale Kleivovy bicí znějí droleně a rozkouskovaně a působí mírně chaotickým dojmem, což je přirozeně záměr a víc zde vyniknou jednotlivé údery. Rypdal se nad nimi vznáší svou sférickou kytarovou hrou tříštivých rozvibrovaných tónů a Dangerfieldovy klávesy to dokreslují nekonečnými impresemi, které se přelévají jako barevné páry prostorem...

Terje Rypdal je zvláštní kumštýř. Těžko zařaditelný do nějaké konkrétní kategorie. Fusion music bude asi ten nejvíce odpovídající termín, ale nevychází z amerického modelu Mahavishnu Orchestra, ani z britských experimentů Grahama Bonda… Jeho skandinávská příslušnost sem vkládá řadu severských prvků hudby, příbuzné stylu a soundu přísně nekomerční firmy ECM. Možná bychom mohli říci, že na singlové kolekci udělal více kroků ke sdělnosti a konkrétnosti svého hudebního pojetí, ale žádnou úlitbu komerci v tom ryzím slova smyslu. Na albu je cítit hledačství a propojování jeho raného stylu s moderními prvky osmdesátých let. Hudební podíl je na velmi vysoké úrovni a muzikantské dispozice mají vysoko nastavenou laťku. Moje hodnocení tedy není nijak jednoduché. Vzhledem k tomu, že jeho alba Descendre a After The Rain znám, tak abych odlišil proporce, tak uberu na čtyři hvězdičky, ale čtyři a půl by bylo úplně nejobjektivnější.
Album bych doporučil především těm, kteří i v dnešní zrychlené hektické době si dokázali udržet cestu ke koncentrovanému poslechu nevyrušovaném zvoněním mobilů anebo nutkavou potřebou vysedávat dlouho do noci u počítače…

reagovat