Taj Mahal - The real thing (1971)

Studiová alba Taj Mahala nejsou špatná, ale neřekl bych, že jsou vyloženě skvělá. Obecně se mi líbí víc bluesové živáky, než studiovky (až na výjimky). A tenhle koncert patří mezi ty vůbec nejlepší. Z hudby přímo čiší radost, štěstí a jak to jen nazvat...smíření, pochopení života, nebo snad láska k němu. Atmosféra této nahrávky je prostě neopakovatelná.
Od prvního songu, Fishin' Blues, je patrný zcela odlišný zvuk oproti soudobým bluesmnům. Jakýsi podtón reggae. Většinou platí, slovy Savoy Brown, "blues is the saddest feeling", ale u této desky je tomu právě naopak. V tom je její výjimečnost. Druhý song, Ain't Gwine to Whistle Dixie Any Mo', je vůbec tím nejlepším, co od Taj Mahala znám. Zapomeňte na všechno, co víte o blues, tenhle song mu dává naprosto jinou podobu. Tak jednoduchý hudební motiv (ne, opravdu netuším, co je hudební motiv, nevím však, jak to jinak nazvat), rozvíjený do různých podob a tvarů, dokáže víc, než kdejaké virtuózní výkony Erica Claptona a Stevie Ray Vaughana.
Pak začne hudba zvolna zpět získávat klasický bluesový náboj. Velmi zajímavá je 5. skladba. Velmi lyrická hudba doplněná o specifický zpěv opět přerůstá klasický blues. Trochu podobný song je pak i John, Ain't It Hard. Tom And Sally Drake si naopak hraje, pro černošský blues naprosto netypicky, s country. Jak tomu má být, i tento živák se postupně uvolňuje a ke konci se skupina pouští do odvázanějších kompozicí. Vynikající je Diving Duck Blues i She Caught Katy And Left Me A Mule To Ride.
Poslední, bez mála dvacetiminutová, skladba trochu připomíná 2. song alba, ale už není tak skvělá. Dohromady však deska skvělá je. Když do blues nebudu počítat Cream a Beefhearta, mohu prohlásit, že neznám lepší bluesovou nahrávku, než právě tuto.
reagovat