Roth, David Lee - Eat 'Em And Smile (1986)

David Lee Roth si ve své egomaniacké posedlosti vzal do hlavy, že natočí film Crazy of the Heat z hudebního prostředí podle vlastního scénáře. Firma CBS slíbila financovat toto dílo částkou deseti milionů dolarů. Roth tedy opustil tedy Van Halen a nejprve natočil stejnojmenné EP bizarních cover verzí. Po nějaké době příprav se však CBS dostala do finančních těžkostí a z projektu vycouvala. David měl však již nazpět do Van Halen vrátka uzavřena, na jeho místo zasedl Sammy Hagar. Měl však oporu v realizačním týmu a producentovi Tedu Templemanovi, který odešel od Van Halen s ním. Spolu tedy dal dohromady skvělou partu muzikantů – každý měl nějaký nápad.

David si pamatoval šikovného basistu Billyho Sheehana z hard rockové party Talas, která kdysi Van Halen ve Státech dělala předkapelu. Billy doporučil v té době ještě ne tolik známého kytarového virtuóza Steva Vaie, který si ostruhy vysloužil hrou na několika deskách Franka Zappy a působením u tvrdých rockerů Alcatrazz, ke kterým nastoupil v roce 1984 jako náhrada za jakéhosi Yngwie Malmsteena. Už chyběl jen bubeník, který byl vybrán na konkurzu, kde všechny ohromil osobitou technickou hrou. Jak by také ne, ač byl Gregg Bissonette fanda rocku, hrál předtím i v různých jazzových spolcích. Kapela byla pohromadě a potom to již šlo velmi rychle. Většinu songů napsal David se Stevem Vaiem, Billy donesl jednu píseň, kterou kdysi napsal pro Talas. Ujetou zálibu v různých podivných převzatých věcech opět Roth předvedl ve třech písních. Repertoár byl hotov. Pro toho, kdo tuto desku neslyšel, v krátkosti alespoň nastíním, o co šlo.

Pamatuji si, jak mě tehdy překvapilo, jak je deska pestrá a hodně hard rocková. Měl jsem pocit, že byl David u Van Halen vždy tím, kdo se snažil repertoár tlačit do melodičtější podoby a tuto polohu jsem na jeho sólovce předpokládal. Proto mě mile zaujal hned v úvodní Yankee Rose syrovým hard rockem s příjemnou melodií, která kráčí v nejlepších tradicích Van Halen, ovšem s kytaristovým jasně rozeznatelně jiným rukopisem. Druhá Sheenanova Shy Boy je heavy metalovou vichřicí, kde každý hráč ze sebe vymačkává to nejlepší a předvádí fanouškům, jak rychle ale hlavně technicky dokáže svůj part zahrát. Zejména Vai tu doslova kouzlí. Schválně porovnejte verzi od Talas s touto aktuální a zjistíte spolu se mnou, že když dva hrají totéž, není to totéž.

Náladu mi kazí převzatá I'm Easy v jakémsi twist módu. Opakovaný vtip není vtipem a mě ty předělávky od Rotha neberou. Musím tedy vydržet do Ladies' Nite In Buffalo, kterou považuji za naprostý vrchol alba. Strojový rytmus basy a bicích zkrášluje nádherně funky Vaiova kytara, který tu přímo čaruje i v mistrně vystavěném sólu. Do toho procítěně chraptí David. Tleskám a pouštím několikrát dokola. Následující hitovka Goin' Crazy!, snad jediná střídmě podbarvená klávesami kapánek připomíná hit Jump od Van Halen, ovšem s průraznějšími, rockovějšími aranžemi. Druhý cover, bluesová Tobacco Road ze šedesátek, dopadla z nepůvodních skladeb nejlépe. Vai skladbu vedle původního motivu proložil i několika sóly, která jsou pěkně výživná. Elefant Gun je přímočará metalová jízda se zběsilým basovým partem, Big Trouble naopak pomalejším, zatěžkaným hard rockem, kde David jen tak ležérně, až ledabyle odříkává text. Poněkud složitější, až progresivní náladu předvádí předposlední, v základu blues hard rocková Bump And Grind. Závěrečná píseň, kterou zpopularizoval Frank Sinatra, se jmenuje That's Life (u nás ji nahrál Michal Chladil). Pro mě je tento orchestrálně pojatý song opět obtížně vstřebatelnou záležitostí.

Závěrem: Davidovi se povedl husarský kousek. Podařilo se mu natočit desku, která dle mého svou uměleckou kvalitou deklasovala ve stejnou dobu vydané album 5150 kapely Van Halen, kterou právě opustil. Obklopil se muzikanty světové extratřídy se Stevem Vaiem jako třešničkou na dortu. Bláznivý a extravagantní rockový gigolo i velký sportovec – to vše byl David Lee Roth, který se ocitl s touto deskou na vrcholu slávy. Kdyby na desku místo ulítlých coverů zařadil tři svoje vlastní skladby, bylo by to za plný počet.

Ladies' Nite In Buffalo je zde: >> odkaz

P.S.: pro španělsky mluvené oblasti (Mexiko a pod.) byla vydána speciální edice desky s názvem Sonrisa Salvaje, kterou David nazpíval španělsky. I výsledný mix je jiný a poslech doporučuji jen největším sadomasochistům.
reagovat

Snake @ 06.02.2019 15:17:22
Tuhle placku jsem si kdysi nahrál jenom kvůli Vaiovi, ale nakonec jsem si ji docela oblíbil. Na CD jsem si ji už ale nekoupil, celkem si vystačím s Rothovým best of albem, na kterém je z ní nějakejch šest, nebo sedm pecek. Se mi to teď nechce hledat :)
Díky za seznámení se zajímavými souvislostmi. David byl trochu máklej, ale že až tak jsem teda netušil. Ty jeho praštěné coververze mě rozčilujou, ale sem tam se to dá vydržet.

horyna @ 07.02.2019 07:10:33
Díky za zajímavou recenzi. Desku si vyzkouším a třeba se i urodí.