Goblin - Il fantastico viaaggio del „Bagarozzo“ Mark (1978)

CD Bella Casa - CASA12BOX /2012/
Box Set, CD 4

Il fantastico viaggio del „Bagarozzo“ Mark je čtvrtým zářezem v rozsáhlé, byť trochu nepřehledné diskografii Goblin. Skladba Notte se sice objevila v horroru George A. Romera Martin, ale jinak nejedná se o soundtrack, alebrž o koncepční art rockové album a Goblin na jeho podporu - poprvé od svého založení - podnikli i malé koncertní turné.

S ohledem na "datum výroby" jsem měl trochu obavy, ale ty vzaly rychle zasvé. Je to výborný, k posluchači vstřícný a pro italskou scénu charakteristický art rock. Zřejmě nejsymfoničtější album v historii Goblin. Hammond už tady sice nehraje tak velkou roli jako dřív, doba pokročila a vůdčími staly se různé syntezátory, ale o to je ten zvuk plastičtější a barevnější. Goblin ani tady nezapřeli zkušenosti s filmovou hudbou a téměř každá skladba má silné nosné téma. Pojďme a vydejme se spolu s Markem na jeho fantastickou cestu :

Mark il Bagarozzo. Začátek písničky je poněkud rozháraný, jako kdyby Goblin neuměli napsat kloudnou vokální linku, ale po půldruhé minutě se to konečně pořádně rozjede a skladba dostane ten správný "drajf". Instrumentální vsuvka je výborná a sólo na organ vynikající. Už tady je mi ale jasné, že největší slabinou desky bude zpěv kytaráka Massima Morantea. Jeho hlas má zvláštní zabarvení a nejsem si jist, jestli není trochu upravený nějakým tím efektem. Ovšem už dopředu hlásím, že těch vokálů tady zase tak moc neuslyšíte a rozhodně to není žádná katastrofa.

Ostatně hned následující skladba Le cascate di Viridiana je zcela instrumentální. Rozkvétá potichu a zvolna, ale ve třetí minutě vygraduje do tak nádherné melodie, že závistí by zbledl i romantický klavír Jiřího Maláska.

Terra di Goblin mě zaujala především zvučným sólem na syntezátor, ve výborném světle představí se i kytarista, ale v kontextu alba je to spíš průměr. To daleko větší prožitek mi přináší pecka číslo čtyři, Un ragazzo d'argento. Přímočará taneční skladba s chytlavou melodií a kouzelnými propletenci kláves s akustickou kytarou. Neméně chytlavá La danza mi silně připomíná muziku z produkce J.M.Jarrea z období alb Oxygene a Equinoxe. Stejně vřelý zvuk analogových syntezátorů, ovšem tady i s "živou", důraznou a precizní rytmikou Pignatelli / Marangolo.

Opera magnifica se pyšní honosným názvem, Massimo Morante zpívá s opravdovou vervou, ale jinak je to spíš takovej kolovrátek, nejslabší část desky a jako taková by měla dostat padáka. Při poslechu náladotvorné "dumky" Notte se nemohu ubránit vzpomínce na Mika Oldfielda a jeho Tubular Bells. Ta inspirace je tady víc než zřejmá...

A jsme na konci cesty, jako poslední skladbu si Goblin připravili instrumentálku ...E suono Rock, a je to parádní jízda. Volný rozjezd, díky saxofonu hostujícího Antonia Marangoloa téměř s jazzovým nátiskem. Ovšem velmi záhy propukne inferno v tempu, za které by se nestyděli ani "speedaři" a v dechberoucích sólech se vystřídají klávesista s kytaristou. Tedy Simonetti a Morante.

Bella Casa přihodila jeden bonus, singlovku Yell. Příjemnou instrumentální melodii, která výborně zapadá do nálady tohoto výborného alba.

Co dodat ? Snad jen tolik, že vyšlo ve špatné době. Vrtkavá přízeň obecenstva zrovna se přelévala k hudbě v té době módní a přímočaré a na klávesový art rock najednou nebyl nikdo zvědavej. Deska tak trochu neprávem zapadla a fanoušci si ji našli a docenili teprve po letech. Dnes patří k nejopěvovanějším v dgf Goblin.

I s ohledem na lahůdkovej zvuk jsem chtěl dát plnou palbu, ale s postupujícím časem a přibývajícími poslechy slyším slabiny ve dvou skladbách a zpěvu. Tedy za čtyři.



reagovat