Testament - The Legacy (1987)

Tohle debutové album, nesoucí ještě původní název celé kapely, odstartovalo razantně jejich kovovou pouť ke hvězdám. Psal se rok 1987 a thrash z Bay Area byl už na vrcholu, a tímhle výborným debutem do toho tahle kapela promluvila rázným stylem.

Z kytarového nástupu úvodního marše Over the Wall už je z prvních tónů kytarových kudrlinek a ornamentů tušit ohromný potenciál, které tahle parta měla. Chuck Billy pálí slova jak motorová pila a není radno se mu stavět do cesty, štěky v refrénu, stejně jako melodické kytarové proměny a sóla v refrénu jsou památná, stejně jako motiv úniku z vězení v textu. The Haunting - syrový nástup dua hladových kytar a Clementeho baterie rozpumpují sekanici ve svižném tempu, i když rychlostních orgií z úvodu se tu nedočkáme. Z Chuckova napjatého řevu v refrénu naskakuje husí kůže. Po thrashovém způsobu pak nastává zlom a oba sekyrmistři zápasí v drtivém sólu na život a na smrt. Promyšlená melodická vyhrávka a je tu těžkotonážní nástup nesmrtelné klasiky Burnt Offerings, pak už nás ala zatlouká do podlahy nekompromisní thrashová sekanice a la Kalifornie. Výrazné melodie, vynořující se ze strun a opět kulometně štěkající a ječící Chuck Billy jsou k nezastavení. Raging Waters - hned instrumentálně nabitý úvod opět prozrazuje netušenou sílu dua Peterson/Skolnick. Tentokrát se nespěchá jen rovnou směr peklo, spíš tu pánové sází na propracovanost a detaily, dvojnásobně to platí o sólu na konci. Hulákaný refrén je ovšem zase neodolatelný. Nekompromisní dvouapůlminutový válec C.O.T.L.O.D. ani nemá čas s vámi pořádně zatočit a už je konec. Hardcorem načichlá rubanice by se neztratila ani na desce takových S.O.D. First Strike is Deadly - to je nádherný, zcela výstižný název dalšího thrashového postulátu. Samplované hlasy, Clementeho artilérie a pak už natlakovaná kytarová smršť, kde není ani milimetr místa na únik. Když se do toho ale zaposloucháte, je to opět značně propracované, žádná bezhlavá práce. Chuckovo dusivé hulákání je smrtící. Do or Die - rychle odsekávané kaskády riffů se valí do památného refrénu, jednoho z nejlepších v celém žánru s dokonale vymyšlenými melodiemi. Nikdo se nešetří, všichni jedou na plný plyn až na doraz. Geniálně mrazivá hymna! Je někdo, kdo nezná mrazivou melodickou sólovou vyhrávku a pak apokalyptický, drtivý nástup thrashové mašinérie Alone in the Dark? Jeden z nejlepších válů žánru, dodnes hraný i živě a většinou na závěr koncertů. Na síle neztratil nic ani po těch skoro 30 letech. Už toho máme plné zuby, ještě je tu ovšem závěrečné peklo Apocalyptic City, a jak už napovídá název, ani tady nebudeme výprasku ušetřeni. Akustický vstup s mrazivým sólem a pak už buldozerující těžké kytary a odpálená zběsilá mašinérie, která nebere zajatce. Zase parádní refrén, kde se Chuck vyřádil jaksepatří. I tady se ale setkala čirá agrese s vybraným hráčským mistrovstvím - sóla jsou tu zkrátka fantastická. 39 minut, a je konec.

Před deseti lety bych tomuhle debutu vypálil bez skrupulí, teď se rozmýšlím mezi 4 a 5. Dám plný počet, protože na debut je to neskutečně instrumentálně natlakované a ta valící se energie je prostě smrtící. Co skladba, to v podstatě thrashový hit. Over the Wall, Burnt Offerings nebo poslední tři vály budou vždy moje milované. A svůj potenciál kapela na dalších albech zúročila.
reagovat