Pearl Jam - Backspacer (2009)

Musím se přiznat, že celý ten mohutný hudební kvas, který se k nám valil počátkem 90. let minulého století ze zámoří a jemuž se dostalo do té doby neznámé škatulky grunge, mě v podstatě minul. Ačkoliv jsem byl v té době v optimálním cílovém věku a mí známí vlnu ze Seattlu hltali v ohromných dávkách, mně ta móda kostkovaných košil a kozích bradek přišla trochu k smíchu. Děcka do té doby poslouchající Michaela Jacksona se najednou přes noc změnila na drsně se tvářící individua řešící hlubokomyslné otázky života a smrti. Kdo se vymykal, tak jim byl v podstatě k smíchu, prostě tvor, který nepochopil jejich nový a neměnný životní postoj, který jim určitě vydrží až do konce života. A ten se blíží, však jejich velký vzor, Kurt Cobain, to přece zabalil už v sedmadvaceti.

I když mně celá ta grungeová šaškárna nic neříkala, přece jenom se z té nové hudby občas něco ke mně dostalo. Přiznám se, že slavné Nevermind jsem tehdy odzíval, Soundgarden mě neoslovili a Alice v řetězech jsem se docela lekl. Ale když se mi do rukou dostala kazeta skupiny Pearl Jam s názvem Ten, pochopil jsem, že tohle je konečně ono, a byl jsem lapen. A až po jejich pátou řadovku Yield jsem se je snažil sledovat, ale pak se naše cesty rozešly.

Jenomže na konci roku 2009 vyšla deska Backspacer a já byl znovu chycen. Jistě, není to tak hitové album jako jejich debut, ani tak překvapivé jako třeba No Code, ale kdo měl Pearl Jam za dávno vyšumělou kapelu z minulého století, tak musel po čertech změnit názor. Od sympatického názvu, který odkazuje k ohlédnutí zpět, k tomu, co z Pearl Jam, neznámé lokální partičky ze severozápadu USA, učinilo ty Pearl Jam, jež zná celý svět, přes zajímavě řešený obal, až k sevřenému, přiměřeně dlouhému hudebnímu materiálu.

Od prvních tónů úvodní vypalovačky Gonna See My Friend je jasné, že se za tu dobu, co jsem skupinu nesledoval, vůbec nic nezměnilo. Ostré kytary střídající zajímavé riffy s funkčními sóly, výrazné melodie a nad tím hlas frontmana Eddieho Veddera, který jakoby neztratil nic na své síle a naléhavosti. U písní The Fixer a Johnny Guitar už nevydržím sedět a dostávám se do podobného vytržení, které jsem zažíval s jejich deskami tenkrát.

Vždy se mi u Pearl Jam líbily pomalé skladby, do nichž se Vedder svým hlasem dokázal velice procítěně položit. Zde je to nádherná skladba Just Breathe podbarvená houslovým kvartetem. Snad aby po tom zážitku hudebníci posluchače nevyplašili, tak zdánlivě jen na půl plynu vystřihnou skladbu Amongst The Waves ozdobenou parádním sólem. Následující Unthought Known se sice pomalu rozjíždí, dokonce v něm zní piáno, ale ve výsledku je to ohromný nářez střídající okamžiky klidu s přívaly bouře. A ta nastane při kousku Supersonic, v němž se skupina opět rozpomene na své začátky a hrne to do nás hlava nehlava. Ještě že je tu něžná Speed of Sound, jinak by se mi mohla rozskočit hlava. Vůbec je závěr desky Backspacer takový klidnější a na tom nic nezmění ani předposlední říznější kousek Force Of Nature, po němž přijde absolutní tečka na závěr, Vedderova pěvecká paráda The End. Akustická kytara, smyčce a nad tím hlas, který je darem od Boha.

Tato deska mě přiměla, abych si postupně začal doplňovat diskografii skupiny Pearl Jam. Přece se říká, že staré lásky nerezaví, a u hudby to platí dvojnásobně. Jenom s tím hodnocením mám trošku problém, nakonec však s úcty k počátkům jejich tvorby dám rovné 4 hvězdy.
reagovat

Na Backspacer nedám dopustit. Je to album, po kterém sahám hodně často. Za ty čtyři roky po vydání se mé nadšení nikterak nesnížilo. Je na něm totiž kus poctivé hudby a kopa pozitivní energie, takže když potřebuju dobít baterky, je to jasný. Je to album velmi krátké, jen 36 a půl minuty, ale nejspíš i proto jej dám třeba i dvakrát po sobě.

Úvod obstará dravá jízda Gonna See My Friend. Jasný, výrazný riff, typický zvuk kytar a energický rytmus. Však je také bicman Mike Cameron jedním z nejlepších na téhle scéně. To zaujetí pro hru je cítit z každého úderu. Eddie Vedder trápí hlasivky jako na prvních albech, ale nezapomíná na melodické pasáže. A navíc je to i o něčem: Vypravěč písně jde navštívit svého kamaráda, aby věděl, že je všechno v pohodě a že kámoš už nebere drogy.

O drogách je i další píseň Got Some, ale zde zase Vedder coby dealer nabízí namísto nějakých sraček návykovou rockovou píseň (Got some if you need it). Opět jde o rychlou jízdu bez zbytečných kliček, inspirovanou skupinou Devo a jejich písní Gut Feeling. Proč ne? Členové Pearl Jam konec konců přiznali inspiraci New Wave, možná proto to album tak odsejpá.

Třetí The Fixer byla vybrána jako první singl. Píseň střídá 6/4 a 5/4 rytmus, což také znamená, že se na ní podílel Cameron - jeho záliba v "divných" rytmech se dala postřehnout už u Soundgarden. Jinak je ale svým způsobem opět přímočará a Eddie zpívá z pozice někoho, kdo má potřebu napravovat věci a situace, které jsou špatně: "Když je něco temného, nechte mě na to posvítit, když je něco studeného, nechte mě to zahřát" atd. Optimistický song, který dokáže zvednout náladu. Nejen zde zazní klavír producenta Brendana O'Briena.

Johnny Guitar inspirovala obálka jedné desky Johnny "Guitar" Watsona a ani tahle píseň není žádná výplň.

Ovšem s další, nazvanou Just Breathe, se dostáváme k velmi romantickému rozpoložení, k akustické kytaře se přidávají smyčce (to snad ještě na žádné desce neměli)a Eddie zpívá jaké to je pouze dýchat s někým, koho máte rádi. Song nemá daleko k folku, a tak možná ani není divu, že si jej vybral Willie Nelson na album Heroes (2012).

V romatické náladě ještě chvíli zůstaneme s písní Amongst the Waves, která je o Vedderově další vášni - surfování. Obě skladby mají společného ještě více - bezstarostné melodie, jako by se vytratil veškerý vztek, typický nejen pro jejich začátky, ale třeba i pro předchozí bezjemenné album.

Unthought Known pojednává o skrytých obavách v každém z nás, a textař jako by východisko nacházel v otevřeném prostoru a přírodě, podobně jako hrdina filmu Into the Wild, ke kterému vytvořil Eddie Vedder skvělý hudební doprovod. Melodická záležitost, stále spíše v klidnější náladě.

Ovšem další vypalovačka - Supersonic, to je zase ta správná jízda! Cameron nasadí zběsilé tempo a Vedder jako by se jej snažil svým zpěvem a překotným chrlením slov snad ještě předehnat. Ani kytaristé nezaostávají a hoblují jak o život. Možná je to ta správná pecka, kterou prodává dealer z druhé písně. Text je oslavou hudby samotné, radosti z ní a toho co nám přináší - a proč s ní ten, kdo k ní kdy přičuchnul, už nemůže přestat: "Supersonic gone & took my soul/ I caught the rhythm but the clock was slow yeh/Supersonic, truth be told/I don't need you to live, but I'll never let you go." Dvě minuty totální hudební euforie, návyková píseň s výraznou, hravou melodií, jako další z této desky. Má nejoblíbenější!

Speed of Sound zase na moment zklidní, ale nic neztácí na optimistické náladě. Force of Nature je zas o něco říznější, hlasitější, ale tak strašně pozitivní, že i ten největší depkař musí skákat radostí. Vedder přirovnává lidské nálady a emoce k přírodním dějům a myslím, že i neznalec angličtiny musí cítit, co se snaží sdělit.

A jsme na konci. The End! Ne, Morrison se nekoná. Závěrečný song je takovou hladivou záležitostí, vrací se smyčce i akustická kytara. Takové smíření, všechen vztek jako by nás opouštěl, přemýšlíme o našich přátelích, o tom, jak se věci a situace můžou postupem času změnit. Jak by ne, i ti Pearl Jam přeci jen stárnou, ani se mi nechce věřit, že album nahráli pánové před padesátkou. Pokud má toto albnum představovat začátek nové etapy, tak jsem jedině rád. Backspacer je také stará známá klávesa na klávesnici a staromilec Vedder chtěl tímto vzdát hold psacím strojům, na kterých dodnes píše texty.

Ovšem žádná slova nevyjádří ten příval pozitivní energie, která se na posluchače po celou desku valí. Jen tak dál! V kontextu tvorby skupiny jasný plný počet.

reagovat