Killing Joke - 2003 (2003)

Upřímně přiznávám, že moje cesta k tvorbě Killing Joke nebyla přímočará. Její prapočáteční tvorba je sice pozoruhodná, ale pro mne ne na tolik, abych měla potřebu se k ní systematicky vracet. A tak mi, částečně i proto, že jsem měla na přelomu milénia úplně jiné starosti a nesledovala aktuální hudební dění, comeback této formace unikl. O to víc jsem byla zaskočena při poslechu tohoto druhého eponymního alba. Někdo by možná pro jeho popis použil již otřepaný výraz dechberoucí, pro mne je výstižnější termín dechvyrážející. Přesně tak jsem se totiž pocítila při jeho prvním poslechu.

Už od úvodní skladby s příznačným názvem The Death & Resurrection Show jsem se nechala celkem bez problémů vtáhnout do toho hypnoticky pulsujícího soukolí, semlít do poslední částečky a poté nechat vyplivnout s extatickým pocitem z absolutního zahlcení zvukem, rytmem, vibrující energií… Celé album jako by bylo vytvořeno z oné temné energie koncentrované snad po několik předchozích dekád tvorby skupiny a naráz v jediném okamžiku uvedené do pohybu jako by se utrhl ze řetězu bájný Kraken a vyvalil se ze svého vězení připravený pozřít a zdecimovat cokoliv, co mu vstoupí do cesty. Její síla kumulující se už od úvodu dosáhne vrcholu ve třetí skladbě Asteroid, kdy máte skutečně pocit, že se na vás řítí kosmické těleso a vy nemůžete nic, jen konsternovaně očekáváte náraz jeho decimující síly. Po jeho drtivém dopadu už vás čeká “jenom” menší tsunami v podobě dalších skladeb. Čtveřice jokerů doplněná pátým hostujícím Davem Grohlem odvádí svou práci v dokonalé souhře. Z drastického rytmu zvolní snad jen v nostalgicky laděné You'll Never Get To Me. Je obdivuhodné jak i v pasážích s převažující rytmikou dokáže skupina balancovat na hraně skoro diskotékového rytmu a přesto nesklouznout ke kýči. A ještě obdivuhodnější, alespoň pro mne, je Colemanův výkon. To, s jakou grácií dokáže přecházet z kultivovaného melodického vokálu do poťouchlého jokerovského šepotu nebo naopak do chraplavého řevu, mě nepřestává udivovat.

Na samostatnou kapitolu by vydal rozbor jejich textů, ale to není mým cílem. Mohu vás jen ujistit, že ani na tomto albu nezůstala kapela nic dlužna své pověsti a opět se tu můžeme setkat s drtivou kritikou společnosti nebo s pochmurnými prorockými vizemi budoucnosti a vývoje života na Zemi. A to se píše teprve rok 2003. Dost by mne zajímalo, jak bude znít album věnované roku 2020…

Pro mě je toto LP zcela zásadní a možná i to nejlepší, co za svou dosavadní kariéru Jokerové vytvořili. Lehkou konkurenci představuje již dříve vydané Pandemonium, pozdější MMXII nebo Pylon, ale na patách ho šimrá snad jen Absolute Dissent. Zmíněná alba libující si více v démonické temnotě a apokalyptických vizích jsou výborná, ale toto LP u mne vítězí, snad pro svoji přímočarost a větší lehkost, pokud lze v souvislosti s KL vůbec mluvit o nějaké lehkosti…
reagovat