Moonspell - Wolfheart (1995)

Jedno z legendárních metalových alb poloviny 90. let, které se snažily hledat svým způsobem únik z tehdy uniformního zástupu doom/gothic metalových kapel. Mocně na mě zapůsobilo už při prvním poslechu svou temnou magií a unikátní až mystickou atmosférou.

Wolfshade má na úvod razantní riff a je asi nejvíce ovlivněna temnějším metalovým spektrem až někam k hranici black metalu a vše podporuje i mocný Fernandův řev, vkusně promíchaný s čistým zpěvem. Úderně metalová, ale i hymnická záležitost. Love Crimes je čistějším příkladem gotického metalového stylu, má výrazné kytary, ale na povrch se derou více atmosférické klávesy, parádní výběhy basy a vkusně jsou zapracovány mužské i ženské vokály. Závěr se noří do experimentální atmosférické mlhy s jemnou deklamací Fernanda. Vše přechází do skutečné hitovky ...of Dream and Drama (Midnight Ride), uvozené dramatickými tóny čistých kytar, aby pak převzala úlohu parádní jízda dravě sólujících kytar a klávesových výjezdů. Tohle musí mít na koncertě maximální účinek... Lua D´Inverno je krásnou atmosférickou vložkou, nádherným spletením akustické kytary a píšťaly (nebo jde o využití kláves?). Trebaruna je úderná skladba založená na ostrých kytarových riffech a díky klávesovým vkladům nabírající až folkový charakter, jako byste se ocitli někde uprostřed křepčení okolo ohně na středověké zábavě. Přichází legendární majestátní hymna Vampiria, postavená na parádních Fernandových vokálech a temné, majestátní gotické melodii kláves. Mysteriózní, temné a čarodějné dílo od začátku do konce... Čeká ale další skvost An Erotic Alchemy, zahájený dramatickými klávesovými linkami s vyplouvajícími basovými tóny. Zde je propojení obou druhů hlasů dotaženo asi na nejvyšší úroveň. Skladba má dramatickou náladu s výrazným, až skočně působícím refrénem. Dodnes je vděčnou koncertní atrakcí. Původní vydání alba uzavírá další notoricky známá skladba Alma Mater, spolu s úvodní věcí asi nejrazantnější metalový vál na albu s těžkou, temnou náladou a silovým Fernandovým zpěvořevem. Ani tahle skladba dodnes nevypadla z koncertů (zejména ji Moonspell zařazují na závěr). Na bonusovém vydání se nachází ještě Ataegina, opět s využitím píšťaly, ale tentokrát s razantním metalovým, folkově naladěným doprovodem a atmosférickým závěrem...


Moonspell se hned na prvním album podařilo namíchat skutečně silně omračující lektvar temných nálad a atmosfér, který ve své podstatě nebyl v jejich tvorbě (která se pak posunula více do klasického gothic metalu) překonán, podobné úrovně asi dosáhlo jen druhé hitovější album Irreligious. Wolfheart je ale skutečným metalovým pomníkem 90. let...
reagovat

zdenek2512 @ 01.09.2014 13:09:26
Tuhle desku i kapelu mi když vyšla nabízel jeden kamarád spolu ještě s My Dying Bride, Anathema, Gathering a dalšími kapelami, které hrály doom metal. Jako jediná mě oslovila My Dying Bride a koupil jsem si jejich album Angel & The Dark River, ale po pár měsících jsem ho s velkou radostí přenechal kamarádovi. U nahrávek tohoto druhu mi dost vadí ty patetické klávesy na pozadí a prakticky stejný scénář všech skladeb. Mám rád temnou a syrovou hudbu, ale tohle ne. Díky za pěknou recenzi, dal jsem tomu ještě šanci a pustil si to, podobně na mě působí i skupina Tool.

longjohn @ 01.09.2014 17:30:34
Wolfheart a Irreligious jsem měl svého času nahrány na jedné kazetě, sjížděl je pořád dokola a nemohl se jich nabažit. Démonický zpěv, temnota všude kolem, pompézní zvuk, co dodat? Další alba mě už tolik neoslovila a postupně jsem je přestal sledovat, na tahle dvě první ale dodnes nedám dopustit. Pro mě za pět.

kali @ 01.09.2014 18:46:44
Mám tuhle desku ve sbírce, díky za recenzi, dávám 4 bodíky.