Hooker, John Lee - The Healer (1989)

Když se ponoříme do amerického černošského blues, jednoduše narazíme v jeho historii na pojem John Lee Hooker. Považuji ho stejně jako Muddy Waterse, Howlina Wolfa, B. B. Kinga, Willie Dixona, Sonnyho Boy Williamsona, Freddie Kinga, Otise Spanna, Bo Diddleyho… za opravdové ikony tohoto amerického žánru. Jeho diskografie je široká a těžko z ní vybírat nějaké vyloženě nejzásadnější album. Procházel různými obdobími, ve kterých natáčel různé odstíny blues v té pravé živočišné podobě. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsem získal album The Healer, na kterém tahle bluesová persona spolupracovala s řadou skupin, které si považovaly za čest s ním sdílet nejen studio, ale i nahraný materiál. K albu se rád vracím a tak si myslím, že by zde neměla chybět jeho recenze a pro mladší milovníky blues by tenhle projekt mohl být inspirací k poslechu a možná i k zakoupení do sbírky….
THE HEALER – krátké kytarové intro a hned poté se před námi rozvine krásné latinizované rockové téma. Zpívající kytara patří Carlosu Santanovi, jak se dá velmi snadno identifikovat. Jsou zde přesně dusající percussion Armanda Perazy a José Chepita Arease, bicí nástroje a opakující se schéma s doprovodem synclavieru, ale hlas je dutý, zakouřený, podmanivě hutné, přesto neagresivní. Ano, tohle je John Lee Hooker. Myslím, že tady vznikla nádherná symbióza santanovské hudby s hookerovským cítěním. Přesto skladba není standardní blues. Je to blues o pocitu a nostalgii a samozřejmě s magicky šamanskou atmosférou. Ano, to jsou ty kalifornské západy slunce a pocit samoty – nikoliv v tom negativním slova smyslu, ale spíš v hledání sebe sama. A jak už název prozrazuje, zpívá se zde o léčiteli. Výtečný úvod. Myslím, že skladba má na albu jasnou hotovou ambici, která vyšla.
I´M IN THE MOOD – tak tady jsme v blues až po uši. Vedle Hookera zde hraje na slide-kytaru a taky výtečně zpívá Bonnie Raitt. Klasické bluesové číslo s velkým výrazem. V písní mě příjemně odvazuje i vzájemné komunikace mezi aktéry při nahrávání. Hooker zpívá s velkým feelingem. Jeho hlas vůbec nezní stařecky a má v sobě jedinečný pocit, který oslovuje a zasahuje. Někdo potřebuje k sebevyjádření velký prostor, tady je pravý opak a přesto je tady všechno co má být – Jsem v náladě je název zcela namístě.
BABY LEE – v téhle skladbě se Hooker spojil s tehdy novým talentem bluesové kytary Robertem Crayem a za hypnotického doprovodu baskytara Richarda Cousinse a bubeníka Scotta Matthewse zde vznikl takřka dřevní model blues. Kytarová mezihra Craye si dobře brnká do noty s Hookerovou kytarou. Filigránské ozdůbky působí jako výšivky a nenápadnou krásou se dokáží zvěčnit v té základní nekomplikované formě.
CUTTIN´ OUT – Hooker se osobně přátelil s losangeleskou kapelou Canned Heat a natočili spolu i alba. Myslím, že na tomto albu hostů bych byl nemile překvapen, kdyby zde byli vynecháni. Tohle je boogie jako správně vyrostlý strom. Henry Vestine, Adolfo de la Parra a Larry Taylor tady odvádějí výtečnou práci, stejně jako hráč na foukací harmoniku Charlie Musselwhite a slide-kytarista Roy Rogers. Téma je dáno a rozvíjí se nenápadným způsobem až hypnotizujícím způsobem jako nějaký šamanský obřad. Prostě paráda…
THINK TWICE BEFORE YOU GO – další pořádně odpíchnutý kousek v bluesovém balení. Mezi instrumentací slyším i Davida Hidalga na akordeon a Steve Berlina na saxofon, jehož přiznávky tvoří background za sólující kytarou. Kytara Cesara Rosase vedle bluesového feelingu sem vkládá i prvky rock and rollu, stejně jako dobře vypreparovaná baskytara Conrada Lozana a bicí Louie Pereze. Všechno je seřízeno jako od nejlepšího machra v oboru.
SALLY MAE – Hooker si do téhle skladby přizval další bluesový talent Ameriky osmdesátých let – George Thorogoodu, který se rovněž hlásí k jeho odkazu. Hooker a Thorogood zde hraje ve výtečné shodě od základního akordu. Rytmus si vydupávají během natáčení a pracují se svými tóny každý ve vlastním pojetí. Myslím, že máme co dělat s talking blues. Thorogood rozechvívá kytarové tóny trochu ve stylu Elmora Jamese a zase si uvědomuji tu nádhernou sdělnost a bezprostřednost této hudby….
THAT´S ALRIGHT – k další spolupráci s Charlie Musselwhitem se Hooker vrací v téhle skladbě. Rytmus bubeníka Scotta Matthewse a baskytaristy Steve Ehrmanna je dán a nijak nezrychluje a spíš tepe jako kyvadlo hodin. Roy Rogers a Hooker se dělí o kytarové party a významnou roli zde hraje právě Musselwhite. Jeho harmonika zpívá, naříká, vypráví, kreslí, šeptá… Tóny jakoby se rodily z vykřesávání bluesových tónů do tvrdé žuly, ale nepořežete se o ně. Myslím, že proniknou až k vašemu srdci (když budete chtít)….
ROCKIN´ CHAIR – řekl bych, že jsem zatím podobný typ blues na albu tak trochu postrádal. Máme tady national body steel guitar. Ten syrový přírodní nedolaďovaný přesto naprosto vyvážený a hlavně křtěný vodami mississippské delty. Tenhle model je velmi intimní výpovědí blues, o který usilují i bílí hráč a skoro se mě chce říci, že na něj zatím nedosáhli (a možná na něj i nedosáhnou). Nic se tady nepředstírá a všechno je dáno kouzlem okamžiku „chaotickými“ tóny, ale i velkým výrazovým podílem interpretace.
MY DREAM – v předposlední skladbě na albu se objevují opět přizvaní kamarádi o generaci mladší než protagonista – členové Canned Heat – Adolfo „Fito“ de la Parra na bicí a baskytarista Larry Taylor. Velmi pomalá varianta blues. Senzitivní záležitost, v níž Hooker demonstruje vizi svého snu. Doprovod zní konejšivě, hladivě, ukolébává, ale myslím, že se u něho jen tak po několika taktech usnout nedá. Dokážu si představit, jak je obsah snu šeptán do ucha krásné mulatce, která se k interpretovi elasticky přivine… Myslím, že bych v takovém případě chtěl být na místě Johna Lee Hookera a přát si, aby toto plouživé blues nikdy neskončilo….
NO SUBSTITUTE SEE ALL – závěr skladby si Hooker uvede sám a sáhne po dvanáctistrunné kytaře. Její přeznívající oktávové tóny nemohu přeslechnout. Jak už jsem psal mockrát jinde, k dvanáctistrunné kytaře mám svůj intimní vztah. Tiše stojí ve stojanu v pracovně za mými zády a čekám kdy ji zase opráším… Myslím, že John Lee Hooker si silnou inspirací k tomu, abych to udělal hned, jak dopíšu tuhle recenzi. Další, tentokrát finální intimní pojetí akustického blues na jedničku.
Album The Healer mohu vřele doporučit milovníkům blues a nejen jim. Tady je jednoznačných pět hvězdiček mimo jakoukoliv diskusi.







reagovat