McKechnie, Simon - Clocks and Dark Clouds (2013)

Simon McKechnie odložil tradiční akustické nástroje a vrhl se do naprosto odlišných vod – do vod progresivního rocku. Tak prosím, album Clocks and Dark Clouds.

Musím říct, že mě tento počin mile překvapil. Již úvodní Mother and Daughter předznamenává zvuk a podobu celého alba. To působí celistvě, plně a klade se zde důraz na plynulé přechody mezi tématy, která jsou sama o sobě velmi zajímavá. Prolínání akustických, syrově elektrických i mírně elektronických pasáží bylo vymyšleno takřka bezchybně. Zpočátku deska může nudit, to ano. Až na jednu vyjímku nejde stopáž skladeb pod sedm minut. S dalšími poslechy se však neotřelé motivy a McKechnieho sofistikovaný projev zarývá pod kůži. Že se Clocks and Dark Clouds nese stále ve stejném duchu, vítám. Velmi podobná instrumentace ve skladbách není na škodu, naopak, ta charakteristická nálada desky je uchována až do jejího konce.
Samotná titulní skladba Clocks and Dark Clouds perfektně vystihnuje tuto náladu – melancholická, pokud to převedeme to hudby, tak občas silně disharmonická. Škoda, že nejsou dynamičtěji sejmuty bicí – hostující Adam Riley má světu určitě co ukázat.
The City in the Sea má podobný zvuk jako předchozí dvě skladby. Silné moderní prvky, co se kytarových partů týče, mi nevadí... Charakter podobně laděných kytarových nahrávek (a to mám na mysli kapely alternative rockové scény) není tak úplně zachován, spíše je rozvíjen do úplně jiných poloh; poloh progresivnějších a méně stravitelnějších. To mému uchu vyhovuje. Navíc ty vokály, ty vokály jsou fantastické!
God Particle. Ano, v této části deska začíná nudit a skladby působí jako recykláty prvních třech, vcelku originálních, kousků. Co mohu doporučit, abyste album doposlouchali do konce a nevypínali? Zaposlouchejte se. V McKechnieho hudbě jistě najdete ty drobné detaily a skulinky, které se dají s každým dalším poslechem objevit v nahrávkách ze 70. let. Taková jména jako Yes, Genesis, Gentle Giant, ... v jejich hudbě toto bylo také. God Particle nabízí velmi pěkné harmonické kytarové pasáže, stejně tak ale i nečekané zvraty.
Atmosféricky začínající Gorham's Cave jasně vybízí k hlubšímu zaposlouchání se. McKechnie si opět pohrává s nepravidelnými rytmy, vícehlasy i jemnými kytarovými vyhrávkami. Basové figury lehce posouvají skladbu dopředu a nenápadně se občas nabídnou k poslechu. Jinak jsou prakticky pořád zahalené v hutném vrstveném soundu kytar. McKechnie si vás svým hlasem naprosto podmaní, to je více než jasné. Výborně vystavěné vokály a vlastně tohle celé... mám pocit, jako bych slyšela klasickou kapelu, a ne studiového muzikanta, který všechno složil sám, všechny party nahrál sám. Neskutečné. Stopáž tak akorát pokryla množství nápadů, co víc dodat.
Skladba He Who Saw the Deep do sebe vstřebala trochu více elektroniky, což osobně moc nevítám, ale chápu, že pro monotónnost není v McKechnieho slovníku místo. Náladu už předurčily skladby předchozí, některé motivy (zejména ty počáteční) ale bohužel taky. Každopádně se jedná o další zajímavý kousek, který jako by do textu vstřebal celou učebnici dějepisu. Výtečné mezihry i atmosférické “šumy” v pozadí (bouřka atp.) dodávají skladbě opět něco navíc. Synťáky, různé klávesy, elektronika – komu toto vadí, nechť si Gilgameše nepouští. Skladba je to vyvedená, to ano. Přes počáteční rozpaky není těžké se přenést... Originalita a tak neotřelé využití potenciálu samotné skladby musí zapůsobit snad na každého.
The Emigrant ukazuje Simona i v trochu jiných hudebních sférách. Tempo se nám zpomalilo a už i z hudby se dá tak nějak vytušit, že se album chýlí ke konci. Tak či onak je to skladba srovnatelná s ostatními kompozicemi na desce.

Na Clocks and Dark Clouds jsem zpočátku nenáviděla její rozvleklost, a, dle mého tehdejšího úsudku, málo nosných nápadů, které by desku trochu vyzdvihovaly. Ale jak se časy mění, tak se mění i můj pohled na některá hudební díla...
Toto album je výborné, stačí se jen pořádně zaposlouchat. Rozvleklost se najednou ztratila a já slyším všechny ty překrásné motivy a neobvyklé hudební prvky, jimiž je celá deska doslova poseta. Doporučuji ji každému, kdo se nebojí méně stravitelných kompozic a delších skladeb. Po určité době se odkryjí i ty nejzazší detaily, které hudbu Simona McKechnieho dělají takřka nenapodobitelnou.
reagovat