Bloomfield, Kooper, Stills - The Live Adventures Of Mike Bloomfield And Al Kooper (1968)

Projekt Live Adventures bezprostředně navazoval na grandiózní úspěch předešlého Super Session a tak když jsem se o tomhle dvojalbovém projektu dozvěděl, samozřejmě jsem zatoužil zjistit, zda se podařilo zachovat kontinuitu a jak tenhle záměr vyšel – tentokrát v živém provedení….. Nejprve to bylo na dvojalbovém vinylu a později na remasterovaném CD. Pocity zůstaly pořád na stejné rovině. Prostě opravdový majstrštyk.

OPENING SPEECH – úvodní zasvěcené slovo Billa Grahama (?) nás uvede do živého tématu a představí hlavní aktéry celého podniku, který se konal v San Francisku – 26. září 1968 v USA….

THE 59th STREET BRIDGE SONG (FEELIN´ GROOVY) – nemusím předstírat, že mě překvapila coververze skladby pocházející od Simona And Garfunkela…. Pronikavý naříkavý hlas Al Koopera se vznáší nad širokým tématem a vedle bloudivých kytarových tónů Mike Bloomfielda zde máme mocné tremolo Kooperových hammondek, které dodává pojetí patřičnou monumentalitu. Basy jsou mírně potlačeny i bicí nejsou právě výrazné, ale kytara a varhany skutečně vévodí. Bloomfieldova hra je procítěná a jímavá……

I WONDER WHO – tak tohle je zvon jako bič. Originál samozřejmě patří soul-bluesové legendě Ray Charlesovi. Bloomfield tahá kytarové tóny až někde z paty, jeho protahovaný sound bez zkreslení bere za srdce a procítěnost je evidentně v prvním plánu s velkým nasazením. Rytmika je poprvé více čitelná a zcela zásadní. Také zpívaný hlas Michaela Bloomfielda (!) má dostatek prostoru k emocionálnímu pojetí s tlumeným tremolem hammondek. Štiminutové bluesové obnažování tohoto typu bych dokázal poslouchat za jistých podmínek třeba celou noc. Harmonická exploze ve své gradaci opravdu vrcholí a celý sound více zhutní. Famózní příklad elektrického blues!

HER HOLY MODAL HIGHNESS – v jistém slova smyslu ti cítím parafrázi na Holy Modal Majesty ze Super Session. Celá skupina se promění v kreativní soubor interpretující jazzové blues. Je zde opět Kooperovo ondioline (předchůdce synthesizeru) a my při poslechu nastupujeme na experimentálnější loď. Basové modulace Johna Kahna znějí velmi svobodomyslně a rovněž bicí Skipa Prokopa se hřmotně přihlásí oslovo dramatickými breaky. Některé momenty mi znějí jakoby na pokraji free-jazzu, ale melodická linka není tak docela potlačena, i když důraz na vypjatou improvizaci zde jednoznačně přebírá kontrolu a vládu nad tématem.

THE WEIGHT – legendární hit americké skupiny Band se v setlistu objevuje rovněž s jistým překvapením. Bicí a baskytara šlapou ve stejně „těžkopádném“ rytmu, ale o to dravější jsou Kooperovy hammondky, které prořezávají zvuk a za asistence Bloomfieldovy kytary zde vzniká poměrně originální útvar muzikantského pojetí. Posluchači je nabídnut kreativní příklad, jak naložit s jasnou melodickou písní v experimentálních expresích a navíc zanechat velmi pozitivní dojem…

MARRY ANN – Ray Charles opět posloužil svým originálem k vytvoření další coververze. Bloomfiled tady báječně ohýbá tóny a jak jinak s velkým výrazovým potenciálem. Úplně cítím, jak se s jednotlivými tóny mazlí a jak je prožívá. Bloomfield je zde i v roli zpěváka. Myslím, že Kooper je přece jenom lepší zpěvák, ale v blues platí prožitek a impresivní vyznění a myslím, že Bloomfield v téhle roli nezůstává nikomu nic dlužen. První část skladby zní umírněně a uhlazení, ale po zásadním zlomu se skladba rytmicky promění za hutné podpory varhan do dravého derivátu pořádně předimenzovaného tvaru. Podle černošského modelu se ovšem vracíme zpět k původnímu jazz-bluesovému podání. Prostě paráda!

TOGETHER ´TIL THE END OF TIME – další skladba zní přesně v kooperovském duchu. Má svůj rukopis, ve kterém se spojuje jazz, soul, rock a pop do výtečné výslednice. Když budete chtít, dokázali byste si představit tuhle píseň i v repertoáru takového Boba Dylana. Výtečné hudební aranžmá a také skvělý klavírní podíl Kooperova kamaráda Roosevelta Cooka a do rozpoutaného živlu vstupuje i Bloomfield svou lavinovitou kytarovou hrou a mocné tremolo Kooperových hammondek. Americký model hudebního pojetí v niterném slova smyslu.

THAT´S ALL RIGHT – dravý rock s bluesovým spodkem a soulovým výrazem. Ale je k poznání. Tenhle standard zpívával nejen Elvis Presley a později i John Lennon, ale tady se děje řada dravých a muzikantsky pikantních provedení v rytmech a harmonických strukturách, kdy stručný a jednoduchý rockandrollový základ získává mocnou stabilitu betonového gigantu. Velmi přesvědčivý dravý model hudby, který podle reakce publika musel na koncertě málem zbořit celou síň Fillmore Auditorium…

GREEN ONIONS – poslední skladba prvního alba je vypůjčena z dílny legendární Tamla Motown, jak prozrazují jednotlivá jména autorských podílníků. Tak tohle je rhythm and blues toho neryzejšího provedení. Kooper na hammondky a Bloomfield na kytaru zde podávají excelentní výkony a rytmika za nimi nijak nepokulhává. Varhany mají onen nepohlcující sound a Kooper z nich dokáže vydolovat velmi zemité tóny, stejně tak jako si pohrávat s jemnými motivy. Dunivý rytmický motiv a celkové pojetí si nijak nezadá s vrcholným pojetím britských Bluesbreakers Johna Mayalla. Bravo!

OPENING SPEECH – druhou polovinu projektu otevírá opět hlas ceremoniáře. Tuším, že je to samotný Bill Graham, který si k mikrofonu pozve Al Koopera, který prohodí pár slov na téma celého projektu...

SONNY BOY WILLIAMSON – autorem skladby je Jack Bruce a Paul Jones – čelní představitelé britského blues. Skladba má výrazný rytmický podíl úderných bicích a basů a cítím tady zase naopak ten britský přístup v šedesátých letech na britských ostrovech málem jako poznávací znamení. Na kytaru zde ovšem hostuje budoucí kytarová hvězda Ameriky – Carlos Santana, který zde dostává příležitost promluvit prostřednictvím svého zpěvného sóla. Je to přece jenom jiné uchopení blues než jak to dělá Bloomfield, ale už tady v santanovských začátcích je cítit předobraz opravdového mistra. Další sólový vstup má Kooper na hammondky. Myslím, že tahle oslava velkého bluesmana se zde děje ve velkém a hlavně přesvědčivém stylu od začátku až do konce.

NO MORE LONELY NIGHTS – další skladba pro změnu zase pochází z dílny Sonny Boy Williamsona a příležitost zde dostává nejenom jako kytarista, ale i jako zpěvák Elvin Bishop, rovněž později významný americký kytarista oscilující mezi blues a jižanským rockem. Nejenom jako kytarista, ale už i jako zpěvák zde představuje další oddenek bluesového stromu. Kooper zde na hammondky kouzlí stejně citlivě jako legendární Jimmy Smith. Dynamické odstínění se zde děje s opravdovou erudicí a tak si máme možnost vychutnat jemné nuance hry i muzikantského výrazu. Myslím, že milovník tohoto královského nástroje si právě v této skladbě uvědomí jeho nezastupitelnost a význam. Řekl bych, že ten kdo si chce na sobě otestovat elektrické blues, právě v téhle skladbě má jedinečnou šanci si tuhle hudbu pustit k srdci a zjistit, jestli už v něm zůstane natrvalo…… Další perla na projektu!

DEAR MR. FANTASY – z britských vod si tentokrát kapela vypůjčí legendární hit Traffic. Jsem milovníkem hlasu Steve Winwooda i jeho cítění a tak se logicky chci přesvědčit, jak se Američané na projektu Live Adventures se skladbou vyrovnali ve své coververzi. Před mikrofonem, jak jsem očekával, stojí Al Kooper. V mnoha ohledech se připomínají. Spojení britského rhythm and blues s psychedelií tady má nový a stejně přesvědčivý obraz. Bloomfield se zde objevuje v roli kytarového experimentátora. Zajímavě pracuje s mírně zkresleným zvukem a především famózně rozechvívá svoje struny. Opravdu radost poslouchat! Tremolo hammondek a naříkavý Kooperův projev vás vtáhnou do samotného nitra téhle hudby. Kooper se vejde do harmonické struktury natolik, že sem dokáže vložit i nekonečný fade-out z legendárního hitu The Beatles Hey Jude (!). Vedle hammondek zde opět dostává prostor ondioline. Zní mírně orientálně a mírně astrálně svým bzučivě vtíravým soundem, ale do skladby se hodí. Zatímco originál má jasnou stavbu, tady se notně popouští uzda improvizacím a fantazii a svědčí to tom, že jednak vznikl kvalitní originál, ale na druhé straně, že se jedná i o materiál, který je v rukou opravdových mistrů možná něčím podobným jako pro skláře vytváření skleněného artefaktu…

DON´T THROW YOUR LOVE ON ME SO STRONG – předposlední ukázka je z dílny legendárního Alberta Kinga. Do víceméně tradiční bluesové polohy vstupuje od začátku Bloomfield a prokresluje svými tóny další téma. Vedle kytary se opět postaví před mikrofon. Bluesový formát je zde rozložen do deseti minut, ale milovník tohoto stylu docení nejen atmosféru, feeling, ale i dynamické proporce, kterou jsou v jedinečném souladu. Také je na téhle hudbě poznat, že právě na ní se učil pracovat s hlasem Michal Prokop, ohýbat kytarové tóny Luboš Andršt a pracovat s hammondkami i Ivan Trnka, třebaže ten koncertně hammondky bohužel k dispozici neměl (základ přetransformované poslední klasické fáze Framus Five)

FINALE – REFUGEE – konečný epilog po předešlém dlouhém tématu netrvá ani dvě minuty. Autorsky se o tuto miniaturu podělili oba protagonisté Kooper i Bloomfield. Do přímočařejšího a rockovějšího pojetí se vracejí všichni účastníci s velkou vervou. Když trochu přivřu oči a namyslím trochu tolerance, ucítím zde mírně Cream…, ale přece jenom v americkém balení. Myslím, že důrazná tečka za celým projektem.

Třebaže Live Adventures je na rozdíl od Super Session živý projekt, myslím, že se podařilo udržet kontinuitu a zachovat mimořádné muzikantské nasazení, i když sestava na projektu je jiná. Projekt je delšího formátu, ale vřele ho mohu doporučit nejen kytaristům, kteří chtějí objevit tajemství blues, ale i varhaníkům, kteří objevili krásu „zapomenutých“ hammondek a zkoušejí hrát na varhany. Samozřejmě i všem, kteří mají rádi starou dobrou hudbu plnou emocí, citu a duševních erupcí… Tady není důvod dlouho meditovat a přemýšlet, pět hvězdiček je jasných!


reagovat

gunslinger @ 03.08.2013 04:57:22
Album počúvam a páči sa mi... ale 5 hviezdičiek by som mu nedal.