Thieves’ Kitchen - Argot (2001)

Pokud krom svých letitých oblíbenců rádi vložíte do nenasytné štěrbiny CD přehrávače kotouček s neobvykle vystavěnou progresivně rockovou muzikou, která se inspiračně nebojí sáhnout do sedmdesátých let ke klávesovým hrdinům ELP, Gentle Giant či Genesis, promísit tyto prvky s jazzovými postupy, občas hutnější kytarou a velkou dávkou originality, tak jste na správné adrese. Již jsem tu pár desek anglických Thieves Kitchen vychválil, ale vždy to byly ty, na kterých za mikrofonem stála Amy Darby.

Těm prvním dvěma kotoučkům se zpěvákem Simonem Boysem jsem se poněkud vyhýbal, přišly mi poněkud rozvláčné a Simon mne svým výkonem úplně neohromil. A tak mi album s názvem Argot zatím zpříjemňovalo dlouhé výjezdy autem na Moravu a teprve tam, plně koncentrován na muziku samotnou, jsem objevil vnitřní kouzlo oněch čtyř rozsáhlých kompozic. Nejkratší song Proximity mne rozmazloval 13 minut, titulní John Doe Number One se na digitálním displayi na konci objevil údaj 20:22. Při jízdě je možnost přeskakování a posouvání skladeb přece jen omezena a tak jsem si v klidu vychutnal pomalu se rozvíjejicí atmosféru skladeb, vzletnou i hutnou kytaru Phila Mercyho, která se proplétá oparem zvuků, které vydávají různé typy klávesových nástrojů Wolfganga Kindla. Vtip je v tom, že oba nikam nespěchají, hudebně na sebe přirozeně reagují a postupně budují skladbu od základů až do podoby královského paláce. Bubeník Mark Robotham tu není jen rytmickou jednotkou, ale dalším rovnocenným nástrojem, který se bezvadně napojil na ostatní spoluhráče. Nějakou dobu jsem si myslel, že se jedná o automatického bubeníka, pak mi došlo, že do takto náročně rytmicky pojaté muziky by bylo opravdu složité jej naprogramovat.

Baví mě to prolínání nálad ve skladbách, není problém v úvodní skladbě odhalit math rockové postupy, v další progresivně hard rockové riffy promíchané s jazzovým korg pianem a v závěru třeba symfonické aranže. Zpěv Simona Boyse není sice nikterak efektní, ale svojí naléhavostí a přirozeností si mne nakonec získal.

Závěrem : opět originalní album, které se nesnaží těžit z provařených výrazových postupů progresivních či art rockových velikánů, ale kráčí k posluchačovi vlastní, občas trnitou, ale o to zajímavější cestičkou. Takové při svém poslechu vždy rád upřednostním.


reagovat

Mayak @ 08.03.2020 10:26:56
Veľmi pekná a hlavne trefná recenzia, paráda, Jirko.
Takýto obsah aj forma písania je pohladením pre (hudobnú) dušu zainteresovaného ... fanúšika. Ďakujem ...