Mr. Big - Actual Size (2001)

Mám velice rád americké melodiky Mr. Big, jež svým šťavnatým pojetím hard-rocku s patřičným nadhledem a obrovskou dávkou upřímného muzicírování, navíc podepřeného dokonalým instrumentálním umem, dokáží svými zajímavě aranžovanými písněmi, vždy propašovat dobrou náladu a příjemně strávené chvíle do mého srdce. Kdybych měl jmenovat kapely hrající, v podobném duchu, tedy potulující se na hard-rockových kolbištích, budou Mr. Big stát v první lajně s obdobně kreativními (co se týče stylu / hudební produkce) kapelami typu, Tesla, Gotthard, nebo třeba Thunder.
Tuto kolekci se mi podařilo sehnat jako poslední, z první etapy kapely před rozpadem, těžce nedostupná nahrávka, mající své věrné především v Japonsku (nakonec cd jako Japonský import), prokázala své kvality až s mnohokrát znásobeným poslechem a dnes mohu tudíž s klidným svědomím říci, že si ji po tolika vstřebání konečně patřičně užívám.

Desku otevírá dvojice silných, energických a typických skladeb "pana velkého" Lost In America a Wake Up- Eric Martin pěje opět ve velkém stylu a Kotzenova kytara plně určuje tok melodických motivů. Se třetí Shine- přichází patřičné zklidnění a ona hudební formule doznává určitého pročištění, pohodový refrén si nelze okamžitě nepobrukovat s kapelou. Pánové, vědomi si svého baladického potenciálu, dávají nám jako první ochutnávku alba, velice příjemnou záležitost Arrow. Po ztrátě pozornosti s následující Mary Goes 'round, je tu konečně ona! Osobní favorit nejen celého alba, ale i diskografie skupiny vůbec, živočišné funky Suffocation- kapela v čele s Ritchiem políbena skladatelskou můzou, běsní zcela mimo kontrolu v explozivních kreacích, jež dominují této navýsost originální kompozici, v níž až hmatatelně cítíme, jak R. Kotzen trhá své struny na cucky. Eric i Ritchie se ve vokálních partech pravidelně střídají a ona hutná dynamika z ní přímo tryská, vskutku bohovské. Jen člověk lituje že není vokální potenciál Kotzena využit na dvou albem kapely v mnohem širším měřítku. Od teď nastává zlom a kapela najednou šlape na 120%, z nasazených obrátek nehodlá slevit jak One World Away- napumpovaná svěží rytmikou, tak klidnější I Don't Want To Be Happy. Mezi stěžejní tracky patří i nezpoutaná a parádním riffem, basovou stopou a zvučnou tamburínou opatřená Crawl Over Me. Na chvostu alba se nachází pozitivní náladou kořeněná, koncertní řežba How Did I Give Myself Away a baladická Nothing Like It In The World.

Ještě bych rád podotkl, že si na muzikantech velmi vážím způsobu, jakým bez ztráty soudnosti a zaprodání se, nádherně propluli tolik diskutovanými a na uklouznutí náchylnými 90-tými léty. Na žádné ze svých nahrávek, se ani v nejmenším neotřeli o dobou tolik propíraný grunge či jinou, v této epoše zrovna letící hudební odnož. Klobouk dolů pánové a velké díky. 4,5 tentokrát nahoru.
reagovat