Audioslave - Out Of Exile (2005)

Z celé grungeové škatulky jsem měla vždy největší slabost pro Soundgarden, a to nejen kvůli jejich charismatickému vokalistovi. Poté, co tato kapela oznámila svůj rozpad a první sólové album Chrise Cornella mne příliš neoslovilo, mou pozornost upoutal vznik tzv. “superskupiny” Audioslave.

Po debutovém eponymním albu plném hutné atmosféry, silných kytarových riffů a extatického Cornellova zpěvu nabyla většina fanoušků tohoto žánru asi celkem obhajitelný dojem, že Audioslave budou jakýmisi pokračovateli odkazu Soundgarden. Druhé album této formace však uvrhlo část posluchačstva do rozpaků. Představilo totiž skupinu ve zcela novém světle – jako svébytnou individualitu klestící si cestu vlastním směrem, nikoliv jako, byť žádaného, nástupce oplakávaných grungeových velikánů. A tak zatímco někteří odborní kritici označili album za kvalitní, originální počin, našli se i tací recenzenti, kteří nad Audioslave tzv. zlámali hůl, argumentujíce nedostatkem invence, energie či pocitem sterility a líbivosti. Na tuto stranu pomyslné barikády se postavila i část řadových fanoušků. A tak si zde fenomén “nálepkování” a nepřiměřeného “škatulkování” vybral svou daň – ke škodě asi nejen posluchačů…

Čímže se toto album tedy tak odlišuje od svého staršího předchůdce?
Kromě spolehlivě kvalitních energických hardrockových skladeb, k nimž se řadí např. úvodní Your Time has come, Drown me slowly či Man or Animal, zde najdeme dost skladeb spíše lyrického rázu v čele s asi “nejhitovější” Be yourself, což není, s přihlédnutím k některým skladbám z minulého alba či k obsahu debutové desky Chrise Cornella, až takovým překvapením. Rozdíl je spíš patrný z atmosféry desky jako takové, která je celkově melodičtější, “pohodovější”, skoro by se dalo říci optimistická. Tato, možná trochu nečekaná, poloha se nejvíce dere do popředí v lechce soulově až funkově laděných písních Doesn’t remind me, Heaven’s dead či Yesterday to tomorrow. A což teprve hravá a chytlavá Dandelion, v jejímž textu se lze dočíst: Now the clouds are gone, all your tomorrows shine… až se člověk neubrání dojetí při pomyšlení na pozdější události…
Nejsilnější skladbou celého alba, kromě výše zmiňované Be yourself, je pro mne nádherná bluesovka 1 Zero. Kromě vzletných kytarových sólíček je na tomto kousku také dobře patrné, jak velkou proměnou prošel Cornellův pěvecký projev během cca 18 let – od doby EP Screaming Life až po působení v Audioslave.

Za zmínku možná stojí i fakt, že na albu je obsažen dovětek: "Všechny zvuky vyrobeny kytarou, basou, bicími a hlasem." Takže žádná syntetika, všechno čistě natural :-)

Já osobně zastávám názor, že se jedná o velmi kvalitní, poslechuhodné dílo, které vám, při troše trpělivosti a nezaujatosti, dokáže ze svých drážek vyjevit mnohé příjemné zvukové zážitky. A myslím, že by byla škoda se o ně, třeba pod vlivem jakékoliv předpojatosti, ochudit.
reagovat

northman @ 28.08.2020 04:15:03
Pěkná recenze na desku, kterou si určitě poslechnu. Mám od nich debutové album, které nemám moc naposlouchané.

Konnie @ 28.08.2020 17:26:18
northman: Díky. Určitě vyzkoušej, obě alba stojí za to. Třetí - Revelations už je, bohužel, slabší...

northman @ 29.08.2020 04:50:47
Konnie, zapomněl jsem ti napsat, že ta tvoje recenze je super čtení. Pustil jsem si debut Audioslave a je to správně tvrdá hudba, která se mi vždycky líbila a líbí doposud. Chris Cornell byl vynikající zpěvák a je ho škoda stejně jako Kurta Cobaina a Layna Staleyiho. Grunge a stoner rock bylo to, co probudilo znovu můj zájem o bigbít.

Konnie @ 31.08.2020 06:36:57
Northman: Jee, tak to mám radost, že se tu našel obdobně zaměřený fanoušek! Pod to, co jsi napsal, se můžu bez váhání podepsat, k tomu není co dodat...
A stonerové kapely patří k mým nejoblíbenějším :-) Škoda, že na PB je to spíš okrajová záležitost...