Herd of Instinct - Conjure (2013)

Kapele Herd of Instinct se podařilo vydat naprosto vyjímečné album s materiálem, který rozhodně neopisuje postupy natisíckrát v jejím žánru již použité.

Celé album je ryze instrumentální a bylo by vhodné uvést, že zároveň i velice netradiční. Není pro každého a patrně nikdy nebude pro každého. Tato formace svou hudbu posunula daleko za rámec „běžného“ progresivního rocku a vydala se svou cestou. Je tedy potřeba se před poslechem vybavit čistou myslí a nezaujatým postojem vůči jistým inovacím. Také elegantní, leč občas avantgardou mírně zabarvené, elektronické prvky jsou něčím, co na albu budete slýchat velmi často. Není ale třeba si s tím dělat hlavu, toto album vás naprosto pohltí. Jen je třeba tomu dát čas.

Herd of Instinct svou hudbu na albu Conjure vybavili širokým spektrem emocí, mezi nimiž nechybí ani deprese nebo beznaděj (v mé interpretaci, samozřejmě). Těžko uchopitelná témata čiší z každé kompozice a dávají posluchači tušit, že má čest s něčím, co se naprosto vymyká všem standardům.
Je docela možné, že se vám má tvrzení budou zdát přehnaná, ale i přes všechnu objektivitu, které se snažím držet, nemohu skrývat své nadšení z tak skvělého díla. Zkrátka a dobře; toto je pro mě neskutečné překvapení a důkaz toho, že stále lze přijít s něčím novým, co posouvá hranice progresivního rocku jako takového.

Z kompozic jasně vyčnívá skladba Brutality of Fact. Při letmém pohledu na její název je asi jasné, v jakém duchu se nese. Neskutečná skladba, která (a nejen ona) v sobě přiznává inspiraci kapelou King Crimson. Výtečná souhra a nečekané harmonické postupy, které vyústí v naprostou hudební dokonalost, tak nějak bychom ji mohli charakterizovat... Podobnou náladu má například i skladba Vargtimmen, jež zaujme hlavně vstvenými kytarovými stopami a značně ponurou, dramatickou atmosférou korigovanou bezpražcovou baskytarou Marka Cooka a perfektními Spradlinovými bicími party. Vargtimmen má velmi nečekaný závěr, který jen podtrhuje mou domněnku o jasně dané koncepci tohoto alba.
Z dalších „zajímavějších” pak mohu jmenovat Alice Krige Pt. 1, kde se jemně prolíná prychedelie s free jazzovými prvky a všudypřítomnou elektronikou. Celkově je založena sice jen na několika málo motivech, ale dokáže vytvořit naprosto specifické dojmy.
Pak je tady orientálně laděná Solitude One, která jistě také patří k těm zajímavějším. Její ústřední motiv je vskutku nezapomenutelný.
Abych vás ale o něco podstatného neochudila, ráda bych uvedla, že mým nejoblíbenějším kouskem na této desce je zadumaná a melancholická skladbička Ravenwood. Po prvním poslechu jsem si ji zamilovala a musím říct, že její atmosféra se nádherně doplňuje s ostatními kompozicemi. Dohromady pak všechny tyto kompozice vytvářejí dojem, že se jedná – jak už jsem uváděla – o koncepční album... A je vcelku pravděpodobné, že je tomu opravdu tak.
Výraznou baskytaru Marka Cooka už jsem zmiňovala, ale aby to nevypadalo, že snad někoho nepřechvaluji dostatečně, musím vyzdvihnout jeho linku v deváté skladbě Malise, to je čirá fantazie.
Skladba, která konečně přináší i jiné emoce než jen smutek, depresi či zoufalství, je poměrně optimistická New Lands, která jako by rozuzlila celou zápletku alba, a která jako by přinášela jistou satisfakci. Takto nějak na mě působí, a v kontrastu s „jedenáctkou” A Sense of an Ending (kde si mimochodem zabasoval Colin Edwin z Porcupine Tree) mi dává svým způsobem za pravdu v tom, že má album vlastní příběh a plynoucí děj. Z nějakého důvodu mě tato myšlenka při poslechu Conjure nechce opustit. Není to jasné znamení toho, že se jedná o opravdu vyjímečný počin?

Ať už upřednostňujete zadumané a obšírné atmosférické plochy, nebo ryzí hráčskou ekvilibristiku, můžete toto album zkusit. Já vám ho směle doporučím v každém případě.
Tak nekonvenční a zároveň na poslech příjemné album, které bezesporu také výrazně působí na lidskou psychiku a aktuální rozpoložení, jsem neslyšela již dlouhou dobu. Jsem tedy ráda, že se naskytlo dílko, které mi dalo příležitost se nad hudbou zamýšlet, ale také při ní svým způsobem meditovat a relaxovat. S trochou nadsázky by se dalo říct, že se jedná o neskutečnou syntézu vší krásné hudby, kterou na světě lze vůbec najít.
reagovat

alienshore @ 25.10.2013 16:48:51
túto nahrávku som trochu podcenil a nevenoval som jej až takú pozornosť, ale táto recenzia to napravila ..., je to určite na viacero posluchov, no rytmické a zároveň elektronické plochy sú veľmi zaujímavé a dalo by sa povedať, že pre fanúšikov crimsonovskej hudby by mal byť tento album povinnou jazdou

Mayak @ 28.10.2013 16:13:49
...pozoruhodná recenzia Kristýny. Už to, že takýto album objaví mladá žena a dupľovane, že ho takto popíše a ohodnotí...
Od mojich mladších rokov sa vravelo medzi znalejšími art/progermi (mužmi), že žena, ktorá je schopná aktívne vstrebať, počúvať, a zamilovať si kapely typu King Crimson a VDGG prekročili hranicu ženského ponímania hudby (nevyhnutná melodičnosť, ľúbivosť, harmoničnosť, čitateľnosť a pomerne ľahká zapamätateľnosť, žiadne nervné plochy, protirytmi a polámané štruktúry) a sú vlastne po hudobnej stránke vnímania ... univerzálne bytosti ... Takýchto žien poznám za 40 rokov, čo počúvam rock všeobecne, asi toľko, že by som ich zrátal na prstoch svojich rúk. Ak by som poznal osobne Kristínu, patrila by k nim tiež ...

Kristýna @ 28.10.2013 16:31:42
alienshore:
Je dobře, že jsi této desce dal druhou šanci. Určitě si ji zaslouží. Díky za reakci.

Mayak:
Ani nějak nevím, co na to říct... Opravdu mi dochází slova. :-) Tvá reakce mi lichotí a snad jediné, co dodám, je, že bych byla velmi ráda, kdybychom se jednou osobně poznali!

Mayak @ 28.10.2013 16:40:10
...Kristínko, skús aj prvý album Herd of Instinct,(nepochybujem, že ho počúvaš) ak to cítiš, aj popísať :-)
Je ešte viac Crimsonovský a myslím, že osobne ho mám ešte radšej, ako "Conjure" ...