Špilberk - Spielberg (2013)

Sice to hudebně není vyloženě „moje krevní skupina”, ale po několika posleších jsem albu přišel na chuť a nyní mohu říct, že se mi líbí (spíš více, než méně) a docela často po něm sáhnu.

Určitě na tom má zásluhu skladatelský potenciál Emila Kopřivy (ex-Synkopy, ex-Futurum) i jeho bravurní kytarová hra, stejně jako sympaticky „nakřáplý” hlas Darii Hrubé (ex-Nyx, ex-Loretta); také výkony ostatních muzikantů jsou chvályhodné.
A díky velkému časovému úseku, během nějž vznikaly jednotlivé skladby, je nahrávka značně pestrá, ovšem nikoliv roztříštěná.
Blues mám všeobecně rád, takže rovněž tady je „Blues” moje velmi oblíbená skladba. V mnoha písních pak slyším vzdálená, ale nepřeslechnutelná echa kapely Futurum, což mi nijak nepřekáží (ba právě naopak). Jedinou skladbu („Bohužel”), jejímž autorem není Kopřiva, ale Hrubá, znám z eponymního debutu dívčí metalové Loretty, který vyšel v roce 1991, a povedla se už na něm; změny v aranžmá jsou minimální, skoro bych řekl nulové (což opět vnímám spíš jako pozitivum). A ačkoli nejsem žádný znalec ani fanda jazzu, jazzové intermezzo v „Bubnech času” na mě působí hodně sympaticky.

Jediným problémem (obecně ne však zas tak velkým) jsou pro mne texty, které povětšinou za moc nestojí (čest výjimkám, či spíše výjimce); některé působí vskutku nevyzrále, a tento fakt vyniká zejména v kontrastu s propracovanou a nápaditou hudbou.
(To abych jenom nechválil, i když jako „správné patryjot ze štatlu” bych si to mohl dovolit…)

S čtyřhvězdičkovým hodnocením mého předchůdce souhlasím.
reagovat

Pro domácího posluchače je skupina Špilberk určitě velkou neznámou, pokud ovšem náhodou nepochází z Brna a necjodí pravidelně na Beatfesty pořádané Ft Records v kooperaci s Rádiem Beat 91,00 FM….
Když ukončila činnost brněnská skupina Futurum (paralelně nějaký čas vystupovala skupina Futurum s pražskými Stromboli na společných koncertech) rozhodl se talentovaný a v dané době už zkušený kytarista Emil Kopřiva prosadit vlastní skladatelské ambice a sestavil novou skupinu, kterou jako brněnský patriot pojmenoval podle známé hradní dominanty nad Brnem. Skupina Špilberk ovšem nexistovala dlouho, protože Kopřiva se rozhodl podnikat a po několika letech založil vlastní nahrávací studio a často spolupracoval s brněnskou televizí. Po mnoha letech byla skupina reaktivovaná a právě vyšlo jejich debutní album, které bych rád nabídnul posluchačům jako tip k poslechu…
SVĚT NÁS VOLÁ – úvodní téma mi připomene britskou art /pop rockovou legendu osmdesátých let Asiu. Rytmus pumpuje a je velmi slušně zdůrazňován pulsujícími Michálkovými basy, ale myslím, že strhuje především hlas zpívající frontmanky Darii Hrubé. Je to zdravý a dravý hlas (místy mi připomíná Zuzanu Michnovou v jejím elektrickém období). Hudba je velmi slušně zaranžovaná a působí komplexně s hutným soundem, ze kterého pojednou vystoupí Emil Kopřiva se svým rozevlátým kytarovým sólem, kde se zobrazují gilmourovské ambice, zatímco Ježovy synthesizerové vrstvy udržují napětí a harmonickou svornost, Nahodilovy bicí hrají úsporně, ale dokáží občas překvapit nečekanými breaky. Myslím, že máme co do činění s výrazným nástupem a skladba může mít v jistém slova smyslu hitové ambice v rockových vodách…
NÁDRAŽÍ – zajímavě dělené rytmické postupy basů a bicích. Sound mírně potemněl a vyvolává ve spojení s názvem onu mírně tajemnou atmosféru nádražního prostředí ve spojení s reflexivními postřehy v textech. Kytarové party jsou překvapivě minimalisticky stručné a zase musím podotknout, že Ježovy keyboards zde zastávají hodně viditelné i neviditelné práce. Vedle synthesizerů, varhan, zde vstupují i jemné přiznávky dechů mírně v duchu pozdního Chicaga.
NADĚJE /Neděle/ – mrazivý sound klávesových ploch a kvílivý tón elektrické kytary vyvolává artrockovou iluzi sedmdesátých let na britských ostrovech. Kopřiva zde zní lehce gilmourovsky, ale jinak je hudební doprovod úsporný, stejně jako práce rytmiky a prostor zde dostává zpívající dáma, která svým hlasem jasně srozumitelným projevem ve střední poloze. Jako sopečná erupce se její hlas proklube harmonií do emocionálního vyznání, ale pak se zase vrací do lehce vypravěčské polohy, kdy se rockerka mění v šansoniérku, což se prolínavě opakuje v rozevřené harmonii do prostoru. V instrumentální mezihře jsme svědky pohrávání si klávesových ploch s kytarovým tématem. Tady je ten Gilmour více než čitelný, přesto se nedá hovořit o nějakém pinkfloydovském plagiátu, ale máme zde skladbu poměrně bohatou na řadu proměn. Skladba ve které hraje stejně důležitou roli instrumentace, pěvecká výpověď jako zpívaný obsahu textu na pokraji poetických obrazů…
TÁHNU DÁL – úvod je ovšem ve znamení pregnantního funku. Michalkova baskytara šlape jako pneumatické kladivo a také Kopřivova kytara se přiostří, ostré akordické záseky výtečně korespondují s dobře vystavěnými rytmickými obrazci. Text je ryze žensky emancipační, ale v podání Hrubé zní věrohodně. Nemáme zde žádnou naivní husičku, ale zralou a poučenou ženu, která zná svou cenu a vykazuje emocionální sílu. Možná bych se vyhnul některým slovním výrazivům, ale jinak je text dobře napsán a Hrubé se i dobře zpívá…. Lze skladbu pochválit v tom obecném slova smyslu…
BLUES /Ateistická/ – že se Hrubá ve své interpretaci „otře“ o blues se dá víceméně předvídat. Kapela sice není puristicky bluesová, stejně tak není Hrubá pravověrná bluesmanka, přesto zde atmosféra blues, pocit vykořeněnosti a osamělosti je zde ukotven a musím konstatovat, že její projev díky suverénnímu podání posluchače téměř pohltí. Varhany dotvářejí background a elektrická kytara v mezihře sází tóny ne tak zcela zásadně v bluesovém pojetí, ale i tak zde cítím Kopřivův eklekticismus směrem k překračování žánrů. Jež míchá nenápadně, ale zcela legitimní atmosféru varhanami, aniž by přebíjel instrumentaci a zpěv samotný….
BUBNY ČASU – do dravějšího rockového pojetí se vrací další skladba. Razantnější akordy a rozverná rytmická živost vás vytrhnou z předešlé letargie a docela sympaticky působí Kopřivovo chlapské mručení, které zde koření jasný dravý ženský vokál. Zcela nečekaně jsem vklouzne jazzová nálada a chvíli vás vzdálí rockovému pojetí, ale je to jenom na okamžik, protože potom se hudba opět vrátí do rockové dravosti a nekompromisnosti až do závěru.
BOHUŽEL – klavírní téma zní téměř pohřebně obřadně a Hrubá se opět dostává na šansoniérskou platformu. Je docela sympatické vnímat její proměny z dravé rockerky, do šansonu a do inteligentních popových tendencí. Přemýšlím, že vlastně obdaření talentem, kdy zpěvačka může volně proplouvat žánry a zanechávat za sebou osobitou noblesu je opravdu dar, kterým se nepyšní zase tolik zpěvaček na domácí scéně. Vygradované téma je dobře proaranžované, nasycené harmonií a instrumentací, ale všechno zní přehledně bez nějaké anarchie nebo neorganizovaného chaosu. Kytarové intermezzo v mezihře zní téměř hackettovsky a odeznívání má svůj výraz v jakési vnitřní odevzdanosti.
BOUŘE DOZNÍVÁ – rockovější prolog, ale další členění se mírně zklidní, ale rytmická pulzace udržuje napětí a pak se rozběhne docela sugestivní refrén zazpívaný s velkým nasazením a rozsekanými rytmickými změnami, které k poměrně čitelné melodii jsou zajímavým protipólem. Refrén je v každém případě hlavním pilířem vymyšleným s dobře volenými breaky pro ženskou interpretaci. Kopřiva opět získá kytarový prostor a získá si vás svým komplexním pojetím, aniž by měl v úmyslu šokovat nějakou závratnou technickou eskapádou. Závěrečné vyvrcholení má ovšem svou patřičnou emoci….
NEEKOLOGICKÁ – rockový riff preparován playbacky a šuměním synthesizeru nám nabídnou důraznost a bubenickou rozevlátostí s přesnými akcenty a tóny marimby dobře korespondují s rockovou dravostí v podání i v kytarových razancích. Kopřiva šlehá svými tóny v prostoru s výtečným energetickým potenciálem se v řad přesných proměn zvolna přibližujeme k samotnému závěru alba. V lecčems se skladba může prolínat s atmosférou yesovského alba 90125, ale i zde je stále dost osobitosti nato, aby se skladba stala otevřenou výpovědí vlastního názoru.
Netvrdím, že jsme zde konfrontováni s nějakým novým superprogresivním stylem nebo soundem, ale v dnešní době je to docela sympaticky návrat do minulosti v intencích, kdy hudba nezní jako překonaná veličina, ale spíš upomíná na to lepší co v minulosti vzniklo. Textové polohy mají různou výpovědní hodnotu a úroveň, ale v každém případě jsou pro Dariu Hrubou tématem, se kterým umí pracovat a kterým rozumí a které se jí dobře interpretuje. Docela bych uvítal, kdyby na albu byla skladba komornějšího rázu kde by Hrubá za doprovodu Ježova klavíru mohla zazpívat jako individualistka. O jejích kvalitách nemám pochyb, ale myslím, že by mohla více využívat vedle rockového drivu i svůj emocionální projev i v této poloze. Nechám se překvapit, třeba se toho dočkám mna příštím albu. Tři hvězdičky by bylo málo, ale čtyři v každém případě dát mohu. Znovu si uvědomuji, že doba pokročila a že vlastně v podobném duchu dnes veřejně nikdo na domácí scéně nepůsobí…
Osobně je pro mě jistým zklamáním koncept obalu.
Ctím sice výtvarný názor obalu a onen špilberský kopec v něm mohu vidět, ale k hudebnímu pojetí alba mi tento motiv prostě nechce jít...



reagovat