Demian Clav - Wisteria Lodge (2011)

Demian Clav, to jest jméno, které je hudebními médii dlouhodobě úspěšně ignorováno. Ne že by při dnešní přesycenosti trhu snad bylo jediné, avšak nabízí se zde malé postesknutí... Demian Clav se totiž už několik let daří tvořit svéráznou a inteligentní hudbu, která však na druhou stranu nepostrádá ani výraznou emocionalitu a nádech nefalšované francouzské melancholie.

Inspirace gotikou a někdejšími představiteli tzv. „dark wave“ je cítit z každého tónu, z každého momentu a každého záblesku minimalistického ticha. Projekt, jehož hlavním představitelem je Francouz Dominique Clavreul, cílí na publikum nevyhraněného vkusu, přesto vybaveného jistými posluchačskými zkušenostmi, bez kterých by (nejen) toto album nejspíš jen velmi obtížně trávilo. Spojení minimalismu s temnými ambientními elementy a drobnými detaily (zvony, zvuk deště aj.), jenž celek nemalou měrou obohacují, může totiž působit povrchně, snad až arogantně. Proto je třeba zmínit, že toto album není v žádném případě pro každého, opravdu ne pro každého, a ani pro každý moment. Těžko byste hledali album, které je takto chladné a přitom v určitých momentech hřejivé. Demian Clav si udržují obrovský odstup od posluchače, aby jej pak překvapili obrovským návalem emocionálně vypjatých okamžiků, užívajíc při tom mistrně dynamické přechody.

Přestože za tímto albem oficiálně stojí pouze dva muži – Dominique Clavreul, Jean-Charles Wintrebert – a dodateční hosté, je až překvapivé, s jakou intenzitou může působit na posluchačovu psychiku. Všechny skladby se zdají být promyšlené do posledního detailu, přitom je možné je všechny bez diskuze ověnčit přívlastky „minimalistické“. Demian Clav mají jedinečnou schopnost využít zdánlivě obyčejné hudební nástroje ke svému prospěchu tak, aby výsledek zněl téměř artificiálně. Hra s náladami, s odlišnými hudebními barvami a gotickou odměřeností nabírá na předsvědčivosti každým momentem, kdy tento malý hudební zázrak posloucháte.

Snad i díky bizarnímu francouzskému přízvuku Clavreula je toto album tak napínavé. Kromě instrumentální složky, která vynikajícím způsobem pracuje s dynamikou terasovitou i pozvolně přecházející, je také dramatická prezentace textů něčím, co dělá z tohoto alba neobyčejné dílko. Nezajímavý nezůstává ani fakt, že se mezi texty občas mihnou i extrakty z různých literárních děl (např. „Stalker“ či vybrané úryvky z děl sira A. C. Doylea, odkud pak i název „Wisteria Lodge“).
Clavreul svůj projev kočíruje tak, aby byl odměřený, ale přesto dostatečně vypjatý a zanícený. Výsledek opět hodnotím velice pozitivně.

Co je na albu ale dle mého názoru vůbec nejkrásnější, je kombinace jemných smyčců s klávesovými podkresy i monumentálními varhanami. Když se pak k některé z těchto možností přidají i elektrické kytary, nezbývá mi než s pokorou konstatovat, že právě poslouchám výsledek práce zatím neobjeveného génia. „Wisteria Lodge“ je autentickým náhledem do nitra Clavreulovy duše, duše gotického básníka a hudebního minimalisty.
reagovat