Princ, Milan - Tabula rasa? (2013)

Aniž bych z alba zaslechl jediný tón, zaujalo mě už svým výtvarně velmi sugestivním obalem, který jakoby evokoval biblické utrpení Ježíše Krista, ale zároveň přivolával iluzi pověstného holandského šerosvitu. Stejně tak na mě oslovil úvod autorova sleevenotu: „Udělal jsem si radost. Natočil jsem CD s muzikanty a přáteli, kterých si vážím hudebně i lidsky. Mám výhodu. Je to mé první a poslední album a také mě zná jen pár lidí, šťouralů, kteří ještě čtou k CD přiložené booklety…“
To zaujalo mou pozornost a ve snaze přijít některým věcem na kloub jsem nechal hudbu tohoto projektu na sebe působit. Po zcela nečekaném úvodu ve směsicí zvonění budíku a lidských hlasů jsme ve zvláštních hudebních konotacích vrženi na osamělý ostrov lidských pocitů a vjemů, ve kterém se prolínají různé hudební vlivy a styly s textovými obrazy. Potkává se zde těžko zařaditelná poezie s reflexemi životních pocitů, které nabízejí nejrůznější odstíny. Životní zkušenosti, prožitky, sny, traumata, vize se zde snoubí s art rockem, jazzem, šansonem, blues a funkem. Osobně mám pocit, jako bych sledoval divadelní představení, ve kterém se na virtuálním jevišti odehrávají nepostižitelné děje. Kulisy prožitků a situací jsou místy hodně zaostřeny a jejich emocionální vibrace mě zasahují, jako bych pronikal intimními sférami a obrazy života citlivého kumštýře a pozorovatele života – Milana Prince. Domnívám se, že se zde podařilo vytvořit dokonalý obraz životních prožitků a pocitů citlivého a vnímavého člověka, který k nám promlouvá osobitým jazykem. Princ na rozdíl od jiných rockových básníků si nebere servítky, ale naopak pojmenovává věci pravými jmény, aniž by se uchyloval k nějakým pokleslým vulgarismům. Lidské slovo a jeho vnitřní vibrace zde mají nezastupitelné místo a pro posluchače, který chce slyšet a najít v nynější době nějaký záchytný bod, nezávislou rezervaci neznásilňovanou dnešní hektickou dobou honby za bohatstvím, kariérou a neohraničenými a neukojenými ambicemi. Člověk si místy až zalekne, kam až se Princ odvažuje zajít. Jeho básnivý svět ale není výkřikem rozervaného intelektuála, ani žádného novodobého Mesiáše – je to obnažení vlastních vjemů a pojmenovávání věcí a učí nás znovu onomu lidskému slovu naslouchat a vnímat a prožívat obsah jeho bytostného významu.
Obdiv zaslouží citlivé proaranžování jednotlivých hudebních kompozic se zpívaným a mluveným slovem. Pochopitelně poslech vyžaduje přísnou koncentraci, aby se člověk konfrontován s tématem mohl ponořit do jeho obsahu a sdělení, což v dnešní hektické době nebude pro řadu posluchačů jednoduché a možná i přijatelné. Mohl bych si zde postesknout, že paralelně vedle zvukového alba nevznikla i vizuální verze DVD, která by ještě názorněji mohla nabídnout scénický rozměr tohoto projektu (!) S ohledem na množství hudebníků a finanční náročnost realizace takového projektu by byla taková záležitost se vší pravděpodobností neuskutečnitelná. V každém případě jsem ale přesvědčen, že kdyby se takový „zázrak“ uskutečnil, byl by tento hluboký pocitový, vizuální, hudební a scénický zážitek cenným vkladem do hudební kultury českého prostředí, které je jinak zmítáno pokleslými komerčními muzikály, jež předstírají Umění a přitom zde máme co do činění souboje finančních zisků s měšťáckým vkusem a ukájení pochybných autorských ambicí….
Album Tabula rasa? je pro mě zjevením, které v našem hudebním prostředí chybělo a myslím, že si najde své posluchače, kteří budou chtít naslouchat a vydat se na cestu do osobitého světa, který pro ně Princ za vydatného „with a little help from my friends“ ztvárnil. Domnívám se, že jeho síla tkví i v tom, že imaginárně spojí rockery, jazzmany, bluesmany, poeticky založené duše, divadelníky, věřící, lidi z undergroundu… a to je pro mě cenná devíza, ať už je deklarovaná skladbami jako např. ROMANE, POMERANČ, KONCE nelze nepochválit i NOC A DEN, nebo autorský vklad MAJÁK Oldřicha Janoty. Sugestivně působí mírně pinkfloydovsky laděná skladba NEVĚŘÍM… Uvědomuji si, že vlastně nelze najít nějakou vyloženě vůdčí skladbu, která by signifikantně zastupovala album jako vlajková loď ve výsostných vodách…. Projekt má vyváženou kompozici a především (a to považuji za zcela prokazatelné a mimořádně cenné) lze číst texty zcela odděleně od hudebního doprovodu jako prakticky nezařaditelný literární útvar – s hudbou ovšem získává další silný rozměr, který se podařilo navzdory tolika hudebním proměnám oživotnit a legitimizovat.
Na albu se potkávají známá jména jako Roman Dragoun, Michal Pavlíček, Jan Holeček, Lešek Semelka, Vladimír Václavek se jmény mediálně neprotlačovanými, ale stejně respektovanými, ale i s lokálně známými kamarády, kteří na projektu zanechali svoje výrazné otisky. Na albu se ale objevují i autorské příspěvky od Oldřicha Janoty, nebo Vladimíra Václavka, které vnitřně přímo či nepřímo souznějí s Princovou tvorbou. Z hudebních témat a sdělení necítím nabubřelost, ani patetickou neupřímnost, ale niterná vyjádření a muzikantská jiskření, která zasahují stejně, aniž by k tomu potřebovaly nějakou okázalost. Plujeme prostorem, stejně tak jako kráčíme po pevné zemi, ale jsme po celou dobu poslechu součásti minidějů, jež mají velkou výpovědní hodnotu. Hudební pojetí v podstatě (až na jednu výjimku) nevykazuje žádnou viditelnou a slyšitelnou inspiraci zahraničními jmény….
Jestliže ve své době byly do značné míry souvztažné pojmy jako Marsyas > < Crosby Stills And Nash, Collegium Musicum > < Emerson Lake And Palmer, Jiří Schelinger > < David Coverdale, Petr Kalandra > < Neil Young, Aku Aku > < King Crimson… zůstává pro mne Milan Princ v jistém slova smyslu anglickým rockovým básníkem Pete Sinfieldem, v raných dobách dvorní textař King Crimson. Nikoliv obsahem a stylem, ale pojetím a osobitostí.
Zvonění akustických kytar, sevřené bubenické obrazce, výtečné basové party, melancholické klávesy, kvílivé kytarové imprese, řízné dechy se prolínají s mužskými i ženskými pěveckými projevy, vokály i deklamovanými hlasy a vzdalují nás místy do astrálu, ale v textových výpovědích se vracíme na tvrdou zem, anebo se nad ní zase vznášíme a vyhýbáme se při tom letu různým překážkám, stejně tak jako kráčíme virtuální dlouhou chodbou a hledáme klíče ke dveřím k dosud neotevřeným pokojům…. asi tak bych charakterizoval svoje dojmy z Tabula rasa? Album má nezpochybnitelný duchovní náboj, ale není určeno jenom pro věřící, ale i bezvěrce a myslím, že v řadě ohledů ukazuje cestu a vrací nás k ryzímu člověčenství.
Pět hvězdiček.

reagovat