Ulrychovi & spol. - 13 HP (1971)

„První“ oficiální album, kterého se dočkali sourozenci Hana a Petr Ulrychovi vzniklo v Praze. Bohužel bez skupiny Atlantis. To je třeba zdůraznit. Jak známo, sourozenci začínali ve skupině Vulkán a od r. 1967 významně posílili dnes neprávem zapomenutou skupinu Atlantis, která patřila k tomu nejlepšímu, co na brněnské bigbítové scéně vzniklo a navíc to dotáhla na profesionální statut. Ulrychovi v r. 1970 až 1971 získali i se skupinou Atlantis stále angažmá v divadle Rokoko v pořadu Nepůjdeme do kláštera a zde skupina působila celou sezonu. Atlantis sice procházel personálními proměnami a část kapely působila v Německu, ale existovala dál. V Rokoku Atlantis fungovali v sestavě: Petr Ulrych (sólový zpěv, akustická kytara), Hana Ulrychová (sólový zpěv), Ivo Křižan (elektrická kytara, vokál), Jaroslav Vraštil (varhany, klavír), Pavel Váně (baskytara, vokál), Vladimír Grunt (bicí nástroje). V rokokovském pořadu s nimi vystupovala jako stálý host tehdy neznámá Jitka Zelenková. Přesto v červnu 1970 bylo natočeno album, které nebylo signováno názvem Atlantis, ale hudební doprovod zde obstaral profesionálně universální Taneční orchestr Československého rozhlasu řízený Josefem Vobrubou. To považuji za zásadní chybu. V orchestraci se objevují ale jména jako Ota Petřina (kytary, aranžmá), Petr Hejduk (bicí nástroje) – oba ex-Golden Kids a houslista Libor Hlaváček. Pravděpodobně zde zafungovaly nějaké producentsko-pragokoncertovské záměry, který se Petr Ulrych podřídil a ta vzniklo album, které nebylo jeho suverénní autorskou prací, ale na kterém měl „pouze“ svůj menšinový podíl. Jinak zde terén obsadila jména pražských skladatelů a textařů. Vzhledem k tomu, že postavení Petra Ulrycha nebylo na počátku sedmdesátých let úplně pevné (kvůli jeho angažovanosti v r. 1968 skladbou Zachovejte klid) a produkce sourozenecké dvojice byla především široká díky singlovému zastoupení, asi si nemohl v dobách nejdivočejší normalizace příliš vymýšlet a vybírat a proto na tenhle kompromis přistoupil (O historii alba Odyssea už jsem pojednal na jiném místě). A výsledek jsem se poslechem snažil zachytit svými postřehy….
RANVEJ – petřinovské aranžmá smyčců a nástup orchestrace patří do světa málem dramatické scénické hudby, což může být zajímavým příslibem. Vzápětí se po této „ouvertuře“ objeví zvolna plynoucí tempo melodické písně s melancholickým zabarvením. Instrumentace klopotá a výrazněji se zde projevují housle nezařaditelné ani do country, ani do rocku ani do jazzu. Je zde ovšem zpěv Hany Ulrychové. Zpívá civilně, jasně, srozumitelně a její čistý vokální projev má dar vypravěče a láskyplného odevzdání. Hudba má svým způsobem blízko ke country popu, ovšem v roce 1970 u nás zastupovali více či méně Rangers a Greenhorns a tohle by jednoznačně bylo označeno jako pop music…. Závěr je ve znamení vrčení odlétajícího letadla…
13 HP – druhá skladba je příležitostí pro Petra Ulrycha. Zvoní zde akustická kytara, flétny a melodika je více folková, smyčce ovšem podle mého zbytečně dokreslují a rozmělňují téma, které samo o sobě by bylo nosné, jako akustická balada, ale aranžmá se zde podepisuje v jiných intencích. Melodie je příjemná a otevřená a má svou hravost. Zcela nečekaně zde krátce zakvílí Petřinova elektrická kytara, ale je nesmělá, jakoby se bála narušit to klopotání…
GLORIA – pomalá a vážná smutná píseň. V melodické lince cítím vliv církevní hudby, ale pak nečekaně rytmické zviditelnění bicích a basů. Balada v každém slova smyslu. Interpretace samozřejmě bezchybná, prorezonovává do vlastní duše. Dokázal bych si představit, jak do skladby vstupuje rockové prvky, ale i tady jsou tyto nápady potlačovány, a atmosféra je nadále jakási hustá, mlhavá. Skladba má ale vnitřní dramatický náboj, což lze vycítit v atmosféře, ale sound kapely v aranžmá se mi jeví jako nevyvážený a zvuková úroveň nahrávky je bohužel utopená a tak jsou jemné finesy skladby utopeny a zahlušeny při nahrávacím procesu. Interpretace snoubí vláčilovské pojetí balady s duchovním nábojem, která ze skladby vnímám v oné bohorovnosti, vážnosti. Smyčce jsou zasunuté do pozadí a petřinovská kytara zamlžená, ale téma zvolna vygradován, ale následuje jakési instrumentální tápaní a chybí zde katarze. Je to škoda, protože téma je zajímavé, ale podle mého nedotažené…
PODIVNÝ PŘÍBĚH – baladický charakter se promítá i do další skladby z akustickými kytarami, posmutnělou flétnou a potlačenými bubny. Ulrych je přesvědčivý vypravěč, ale očekáváme od něho přece jenom jiný model hudby. Příjemně poslouchatelné, ale totálně popírá bigbítovou orientaci Atlantis. V pozadí slyším hodně zatlumené hammondky a myslím, že celý nahrávací proces skladbám ubližuje a projevuje se to v konečném výsledku. Obávám se, že tohle se promítá do všech písní na albu. Necítím zde žádnou provázanost s tím, co dělal Ulrych v Brně. Obecně je text posunut do hodně neutrální roviny. Řemeslně jsou v pořádku, ale namířeny spíš k šansonu a mohla by ho zpívat Hana Hegerová. Do toho vstupuje v pozadí Hana Ulrychová a ženský sbor. Pojednou skladba získá výraznější živost s částečným bigbítovým základem a do toho orchestrace smyčců a dechů, což má přivést baladu k vyvrcholení.
ROZMARÝN – tady se ovšem hudební doprovod promění v dravý sound s bicími a dynamickou úderností s přítomností dechové sekce a s větší energií se zde Ulrych opírá do hlasu a dechové přiznávky sem přinášejí něco jako malé české Blood Sweat And Tears, ovšem po česku umírněné. Petřina zde kouzlí s elektrickou kytarou. Tempo pumpuje, ale chybí zde větší říznost a cítím zde tu velkokapelovou atmosféru, kterou tohle těleso sází ke všem zpěvákům a zpěvačkám, které doprovází. Petřina sice „řádí“ na elektrickou kytaru, ale i tady cítím jistou limitaci…
A CO MÁ BEJT – tohle je ovšem přece jenom jiná káva. Tady je cítit vliv soulu a rock-jazzu a Petřinova kytara zde získává řeřavý tón a dechy jsou více živelnější. Skladba má ale beat, ten tepot je zjevný a Haně Ulrychové velmi svědčí. Zpívá s velkým zanícení. Nejsem si ovšem jist jestli Inkognito – sbor zpívajících ženských je zde zcela namístě. Není to jazz, ani čistý soul, ani bigbít, ale od každého něco. Hana Ulrychová je ovšem velmi odevzdaná a její pronikavý vokál svědčí o velkém nasazení a živelnosti…
PRVNÍ ŘÁDKY – před mikrofonem Petr Ulrych, ale hudební doprovod už je tradiční v orchestraci doprovodu české pop-music s těmi rozevlátými smyčci a krotkými dechy. Takhle doprovázejí profesionálové stejně Vondráčkovou, Pilarovou, Zagorovou, Štědroně, Chladila, Hála, Nováka (Pavla)… pro mě neskousnutelná skutečnost, protože Vulkán ve stylu Mersey soundu a Atlantis ve stylu Cream a málem Brian Auger And The Trinity pro mě byli (a stále jsou přítomnost) a tady cítím vliv pražských manipulátorů….. Široké orchestrace pro festivaly tlačí osobitost sourozeneckého dua do dobových klišé, které se oba přizpůsobují……
LOUČENÍ – tak tohle je klasický příklad bezpohlavního skladatelského příspěvku s vynikajícím vokálním podílem Hany Ulrychové a anonymním hudebním doprovodem, ve kterém se občas objeví kytarové party Oty Petřiny. Hlas se příjemně poslouchá, ale ten se nemá moc o co opřít, včetně připudrovaného sentimentální textu….
MĚSÍČNÍ SONÁTA – smyčcový úvod předznamenává zrychleně pojednanou baladu. V první okamžiku jsem si řekl, že skladba vypadla z repertoáru Marty Kubišové. Hana Ulrychová se s ní zde v lecčems spojuje, což mě dost překvapuje. Dělá to asi ta sametová střední poloha a kvílivé petřinovské kytary. Zbytečné smyčcové nástupy a dechová sekce velkého orchestru zní dost identicky. Teď sem, ovšem vstupuje klavírní téma a prolínání orchestrace má opět tu nafouknutou až bombastickou polohu. Tohle ale není Chicago ani Tower Of Power… Jsme málem před koncem a já stále čekám na nějakou zásadní skladbu….
ZAKLETÁ DÍVKA – v poslední skladbě vyniká sourozenecký duet a jejich interpretační osobitost. Bohužel orchestrace zase rozmělňuje a zároveň rozbíjí jejich talent a rockeři a bigbíťáci, kteří znají jejich repertoár v Atlantisu a ve Vulkánu musejí ustrnout, kam se vývozní brněnské hudební zboží dostalo a jak se s jejich talentem naložilo.

Z alba mám smíšené pocity. Vyzdvihl bych vynikající výkon Hany Ulrychové a občasné nápady, ale zdůrazňuji slůvko občasné. Obal je výtvarně v duchu šedesátých let s mírnou hippieovskou alegorií, která nijak nekoresponduje s hudební a textovým obsahem. Připadá mi, jakoby někdo sourozence tlačil ke zdi a řekl: Chcete album, že? Ale bude takové o jakém rozhodneme my. Jinak nebude žádné. Divná teze a divná situace. Naštěstí na albu Hej dámy, děti a páni tohle neplatí, třebaže ani tam není v prvním plánu bigbít, ale skladby jsou tam životnější a věrohodnější. Věčná škoda, že nemohl Petr Ulrych prosadit vlastní názor a že zde nehrají už několikrát zmíněný Atlantis. Moje role recenzenta je velmi znesnadněna. Obdivuji Hanu Ulrychovou a skupinu Atlantis, ale obdiv k jejímu strhujícímu hlasu a přirozené nekašírované muzikálnosti a projevu nestačí na víc než na tři hvězdičky a popravdě řečeno by to bylo spíše na dvě. Ale úcta k ní mi brání v tom, abych byl tak přísně střídmý….





reagovat