Rumore Bianco, Il - Mediocrazia (2013)

Mé seznámení se skupinou Il Rumore Bianco proběhlo skrze výlisek jejich debutového EP, které mě zaujalo už jen svým výtvarným zpracováním. Artwork jako by vyjadřoval úlohu (a také cenu) člověka v dnešním materialistickém světě... Inu, je to téma hodné zamyšlení. Pěkný, minimalisticky se tvářící, digipack však přímo vybízí k poslechu alba, takže si jeho obsah pojďme ve stručnosti popsat.

EP zahajuje první část skladby Tutto un Sogno. Již od prvních tónů je jasné, s kým máme při poslechu této nahrávky čest. Čest máme s kapelou, která velice úspěšně reinkarnuje prog rock v jeho nejryzejší podobě a servíruje jej posluchači ve své, soudobou hudbou téměř netknuté, verzi. Zaznívá tu vše, co je pro klasický prog typické; silné unisonové riffy podbarvené masitou vrstvou klávesových motivů, naléhavý zpěv a přesná rytmika. Nutno poznamenat, že všechny skladby na tomto EP se řídí stejnou formulí, a tedy nenabízí nic extra objevného. Mediocrazia si však dokáže mou pozornost udržet až do samého konce, což kvituji, a působí na mě velmi uceleným a kompaktním dojmem. Dost možná je to zapříčiněno poměrně krátkou stopáží, která člověku nedá ani na chvíli vydechnout. Ne, na tomto albu není prostor pro dvacetiminutová instrumentální rozjímání, nýbrž pouze pro ty nejvytříbenější a nejsofistikovanější pasáže... Co to znamená v praxi? Znamená to, že se zde nenachází žádná vata ani bezduché nadbytečné skladby, jejichž účelem jinak bývá jen a pouze natahování výsledné stopáže.
Z mých slov by se mohlo zdát, že Il Rumore Bianco nejsou vlastně ničím zajímaví. Opak je však pravdou. Kromě toho, že jako správní patrioti mají všechny texty v italštině, do své hudby hojně začleňují i saxofon. A to je, přátelé, radost poslouchat. Deska tak nabývá úplně nového rozměru... Například v druhé části kompozice Tutto un Sogno právě saxofon rozvíří vlnu až jazz-rockového opojení, které je, dovolím si tvrdit, vrcholem celého alba. Velmi rozmáchlý sound jinak podkresových kláves působí velice zajímavě a bezesporu by se mohl v budoucnu stát poznávacím znamením této nadějné formace. Co mi ještě dělá nesmírnou radost, je ta skutečnost, že na tomto EP nenajdete jedinou známku jakékoliv křečovitosti či nepřirozenosti. Il Rumore Bianco působí jako sehraný, profesionální celek s vlastní hudební vizí, která nemá potřebu se obměňovat či rozvíjet. Hudební tvář této kapely je, troufám si tvrdit, jasně definovaná.

Mediocrazia – a vlastně i skupina Il Rumore Bianco – pro mě byla velice příjemným objevem, který by se, když se zaměříme na tuzemskou scénu, dal přirovnat třeba ke slovenským Persona Grata. Z obou skupin cítím velice podobnou hudební filosofii, která, doufejme, neskončí u jednoho alba. Pokud jste tedy jedním z nadšených obdivovatelů Persony, vřele vám mohu doporučit toto dílko. Jedná se o dílo kompaktní a ve svém hudebním vyjádření velmi upřímné. Nachází se zde mnoho zajímavých nápadů, které byly dovedeny k takřka absolutní dokonalosti. I přesto je ale Mediocrazia docela dobře vstřebatelným a přístupným albem, které jistě může oslovit i méně náročné posluchače.
reagovat