Dylan, Bob - Empire Burlesque (1985)

Bob Dylan nepatří právě k frekventovaným kumštýřům na Progboardu. Já jeho význam uznávám a tak cítím jistou potřebu ho sem vracet jako živou legendu, která funguje na albech už dvaapadesát let. Třebaže nepřináší žádné progresivní výboje, myslím, že na světě bude ještě mnoho dalších let jeho hudba existovat, stejně jako The Beatles nebo Rolling Stones a protože mám ke klasikům úctu, nabízím recenzi jedno z jeho alb z poloviny osmdesátých let. Tehdy se ze všech stran na nás hrnula studená elektronika a dunění metalu a standardní, méně nápadná hudba nějak byla „méně“ slyšet. Tehdy jsem se dostal k albu Empire Burlesque od klasika Dylana a tak ho nabízím k poslechu…

TIGHT CONNECTION TO MY HEART (HAS ANYBODY SEEN MY LOVE) – ano, to je je ryze americká hudba se vším všudy. Přímočaré plynutí melodie, houkavé ženské sbory. Dobový sound bicích s důrazem na druhou dobu a samozřejmě Mistr se svým nakřáplým a občas i mečivým vokálem. Je zde ovšem výtečné frázování a elasticky vedené basové party. Dylan má štěstí na sázení melodických nápadů, které se sice mohou občas mírně připomínat, ale na druhé straně si nemyslím, že by své nápady vykrádal. Kytarové ornamenty dokreslují atmosféru a máme zde píseň slušného kalibru…

SEEING THE REAL YOU AT LAST – instrumentálně zajímavější model než předešlá skladba. Je tady základní motiv slušného rockového pojetí, ale vstupuje sem dechová sekce syntetických dechů ze synthesizeru. Baskytaru zde hraje bezpečně Robbie Shakespeare známý z Dylanovy spolupráce na albu Infidels, ale především ze skupiny Black Uhuru. Jeho partnerem je spoluhráč na bicí Sly Dunbar, se kterým tvoří dobře sehraný tandem. Není zde snaha nějak šokovat posluchače rafinovaným aranžmá, nebo divokým instrumentálním běsněním. Jistá úspornost je odrazem doby, ve které nahrávka vznikla…

I´LL REMEMBER YOU – úvodní téma přináší příjemně znějící baladickou skladbu. Dylanův nosový hlas si příjemně rozumí s tlumenými klavírními party, varhanami a zvonění akustických kytar. Klasický model americké baladické nostalgie, na který slyšela celá jedna generace a pro které zůstává Dylan ikonou. Opět nic závratného, v podobných rovinách se pohybují i skladby Van Morrisona. Kytarista Mike Campbell sem vloží vkusné sólo, aniž by provokoval nějakými dravými nástupy. Příjemné a hladivé, souznějící s obsahem textového sdělení….

CLEAN CUT KID – přichází živější model hudby, ve kterém cítím vibrace blues a soulu, je zde potlačená foukací harmonika a opět skvělé frázování. Dylanovo spojení s ženskými vokalistkami má svůj sex-appeal a vidím klasický taneční lokál, kde to žije. Samozřejmě i tohle je vlastně jakési retro a žádný progrockový výboj ani náhodou. Na americké poměry mainstream, ale pro Evropana lesklé sklíčko, vrhající světlo různými směry…

NEVER GONNA BE THE SAME AGAIN – elektrické klávesové nástroje ohýbají sound, ale nemají ambici ovládnout prostor, fungují jako zdařilý podkres. Na albu se střídají dva bubeníci – již jednou zmíněný Sly Dunbar, ale i klasik Jim Keltner, který spolupracoval mj. i s ex-Beatles. Jeho úsporná hra je zde možná až příliš úsporná, ale pravděpodobně nemá zahlcovat píseň, aby vyniklo frázování a samotné sdělení.

TRUST YOURSELF – pravidelná pulsace rytmiky odvíjí jasnou linku šlapající jako motor. Varhany, percussion a bicí dotvářejí atmosféru. Také zde nás nečeká nic mimořádného, co by nás mělo porazit. Výtečně frázující hlas. Mezi muzikanty se objevuje i jméno slavného Ala Koopera, bohužel zde jeho mimořádnou muzikálnost a instrumentální potenciál nijak neexceluje a tak mi připadá skladba méně výrazná a méně zajímavá, protože ani ostatní hráči nijak nevibrují k emocionalitě…

EMOTIONALLY YOURS – tahle skladba se stala hitem alba a hodně populárním příspěvkem z Dylanova gigantického repertoáru. Má milostný charakter, ale nevím proč, cítím z ní jakousi vánoční atmosféru lidské vzájemnosti. Bicí mě už znějí od první skladby příliš těžkopádně, třebaže kouzlení elektrických kytar Mika Campbella a Stuarta Kimballa má onen direstraitsovský sound, ani zde se nedočkáme nějakých zásadnějších překvapení.

WHEN THE NIGHT COMES FALLING FROM THE SKY – úderné a výrazně dravější než předešlý materiál. V americké prostředí skladba s ambicí hitu a s přímým tahem na branku, kterou si člověk zapamatuje a zase ta skvělá kooperace Dylana s Madelyn Quebec a dalšími třemi vokalistky. Tady jsme v osmdesátých letech atmosférou, ale nikoliv v nějakých stylových obrazech. Bashiri Johnson na percussion od Steve Winwooda zde děla svou práci, byť také poněkud zatlumen, ale přidává sem rytmickou živost. Z pohledu rockera pop, z pohledu Dylanovy produkce další zastávka na jeho nekonečné cestě. V závěru skladby je zde přece jenom více živo v instrumentální rovině, než v jiných skladbách…

SOMETHING´S BURNING, BABY – z téhle skladby mám trochu pocit (možná mírně ovlivněn i názvem), jakoby Dylan procházel válkou spáleným městem a konfrontoval se s hrůzou pouličních zážitků. Přesně v jeho stylu je pozorovatelem a komentátorem toho co vidí a co cítí. Je to vlastně hudbou dotvořený komentář, který podkreslují i zde přítomné ženské sboristky, než píseň samotná.

DARK EYES – závěrečná skladba má ryze dylanovskou atmosféru jeho klasického typu. Foukací harmonika a akustická kytara. Celé pojetí na mě dělá dojem, jakoby zpíval Mistr nějakou ukolébavku malému dítěti. Píseň má konejšivý charakter intimního charakteru s nezbytným nostalgickým timbrem. V podání Paula McCartneyho by zněla lyričtěji, v podání Donovana intimněji, v podání Dylana chlapsky trochu drsněji ve snaze přiblížit se dětské duši.

Album Empire Burlesque nepatří mezi jeho albové vlajkové lodi. To je po poslechu zjevné a zřejmé. Na mistrovské album Oh Mercy (1989) a filigránsky čisté Infidels (1983) nestačí, pokud bych srovnal jeho produkci z téže dekády. Hrají zde prověření hráči ze skupin Heartbreakers, Black Uhuru a zkušení studioví hráči, ale z mého pohledu nepřinášejí nějakou příkladnou kvalitu svých schopností, které znám odjinud. Objektivní by bylo tři a půl, ale možnost podobného hodnocení nemám a tak půjdu jenom na tři hvězdičky.
reagovat