Maschera Di Cera, La - La Maschera Di Cera (2002)

CD Mellow Records /2002/ MMP 428

Říká vám něco jméno Fabio Zuffanti ? Italofilům jistě ano, vždyť je to jeden z nejvýznamějších představitelů italského progu "nové generace", a pro ty ostatní - je to takový italský Ferda Mravenec, aneb hudební všeuměl a workoholik wilsonovského typu. Hraje na basu, skládá, píše, produkuje a tak není divu, že podílel se na vzniku více jak čtyřiceti alb. Nejen, že vydává sólovky pod svým jménem, ale působí - nebo působil též v "Höstsonaten", "Finisterre", "Rohmer", "Aries", "Quadraphonic", "La curva di Lesmo", nebo "La maschera di cera". (a to je jen velmi zhuštěný výběr). A právě eponymnímu debutu La maschera di cera se nyní podíváme na zoubek...

Album sice vyšlo až v novém miléniu, ale je tou nejupřímnější poctou italskému progresivnímu rocku sedmdesátých let a obsahuje (pouhé) čtyři stopy. Titulní suita má šest kapitol, trvá bezmála dvacet minut a byť nebyla vydána v klasickém LP formátu (to až v roce 2015), měla zabírat celou A stranu vinylové desky. Po ní následuje šest minut dlouhá palba "Del mio mondo che crolla", do tří strof rozdělená "Del mio abisso e del vuoto" a epilog v podobě písničky "Del mio volo".

Ovšem teď už k hudbě samotné : přátelé, tak tohle je symfonická a velmi melodická nádhera, která položí na krovky každého milovníka italského art rocku sedmdesátých let. Klávesista Agostino Macor disponuje mohutnou baterií nástrojů, sestávající se z piana, varhan, clavicembala, Moogu, syntezátoru VCS 3 a nezbytného Mellotronu. Elektrickou kytaru bychom tady sice hledali marně, ale Zuffanti ji svou místy silně zkreslenou basou dokáže plně nahradit. Pěkné a variabilní bicí nahrál Marco Cavani a já jen dodám, že se všichni tři hudebníci sešli již dříve ve skupině Finisterre. Hlasivky trápí Alessandro Corvaglia, který s Fabiem spolupracoval na rockové opeře "Merlin" a konečně na flétnu hraje Andrea Monetti.

Působivá atmosféra, silné melodie, klávesové kudrlinky, mellotronové stěny, flétnová sóla a podmanivý vokál v itaštině, toho všeho si tady každý vnímavý posluchač užije měrou vrchovatou. Však už jsem také zachytil i ne zrovna ojedinělý názor, že se jedná o nejlepší italské art rockové album od dob Alphataurus z roku 1973. Mě osobně udělala radost citace a přímý odkaz na fošnu "Ys" legendárních Il Balleto di Bronzo - konkrétně ve skladbě "Del mio abisso e del vuoto", v čase 4:00 - 7:40. To je zhudebněná temnota, beznaděj a zoufalství...

Zvuk je vynikající a protože jedná se o jedno z mých nejoblíbenějších italských alb "kapel druhého sledu", je těch pět hvězd namístě a zcela zasloužených.

Doporučuji.

reagovat