Angelis, Marco De - The River (Both Sides of the Story) (2013)

Ital Marco De Angelis byl po dlouhá léta znám pouze jako vyhlášený producent a hudební inženýr, nikoli jako aktivní muzikant. Málokdo tedy věděl o jeho kompozičních a interpretačních schopnostech, které v průběhu své dlouholeté práce v hudebním průmyslu nasbíral. Album The River je jeho prvotinou, na které je velmi znát dlouhá doba zrání hudebního materiálu ve skladatelově hlavě, a v neposlední řadě také zalíbení v progresivním rocku (v tomto případě jeho obrození v průběhu 80. let), kterým se Marco De Angelis nikterak netají.

The River je sbírka skladeb konceptuálního charakteru, která se zabývá především dualitou všeho živého i neživého na tomto světě, tedy přirozenými a všudypřítomnými protiklady, které také dávají albu dovětek Both Sides of the Story. Ač bychom toto téma mohli označit za spíše závažnější, téma snad až filozofického charakteru, Marco De Angelis jej na své debutní desce pojal poměrně netradičně – skladby jsou převážně pozitivně znějící, kladoucí důraz na melodičnost a prostou radost ze hry, které mají následně posluchači zprostředkovat velice podobné pocity – tedy zejména radost, dobrou náladu. Texty se rozhodně dají označit za nadprůměrné, ačkoli jejich kvalita nemá zrovna vzestupnou tendenci a na desce najdeme i pár přešlapů (např. Take It Away). Hudebně se deska pohybuje v mantinelech toho, čemu se říká klasický neo-prog. Avšak narozdíl od některých velmi kontroverzních zástupců tohoto žánru, na jejichž tvorbu se názory neustále rozcházejí, se Marco De Angelis pohybuje na vlnách velmi příjemné kytarové muziky, kde jsou jeho sólové nástroje přeci jen mírně vyčnívající, ale přesto ne egoisticky vytavené do nebeských výšin. Angelis slouží celku, ale přesto mu s lehkostí a grácií dominuje. A tak by to přesně mělo být. Některým skladbách výrazně pomáhá i užití Chapman Stick. Angelis je jedním z mála italských hráčů na CS, takže by bylo zřejmě hloupé na svou desku nezařadit i tento velmi specifický strunný nástroj. Třeba ve skladbě Black Stare či One Love perfektně dopomáhá utvořit celek a posluchači podsouvá opravdu nádherné harmonické party.

Instrumentálně je deska velmi dobře sestavená, jednotliví hudebníci se snaží „jen“ udělat kus poctivé práce a podílet se na této bezesporu elegantní a sofistikované muzice. Opět se zde nepředvádí žádná preludování, příklady hráčské virtuozity bychom zde jen těžko hledali. Vše je ale příjemně dotažené do konce a instrumentální složka se perfektně doplňuje s tou vokální.
Výběr zpěváků byl zcela jistě také důležitou a nelehkou úlohou, kterou si musel Angelis při tvoření a následném zkoušení materiálu projít. Bylo by však vhodné dodat, že si s tím poradil velmi dobře a angažování Marcella Catalana, stejně jako zbylých doprovodných vokalistů, bylo výborným krokem, který jeho hudbu posouvají do naprosto jiných výšin. Hlas Marcella Catalana není svým zabarvením pro progresivní rock, potažmo neo-prog zrovna typický, a tak tuto volbu kvituji.

Marco De Angelis mě svým prvním hudebním počinem velice překvapil. Sám uvádí, že je velkým fanouškem progresivního rocku 70. let, na tomto albu to však vypadá, že má mnohem více v oblibě ve stejné dekádě pozvolna nastupující AOR a popularitě se těšící neo-prog z dekády hned následující. Opravdu, odkazů na legendy klasického progu bychom našli pramálo, dost možná vůbec žádné, avšak svým vyzněním se jedná o skutečně vyzrálý hudební materiál, který – ač není tím pravým příkladem pro slůvko „progresivní“ – jistě dokáže uspokojit hudebně lačného příznivce rockové hudby à la Asia. Příměrům ke konkrétním interpretům jsem se sice chtěla vyhnout, ale právě zmínění formace Asia by mohlo být dobrým vodíkem právě k Marcu De Angelisovi a jeho tvorbě.

Velmi slušná deska, která stojí za pozornost.

3,5 / 5
reagovat